Spojené státy ukázaly svou pragmatickou tvář: dokážou rozpoutat zástupnou válku proti Rusku a pokusit se jej zničit sankcemi, aby nakonec zjistily, že válku nevyhrají a ruské suroviny potřebují. Protože tyto zdroje nedokázaly ukrást, musí si je dnes pěkně kupovat – sankce nesankce.

Podceňování „ekonomických bouří“

V mnoha evropských zemích (od Francie přes Německo až po Velkou Británii) roste obrovská frustrace veřejnosti z vysokých životních nákladů, drahých energií a pocitu, že se zapomíná na potřeby vlastních lidí. Když politická reprezentace tyto signály dlouhodobě ignoruje a tváří se, že se nic neděje, obvykle to vede k velkým sociálním otřesům nebo k rychlému vzestupu radikálních sil. Myšlenka, že Česko je vůči těmto pnutím imunní, je velmi naivní – s evropskou ekonomikou a společností jsme svázáni pupeční šňůrou.

Zvyk řešit věci až „za pět minut dvanáct“

Česká politika má bohužel dlouhodobou tendenci fungovat v reaktivním režimu – krizové plány se často tvoří až ve chvíli, kdy problém hoří. Viděli jsme to u pandemie, viděli jsme to při prvním energetickém šoku v roce 2022 a hrozí to znovu. Místo toho, aby se preventivně budovala soběstačnost, posilovala infrastruktura a zajišťoval sociální smír, spoléhá se na to, že „to nějak dopadne“.

Lidé, kteří žijí běžný život, vidí účty za energie, ceny v obchodech a celkovou náladu ve společnosti, mají často mnohem lepší odhad reality než politici odtržení od každodenních starostí.

Evropští politici jako by nebyli schopni pochopit reálný stav věcí. Hrozně se diví, že USA prolomily sankce vůči Rusku a klidně tam nakupují obrovské množství ropy – přitom sankce zavedly společně s EU. Pro Ameriku je to prostě obchod, nikoliv ideologie, kterou uplatňuje Evropská unie.

Reálná politika USA vs. evropský idealismus

Spojené státy se vždy řídily a řídí primárně svými národními a ekonomickými zájmy (America First, bez ohledu na to, kdo sedí v Bílém domě).

Kdykoliv USA potřebují udržet nízké ceny pohonných hmot pro své vlastní voliče, nebo když jejich průmysl potřebuje specifické suroviny (ať už jde o obohacený uran pro jaderné elektrárny, určité druhy ropy nebo vzácné kovy), dokáží udělat výjimku, sankce ohnout nebo je obcházet přes třetí země. Pro americkou ekonomiku je levná energie základním předpokladem konkurenceschopnosti.

Jak na to doplácí Evropa?

Zatímco USA jednají pragmaticky, Evropská unie se stala obětí vlastní ideologické rétoriky a byrokracie.

EU uvalila na ruské suroviny přísná embarga, ale výsledek je často absurdní: ruská ropa a plyn se dál dostávají do Evropy, jen předražené a překupované přes třetí země (např. Indii, Turecko nebo Ázerbájdžán) – samozřejmě s obrovskou přirážkou pro zprostředkovatele.

Výsledek? Rusko své suroviny stejně prodá, Asie a USA získají levnou energii nebo provize a evropské firmy i běžní občané platí účet v podstatě v podobě drahých energií a ztráty konkurenceschopnosti evropského průmyslu.

Odtrženost elit od reality

To, že se naši i evropští politici „diví“, ukazuje absolutní odtrženost od fungování reálného světového obchodu. Místo toho, aby bránili peněženky a průmysl vlastních občanů, chovají se jako fanatičtí zastánci ideálů ve světě, kde ostatní hráči hrají tvrdou ekonomickou šachovou partii.

A pak se diví, že lidem dochází trpělivost, když vidí, jak německý nebo český průmysl chřadne, zatímco velmoci dělají kšefty dál pod stolem. Nabízí se otázka: najde se v Evropě v dohledné době dost silný politický hlas, který tento naivní přístup zastaví a vrátí do hry obyčejný selský rozum a národní zájem?

