Moji slovenští předci byli vždy hluboce věřící a moravští ateisté. Žila jsem mezi nimi a hodně jsem přemýšlela, co je a co není pravda. Čítávala jsem si v Bibli a vzápětí jsem sáhla po naučné literatuře. Přiznám se, že v hlavě jsem měla pořádný zmatek. Rozum mi říkal, že Bůh není, duše mi říkala, že něco tam je. Něco, čemu nerozumíme, nebo je to jen lidská berlička před strachem z definitivního konce? Proč je člověk tak jiný? Žádný druhý tvor neumí tvořit hudbu, skládat slova v nádhernou poezii, malovat úžasné obrazy.

Na oplátku nenajdete ve světě zvířat nikoho tak krutého, jako je člověk. Zvířata zabíjejí, někdy se nám to zdá kruté, ale lidskou vynalézavost nemají. Jen člověk dokáže mučit pro peníze, slávu a moc. A zase jen člověk dokáže vydržet i mučení a nezradit svoje ideály. Co nás žene kupředu a co vlastně chceme od života? Jak moc jsme jiní než všechno ostatní kolem nas?

Když se moje babulka chystá do kostela vyoblékaná co nejlépe, cestou se zastaví pro tetu Maru, která kdysi velmi milovala svého chlapce, a ten zůstal na italské frontě. Teta Mara se nikdy nevdala, nepodívala se s láskou na jiného. Všechnu svoji lásku dala Bohu a mrtvému snoubenci.

Stojím před kostelem a pozoruji, s jakou nadějí a láskou jdou lidé dovnitř a zdraví se krásným: „Pochválen buď Ježíš Kristus.“ „Až na věky, amen.“

Já se nedokážu dívat na kostelík jako na svatostánek, prohlížím si ho jako krásnou stavbu a umělecké dílo. Můj stánek je tam, kde i můj dědulka hledá útěchu – a to je les.

Ve večerním tichu se vynořila vzpomínka na tichý šepot babičky. Seděla ve tmě na posteli vedle dřímajícího dědečka a tiše se modlila růženec. Nikdy jsem nepočítala délku její modlitby, ale za chvíli jsem uslyšela dědečkovo pochrupování – známka, že už usnul, a mně se oči klížily. Nikdy jsem neslyšela slovíčko amen. Babička nás všechny svojí modlitbou uspala.

Vzpomínka mě pohladila a trochu zabolel stesk. Ne, já se nemodlím růženec, ale dnes už vím, jak velký smysl tenhle večerní rituál měl. Je to ten nejlepší rituál na spánek. Spojení s Bohem, v něhož bezmezně věřila a nikdy neměla žádné pochybnosti. Jednou jsem před ní naznačila, že by to mohlo být jinak, a už nikdy jsem to neopakovala. Tak rozlobenou babičku jsem nikdy neviděla a vidět nechci – a vlastně už ani nemůžu.

Maličká, drobná, s rukama v bok mi to pěkně omlátila o hlavu: „No Milka moja, ty si never v Boha, keď sa ti to nepáči, ale iným nikdy ich vieru nesmieš zobrať. Každý tvor má svojho Boha, a keď ho nemá, má veľmi ťažký život a keď zomiera, veľmi sa bojí a Boha naraz hľadá. Život je aj tak veľmi ťažký, a keď tú ťarchu zveríme Bohu, ľahšie sa človeku žije.“

Babička měla pravdu. Člověk bez víry je neukotvený a prázdný. Ona žila svůj život s vírou bez pochyb a já se musela životem k víře v Boha prokousat. Ne, nemodlím se večer růženec. Večer ale každý den poděkuji, že jsem mohla prožít další krásný den v klidu, bez trápení a bez bolestí. Dnes už vím, že víra je klid, láska a naděje.

Proč tedy brát lidem Boha? Protože Bůh je všechno, co naši vládci nechtějí. Nechtějí Desatero. Nechtějí lásku, pokoru, klid a mír. Vzali lidem víru i Boha a svět se rozpadá před očima.

Les – Boží chrám

Když mě mé kroky zavedou do plic naší modré planety, do lesa, jako bych vstupovala do chrámu Páně. Je tam ticho a chládek jako v kostele a stejně jako tam jsem blíž k něčemu, o čem pochybuji, ale o čem si moc přeji, aby to existovalo pro nás pro všechny. Mé myšlenky jen chvíli přerušuje bzučení horlivého hmyzu, který pilně poletuje a pracuje, aby naplnil přísloví „pilný jako včelička“. Pak se rozezpívá pták a vítr v korunách stromů se k tomu vesele přidává. Je to jako varhanní koncert, ale je tak živý, až píchne u srdce, jak moc života je kolem mě. Vcházím do krajiny snů a přání. Do zavřených víček se mi laškovně opírá nezbedný sluneční paprsek. Zahodím myšlenky, co bolí, a jdu tam, kde je místo pro život. Les mi mává naproti svými větvemi a zve mě do svého lůna k načerpání síly, odvahy a klidu na duši. Jdu do ráje na zemi a vůně lesa mě šimrá v chřípí. Začíná mi být lehčeji na duši a srdce už nemá to splašené tempo, co tak moc bolí. Drtím v pěsti hrst trávy s hlínou, ať ji cítím, dám si na oči lístky z chudobky, abych ji viděla.

Hladím kmen stromu oběma rukama a nepřemýšlím nad ničím. Obejmu ho, přitisknu se k drsné kůře a beru si sílu, kterou mi dává. Chlácholí mou bolavou duši a tuší, jak moc bolí rány od života zasypané štiplavou solí, tak je vymývá a zve mě do svého nitra, tam k sobě. Rozplynu se v jeho objetí a cítím krásné sepětí v sobě. Jsem součást jeho a on je můj. Mám v sobě lásku k lesu a všemu živému, nedám mu zahynout a slibuji mu ochranu a lásku, protože on je můj a já jsem jeho součást. Les je Boží chrám. Stojí tu celé dlouhé věky, statný a krásný. Nepokořený ochránce života, připravený mě milovat a tišit. I Ježíš Kristus kázal venku. Na co jsou kamenné kostely, když venku jsem k Bohu blíž? Tam mám naději, že jednou spatřím to, co hledám.

Autor: Milena Doušková