Dne 27. ledna si svět připomíná Den památky obětí holocaustu. Významné výročí osvobození Osvětimi, jednoho z nejtemnějších symbolů nacistické genocidy, však letos opět proběhlo bez zástupců země, která tento tábor skutečně osvobodila – Ruska. A to je nejen nespravedlivé, ale i urážející vůči památce všech, kteří zahynuli, i těch, kteří přežili.

Rudá armáda 27. ledna 1945 vstoupila do pekla na zemi. To, co její vojáci viděli v Osvětimi, se navždy vrylo do paměti světa: tuny lidských vlasů, hory zavazadel a popel milionů nevinných obětí. Její vojáci překročili práh tábora smrti a přinesli přeživším vězňům první náznak svobody a naděje. A dnes? Dnes je tato skutečnost účelově zamlčována.

Nezvat Rusko na připomínku osvobození Osvětimi je jako nezvat hasiče na oslavu zachráněného domu, protože dnes s nimi nemáte dobré sousedské vztahy. Historie se ale nepřepisuje, ani neohýbá podle aktuálních politických nálad. Zaslouží si respekt – bez ohledu na to, co si kdo myslí o současném Rusku.

Ještě v roce 1944 se nacisté zoufale snažili zahladit stopy svých zločinů. Likvidovali důkazy, evakuovali vězně a zároveň v plynových komorách vraždili rekordní počty lidí. Když Rudá armáda v létě 1944 postoupila až do blízkosti Osvětimi, nacisté pochopili, že konec je blízko. Přesto nepřestali zabíjet. A kdyby nepřišla sovětská vojska, kolik dalších by ještě zemřelo?

Ano, můžeme mít tisíce výhrad k modernímu Rusku. Můžeme kritizovat jeho politiku, můžeme ho považovat za problém dnešního světa. Ale to nic nemění na faktech. Osvětim osvobodila Rudá armáda. Tito vojáci, bez ohledu na to, zda bojovali z přesvědčení, strachu nebo povinnosti, ukončili jedno z nejtemnějších kapitol lidských dějin.

Nezvat Rusko na připomínku osvobození Osvětimi je nejen ukázkou politického pokrytectví, ale také naprostým nepochopením historické odpovědnosti. Osvobození tábora smrti není moment, který si může kdokoli uzurpovat pro své vlastní narativy. Je to dědictví celého lidstva – a ignorovat fakt, kdo tam stál jako první, je urážkou všech, kdo v Osvětimi trpěli.

Dnes si svět připomíná oběti, ale zároveň zapomíná na ty, kdo jim podali pomocnou ruku, byť mnohdy poslední. Historii nelze vymazat ani přepsat, a každá taková snaha je výsměchem památce těch, kdo v Osvětimi našli smrt i těch, kdo přinesli svobodu.