Dlouho jsem se rozhodovala, jestli si pořídím slepice, nebo se dál budu krmit těmi kupovanými. Nakonec za mě rozhodla selka, kterou mám v sobě ukrytou a kterou jsem zdědila po své slovenské babičce. Líbilo se mi, jak ráno otvírala slepicím a sypala jim zrní a pak je večer zavírala, aby mohla jít spát. Je to tak: ráno vstávat a večer chodit spát se slepicemi. Bavilo mě, jak jim nadávala, když některé zanášely a ukrývaly vajíčka před babičkou, aby jim je nesebrala a z jejich možných kuřat neudělala vejce na másle. Vždycky měla i kohouta, aby byly slepice spokojené, a my se plížily do kadibudky se strachem, co nám ten kohoutí lotr zase provede. Nakonec to s ním nevydržela babička a zakroutila mu krkem. Další koupený kohout asi tušil, že není radno si s babičkou zahrávat, a nás děti přestal trestat za přechod jeho království k naší kadibudce.

Jak jsem doma řekla, tak jsem udělala. Syn postavil kurník, oplotil a zasíťoval přesně podle rad letitých chovatelů slepic. Ani na popeliště nezapomněl, a dokonce přidal hrazdu, na které se budou houpat. Místečko pro slepice už bylo hotové a já hledala vhodný druh pro mě – začátečnici. Vybrala jsem si podle popisu, který chovatel o slepicích napsal, a mně se zdálo, že zrovna takové potřebuji a zrovna takové bych mohla zvládnout.

Mým vyvoleným plemenem se staly slepice Lohmanky – podle popisu, který jsem četla pořád dokola, abych se ujistila, že zrovna tohle chci:

„Lohmanky hnědé řadíme mezi hybridky, které vynikají především svou vysokou snáškou vajec a nenáročností na chov. Pečovat o ně tedy zvládne i úplný začátečník. Tento typ slepičky se vyznačuje klidnou a přátelskou povahou. Někteří chovatelé si je umí i ochočit. Většinou se snese se všemi ostatními druhy slepic i jinými zvířaty. Není agresivní ani útočná. Pokud jí poskytnete dostatečně velký výběh a kvalitní krmnou směs, odmění vás vysokou snáškou. Jsou nelétavé a nehlučné.“

Tak já nevím, jestli mám opravdu Lohmanky, protože ty moje létají, hulákají a pletou si mě s kohoutem. Jako že si je prý chovatelé umí i ochočit… No, to bych řekla! Moje jsou naprosto ochočené, a jak mě uvidí, začnou kdákat jako o život a já už přesně vím, co kdákají:

„Hele holka, kokokodák, máš zase červíky? Nebo aspoň kolečka salámku? Nemáš? Tak nám vyhrab žížalu nebo po nás hoď myškou. Ne? To nám neseš zase jenom zrní? Kruci holka, aspoň okurčičku nebo chlebíček!“

Hulákají, létají mi na ruku jako na hřad, na střechu kurníku a prozkoumávají, co mám na podnose. Mám jednu i na rameni, ale musím říct, že holky mě fakt neklovou. Jo, a víte, že poznají až 80 obličejů? No vidíte, já to taky nevěděla, ale všechno jsem si přečetla. Mám totiž jednu podmínku: když už si pořídím něco živého, tak se u mě musí mít nejlépe, jak to jde. Je jedno, co to je. Všechno živé, za co beru odpovědnost, se u mě musí mít dobře.

Holky jsou fakt krotké a snášejí každý den. Vajec mám dost a navíc mě baví je pozorovat. Vůbec nejsou hloupé a je s nimi zábava. Jsem ráda, že jsem si je pořídila, i když mi nastavují záda. Holt nemají kohouta, tak drbat je na krku a zádech je moje povinnost pro jejich spokojený život.

Autor: Milena Doušková