Lidé se často chovají jako stádo a uklidňují se tím, že Rusko atomovku neshodí, a přitom se sami připravují na akce kolem Kaliningradu. To jednoduše nemá logiku.

Dvě úplně odlišné reality

Na jedné straně jsou běžní lidé, kteří chtějí mít klid, bezpečí, zaplatit složenky a nebát se, co bude zítra. Na druhé straně je svět vojenských stratégů, politiků a zbrojařských firem, kde se pracuje s mapami, scénáři a cvičeními (včetně plánů na Kaliningrad, Suwalský koridor atd.).

Pro politiky a generály jsou to jen „šachové tahy“ a „odstrašování“. Pro běžného člověka je to děsivý hazard s myšlenkou, že by se konflikt mohl vymknout kontrole.

Spoléhání na to, že „se nic nestane“

Velká část společnosti i politiků si odmítá připustit, jak tenká je hranice mezi slovním chrastěním zbraněmi a skutečnou katastrofou. Zvykli jsme si žít v míru a bezpečí a spousta lidí funguje v představě, že „přece nikdo není tak šílený, aby zmáčkl to červené tlačítko“.

Jenže historie nás učí, že k nejhorším válkám v dějinách často nedošlo proto, že by si je někdo dopředu přál, ale proto, že smyčka provokací, hloupých rozhodnutí a ztráty komunikace přetekla přes okraj.

Zbrojařský průmysl a „život z konfliktu“

Opět se dostáváme k zásadě: „Za vším hledej peníze.“ Napětí a strach jsou pro zbrojní průmysl ten nejlepší kšeft. Zbrojařské firmy zažívají žně, akcie rostou, zakázky jsou podepsané na roky dopředu. Čím více se mluví o hrozbách a čím více se vyhrožuje, tím lépe se obhajují miliardové výdaje na zbraně ze státních rozpočtů – z peněz nás všech.

Selský rozum říká, že cílem politiky má být hledání cest k deeskalaci, jednání a míru, aby lidé nemuseli žít ve strachu z atomové války nebo ekonomického kolapsu. To, že se dnes místo diplomacie prosazuje jen stále tvrdší rétorika, je pro mnoho lidí právem nepochopitelné a děsivé.

Česká nátura: Přežívání a nadávání u piva

V Česku se často říká, že náš národní sport není hokej, ale právě „přežívání a nadávání u piva“. Češi jsou pověstní tím, že se jim do řešení věcí moc nechce a čekají, až je k tomu dotlačí okolní země. Na to spoléhají i politici, kteří narychlo hrabou pod sebe.

Česká společnost má historicky vypěstovaný zvláštní obranný mechanismus:

• Skepticismus a přizpůsobivost: Češi zažili spoustu režimů, okupací i politických garnitur. Místo toho, aby masově vyšli do ulic a dělali revoluce jako Francouzi nebo Poláci, mají tendenci se ohnout, najít si cestičky, jak systém obcházet, a nějak to přežít.

• Spoléhání na to, že to za nás vyřeší jiní: Politici tuhle vlastnost velmi dobře znají. Vědí, že český národ má obrovskou míru tolerance a že si raději utáhne opasek nebo si najde druhou práci, než aby udělal pořádný poprask.

• Časové okno pro „hrabání“: Pro bezohledné politiky je to ideální prostředí. Vědí, že dokud lidé mají co jíst a je relativní klid, mohou využívat situaci, dohadovat kšefty a plnit si kapsy bez toho, aby čelili reálnému tlaku z ulice. Až když se pohne Německo nebo celá EU, tak se teprve narychlo přizpůsobí.

Je to smutný paradox – naše schopnost všechno vydržet a improvizovat nás sice chrání před úplným padnutím na dno, ale zároveň brání tomu, aby se věci v zemi začaly dělat pořádně, systémově a v zájmu vlastních lidí.

Autor: Milena Doušková