Rozhodla jsem se o tom napsat, i když vím, že mi může vynadat jedna i druhá strana našeho lidu. Jsme rozpůlení, a to stačí k tomu, aby s námi mohl kdokoli manipulovat. Uvolnili jsme jim všechno, co šlo, nemáme vůbec na nic vliv, a co je horší, nemáme ani čas na normální život.

Hádají se rodiny, vesnice i města a každý tvrdohlavě odmítá poslouchat jiné názory než ty své nebo lidí ze své bubliny. Jsme v nich uzamčeni, slepí a hluší. Nejde si nevzpomenout, jak jednotní jsme byli za totáče a jak svorně jsme nesnášeli komunisty. Celá země byla sjednocená, herce nevyjímaje. Házeli nám z pódia hlášky, kterým jsme velmi dobře rozuměli, a hřálo nás u srdce, že v tom nejsme sami. Všichni v jedné zemi. Byli jsme jako spiklenci se stejným cílem: přežít v klidu a nenechat se vytočit.

Jak říká doktor Vajíčko: „Půjdeme v jednom šiku budovat novou republiku.“

Naděje naší republiky je ve smíření, v vzájemném podání ruky a v nalezení cíle pro naše děti. Vždyť právě pro ně bychom to měli dělat, ale zatím se jen hádáme a nadáváme si tak, že by se i dlaždič červenal. Přejeme protivníkům smrt a nechceme chápat, že na druhé straně je pořád člověk, který má rád svou rodinu i svůj život. Co na tom, že je z opačného tábora? Je to člověk a chce žít v klidu úplně stejně jako jeho protivník.

Řešení se najde, když lidi budou chtít, a proto napíšu, jak to máme doma. Mám tři děti a každé to má jinak. Jeden syn je v opačném táboře. No a co? Nebavíme se o politice, ale jdeme spolu na zahradu, pokecáme o tom, jak to roste, a zasmějeme se politikům z jedné i druhé strany. Druhý syn to vidí jako já, a tak spolu svorně rozcupujeme opozici a nakonec si doporučíme nějaký horor, protože ten je pořád lepší než politika. Dcera je apolitická a chce taková i zůstat, takže s tou se bavím o všem kromě politiky. Jde to, ale musí se chtít a všichni musejí respektovat pravidla.

Takhle by se to mělo dělat v celé zemi. Nechte ty nahoře v jejich hádkách a sporech samotné. Neskákejte jim na jejich vlnu sporů. Ani jedna strana není ochotná se domluvit. Stačí si pustit některé jejich rádoby debaty a ztuhne vám úsměv na tváři. Pokazíte si den, a to je škoda. Ten den už se nebude opakovat a vy jich nemáte zase toliko, abyste jimi mohl plýtvat. A ještě na takovou blbost, jakou je politika! Stejně ji z domu od televize neovlivníte.

Až přijde čas voleb, nemyslete jen na sebe. Myslete na děti. Projděte si programy, a když si řeknete: „Tuhle stranu bych přál svému dítěti,“ máte vybráno a máte čisté svědomí. Pak to zase pusťte z hlavy a žijte každý den po svém – a ne tak, jak vám to nutí politici.

Autor: Milena Doušková