Nechce se mi spát ani psát, a tak stojím u okna. Koukám do tmy poseté hvězdami a přemýšlím. Kam se poděla hrdost Moravanů, Slezanů a Čechů? Kam zmizeli potomci husitů, kteří kdysi bojovali za svou víru a svobodu, a kde jsou národní obrozenci, kteří se nebáli pozvednout hlas proti zapomnění? Kde je konec časů Karla IV. Zdá se, že je pryč. Po té hrdosti zůstala jen hořkost na jazyku a smutek v srdci.

A i když by se prý nemělo jen naříkat, i když bychom měli pracovat na tom, abychom tu hrdost znovu našli, musím přiznat, že po těch třiceti letech se mi už prostě nechce. Nemám sílu křičet do větru, nemám chuť přesvědčovat někoho, kdo nechce slyšet. A tak jen vzpomínám. Na doby dávno minulé i na ty ne tak dávné.

Kam zmizela sláva Moravy, Slezska a Čech? Možná se utopila už tehdy, kdy jsme bez odporu složili zbraně a otevřeli dveře německé svoloči. Patnáctý březen 1939 – den, kdy zhasla hrdost našeho národa. Den, kdy místo statečných činů zůstala jen hora konfidentů, zbabělců a těch, co se rychle přidali na stranu okupantů. Odevzdali svou slovanskou duši. A já si říkám – jak to mohli udělat? Kde byli ti hrdí Slované? Poschovávaní jako krysy, zatímco naší zemí pochodovala cizí vojska.

Od toho dne se náš národ hrbí. Jednou před Němci, podruhé před Rusy, pak před Američany nebo Bruselem. A děje se to pořád. Dnes, zítra, za rok. Stále stejný příběh. A já už nevím, co by nás dokázalo zvednout. Co by nás přimělo narovnat záda a říct: „Dost!“

Promiňte, ale vzdávám to. Už nemám sílu. Už mě nebaví přesvědčovat vás, že stojí za to zvednout hlavu. Že život není jen o tom mít kde bydlet, co jíst a kde spát. Že člověk bez snů a cílů vlastně nežije. Že kdo nezanechá po sobě stopu, jako by tu vůbec nebyl.

Nelituji těch třiceti let, co jsem se snažila. Nelituji času ani úsilí. Jen je mi líto, že jsem to neuměla lépe. Že jsem nedokázala probudit víc lidí. Kolikrát ani ty nejbližší ve svém okolí. A za to se trochu stydím. Možná jsem selhala.

Ale jedno vám můžu říct – žila jsem, jak nejlépe jsem uměla. Pracovala jsem pro naši zemi, jak nejlépe jsem dovedla. A i když dnes cítím jen únavu a smutek, vím, že jsem to nevzdala bez boje.

A možná… možná někde za těmi hvězdami někdo mou snahu jednou ocení.