Tak a je to tady. EU je na mizině a hledá, jak a kde by se napakovala. Evropská komise přišla s návrhy na nové evropské příjmy, kterými by se měl financovat a splácet společný rozpočet EU. Na Francii a Německu to půjde těžko – tam je pokladna prázdná. A pokud by do ní chtěli ještě dál sahat, francouzský lid je roznese v zubech, přidá se lid německý a celá EU zanikne velmi rychle.

Srovnejme si to například s emisními povolenkami. V ČR platíme v přepočtu až 7 000 Kč na osobu (kvůli vysokému podílu uhelné energetiky), zatímco ve Švédsku je to díky jádru a vodě třeba jen 200 Kč na osobu. Pokud by se nová unijní daň či odvod odvíjely z těchto částek, na koga by to dopadlo nejhůře? Logicky na nás. Takže koho pořádně odrbat? Jako vždy si dojet do ČR. Jsme pro ně taková krabička první i poslední pomoci.

Přitom naše závislost na uhlí a s tím spojené vysoké emise nejsou naše chyba. Už dávno jsme měli mít postavené další bloky jaderných elektráren. Kdo to celá léta sabotoval a zdržoval? Hlavně Rakousko a všemožní zelení aktivisté. Nakonec sice unie jádro jako čistý zdroj milostivě uznala, ale my stejně zatím nestavíme tak rychle, jak bychom potřebovali. Takže by v zahraničí i v Bruselu mohli raději sklapnout a netrestat nás za něco, co sami způsobit pomáhali.

Jsem zvědavá, jestli tohle premiér Babiš zvládne a nenechá si to líbit. Pokud to vybojuje, odpustím mu, že zatím nesplnil některé body vládního programu (píši zatím, protože rozhodně očekávám, že je během své vlády splní všechny do posledního písmene).

Co říkají fakta a jaké jsou argumenty?

Pohled odpůrců návrhu

• Problém s tabákem a daněmi: Návrhy počítají s tím, že část výnosů z národních spotřebních daní (např. z tabáku) nebo výnosů z emisních povolenek a uhlíkového cla (CBAM) by nově putovala přímo do evropského rozpočtu, namísto toho, aby zůstala celá v české státní kase.

• Postoj premiéra: Premiér Babiš tyto snahy razantně odmítá a označuje je za nepřijatelné okrádání států a jejich průmyslu. Peníze vybrané na českých daních z tabáku a energií by podle něj měly zůstat doma v ČR a Brusel je nesmí „shrábnout“.

• Dopad na běžného občana: Výnosy ze spotřebních daní a energetických poplatků historicky patří do národních rozpočtů. Pokud část z nich zabere Brusel, chybí státu peníze na školství, zdravotnictví či důchody. Zavedení nových evropských odvodů nakonec stejně zaplatí běžný občan v cenách zboží, energií a služeb. Odpůrci navíc zpochybňují, na co Unie peníze vynakládá – ať už jde o přebujelou unijní administrativu, plány na společný dluh, nebo narůstající výdaje na zbrojení.

Pohled zastánců návrhu

• Splácení covidového dluhu: EU si během pandemie půjčila stovky miliard eur na obnovu ekonomik (fond NextGenerationEU). Tyto peníze je potřeba začít splácet a nové „vlastní zdroje“ mají zabránit tomu, aby musely členské státy posílat do Bruselu vyšší přímé příspěvky ze svých rozpočtů.

• Reakce na zhoršenou bezpečnost: Vzhledem k válce na Ukrajině a geopolitické situaci se obrana stala prioritou. Unie tvrdí, že společné nákupy vojenské techniky a podpora obranného průmyslu vyjdou efektivněji a levněji, než když si každá země kupuje vše sama.

• Společné evropské cíle: Peníze z rozpočtu směřují na výzkum, infrastrukturu, vzdělávání (Erasmus+) nebo podporu chudších regionů (kohezní fondy), ze kterých Česko dlouhodobě čerpá.

Jak jsme na tom finančně vůči EU dnes?

Jde o klasický střet mezi vizí silného národního státu, který si chce vybrané daně nechat a rozhodovat o nich sám, a integrovanější EU, která hledá společné peníze na celoevropské projekty. Brusel si však často neuvědomuje, že tyto peníze platí konkrétní lidé a patří jejich státu.

Kolik vlastně odvádíme a jaká je naše bilance?

• Odvody ČR: Česko aktuálně posílá do rozpočtu EU přibližně 60 až 70 miliard korun ročně (v následujících letech se počítá s částkou kolem 80 miliard korun ročně).

• Čistá pozice: Stále jsme čistými příjemci (dostáváme z rozpočtu EU více, než do něj vložíme). Přestože se náš čistý zisk postupně snižuje s tím, jak česká ekonomika bohatne a přibližuje se průměru EU, Česko zůstává v plusu.

Tento stav se však s novými pravidly a růstem naší ekonomiky rychle změní – je jen otázkou času, kdy se z nás stanou čistí plátci. O to důležitější je hlídat, kam každá vybraná koruna z národních daní poputuje.

Autor: Milena Doušková