„Ne každý má jistotu, že zimu přečká v teple a bezpečí. Zima se blíží, ale my z toho zatím obavy mít nemusíme. Ne všichni ale mají takové štěstí,“ dodal Pavel – a okamžitě stočil řeč na Ukrajinu.

„Tisíce dětí, seniorů, žen i mužů se budou letos spoléhat na svíčky a teplé deky. Buďme prosím solidární a pomozme všem, kteří naši pomoc potřebují k tomu, aby zimu přečkali ve snesitelných a důstojnějších podmínkách,“ vyzval.

Prý máme každý přispět podle svých možností na některou z dobročinných sbírek. A v tu chvíli mi to došlo. On nemyslí naše bezdomovce, naše děti, které nemají na oběd, ani rodiny, pro které je drahá vlna na svetr. On má zase na mysli Ukrajinu.

Člověk si říká, jestli zná staré české přísloví: Bližší košile než kabát. Ano, naši chudí jsou naše „košile“ a těm bychom měli pomáhat seč nám síly stačí. Z prezidentského platu a ošatného paní prezidentové by se dalo udělat tolik dobra. Měl by se zeptat bývalého prezidenta Miloše Zemana, jak to dělal a kolik lidem pomohl, případně Andreje Babiše, který svůj plat také rozdává.

„Kabát“ je v tomto případě Ukrajina. Můžeme je litovat, můžeme jim pomáhat, ale vždy by nám mělo být bližší české dítě před ukrajinským. Pomoc by v prvé řadě měla směřovat od tamních oligarchů, kteří rozkradli vlastní zemi, zatímco se mnozí na válce jen vezou. Je jejich odpovědností se postarat, ne naše.

Stejně tak by měly téct peníze od zbrojařů celého světa, kteří na válce a neštěstí obrovsky bohatnou. Pak jsou tady zbrojaři celého světa kteří vydělávají na válce a neštěstí Ukrajině. Od tam by měly téct peníze. Stejně si je nikdo do hrobu nevezme a navíc se prý blíží doba, kdy peníze nebudeme potřebovat a budeme šťastní. Že by se to týkalo i těch 10% vyvolených, jak předpověděl Klaus Schwab? 🙂

Pomáhat je lidské a správné, ale solidarita by měla začínat tam, kde žijeme. Než začneme zachraňovat svět, měli bychom mít jistotu, že v naší vlastní zemi nikdo nemrzne a nestrádá. A to je úkol v první řadě pro ty, kteří stojí v čele státu a mají jít příkladem.

Autor: Milena Doušková