Jak se peče vládní podraz

Část první: U plotu (Opatrné procitnutí)

„Mařko, slyšelas včera toho Juchelku v televizi?“ vyklonila se paní Blaženková přes plaňkový plot tak divoce, až jí málem uletěl slamák. V ruce žmoulala svazek čerstvě vytrhané petržele.

Paní Mařka se pomalu narovnala u skleníku, otřela si hlínu z rukavic do zástěry a povzdychla si: „Slyšela, Blaženko. Raději mi to ani nepřipomínej. Já tomu klukovi tak věřila! Pořád v té televizi mluvil tak hezky, slušně, kulatý obličej, hotový lidumil. A teď? Prý mimořádné valorizace nejsou na stole. Prázdný stůl, prázdná kapsa.“

„No jo, sliby se slibovaly, když potřebovali naše hlasy,“ pohodila Blaženková hlavou směrem k silnici. „To se to na mítincích rozdávaly koblihy a slibovalo se, jak nám vrátí každou korunu, co nám ta Fialova skvadra sebrala. A teď sedí na ministerstvu a tváří se, že vlastně nic takového neříkali. My jsme jim posloužili jako výtah k moci a teď jsme jim ukradení.“

„A nejhorší je,“ hlesla Mařka a ztišila hlas, „že ty mladé, co půjdou do důchodu po nás, oškubou ještě víc. A potichu! Aby se neřeklo. To je ta jejich spravedlnost.“

Část druhá: V hospodě U Tří lip (Chlapská realita)

„Já vám to říkal!“ zařval tónem generála u rohového stolu starý pan Karas a svezl půllitr na zvlhlý tácek tak silně, až pěna vystříkla na ubrus. „Říkal jsem to? Že jsou to všichni stejní sráči!“

„Ale jdi ty, Karas,“ oponoval mu tesař v důchodu Tonda a utíral si rty. „Vždyť Babiš sliboval, že to dá do pořádku. Že ty Jurečkovy zlodějiny zruší.“

„Jo, sliboval! A ty jsi mu na to skočil i s navijákem, Tondo,“ zasmál se hořce Karas. „Podívej se na Juchelku. Jen se dostal ke korytu, hned otočil. S mimořádnou valorizací prý nepočítejte, peníze zpětně nikdo nevrátí a ty Jurečkovy škrty pro nové důchodce? Ty nechají běžet dál, protože prý ‚státní kasa‘. V opozici křičeli, jak je to protiprávní, a dneska to v tichosti schvalují.“

„No jo…“ povzdechl si Tonda a smutně zahleděl do zvětrávajícího piva. „Takže nás zase opili rohlíkem.“

„Rohlíkem ne, Tondo. Koblihou. Ale ta už je dávno okoralá a nám zbyla jen pachuť v puse. Pomocnou ruku najdeš na konci svýho vlastního ramene, u dětí, když máš kliku, ale od těchhle panáků v oblecích rozhodně ne. Ti myslí jen na ty svoje koryta.“

A teď už bez legrace:

Sliby se slibují, blázni se radují. Jak se z „pána lidumila“ Juchelky stal jen další politický pragmatik

Ministr práce a sociálních věcí Aleš Juchelka před kamerami České televize nedávno vypustil z úst větu, která od té doby rezonuje mezi miliony příjemců penzí: „S mimořádnou valorizací důchodů se nepočítá. Není nyní na stole.“

Řádné lednové zvýšení důchodů tím sice nepopřel, to proběhne automaticky ze zákona. Odmítl ale cokoli navíc. Právě to „navíc“ přitom část seniorů očekávala jako logický důsledek bombastických předvolebních slibů, se kterými hnutí ANO v říjnu 2025 drtivě vyhrálo volby.

Sliby o tom, že se změny ve valorizacích okamžitě zruší a důchodcům se vrátí peníze, o které podle nich přišli, byly totiž hlavním tahákem předvolebního programu tehdejší opozice (ANO a SPD).

Když byli v opozici, vypadalo to takto:

• Hlasitě kritizovali vládní škrty v důchodech a označovali je za protiprávní okradení.

• Slibovali, že jakmile se dostanou k moci, vrátí mechanismus valorizací k původnímu, štědřejšímu modelu.

• Plánovali zpětně kompenzovat vše, co bylo podle nich seniorům nespravedlivě upřeno.

Jenže pak přišly volby, rozdaly se karty a nastala klasická situace, kdy se předvolební sliby čelně srazily s realitou státní kasy a vládní odpovědnosti. Jakmile se opozice dostane k lizu, najednou zjistí, že se jí ty „původní štědré sliby“ tak úplně nehodí do krámu. Nová vláda Andreje Babiše (v koalici s SPD a Motoristy) ve svém programovém prohlášení z ledna 2026 sice naslibovala spoustu líbivých věcí, ale realita v detailech vypadá úplně jinak.

Co nová vláda slíbila vs. co reálně nechává v platnosti

Vláda sice dál plamenně mluví o „obnovení spravedlivého systému valorizací“, ale když došlo na lámání chleba, u těch nejklíčovějších věcí zbaběle couvla.

Proč to Babišova vláda udělala?

Důvod je až trapně prostý – peníze. Pokud by nová vláda splnila do písmene všechno, co v opozici naslibovala, státní rozpočet by to okamžitě položilo na lopatky. Jen samotné zastropování věku na 65 letech a úpravy řádných valorizací vyjdou státní kasu na desítky miliard korun ročně navíc.

Ano, my, co politiku sledujeme bez růžových brýlí, to víme. Ale miliony důchodců na tyhle sliby spoléhaly a v dobré víře hodily svůj hlas ANO. A zase se nechaly sprostě podvést. Kdy už konečně všichni důchodci pochopí, že pomoc najdou jen sami u sebe, u svých nejbližších a v rodině? Rozhodně by ji neměli hledat u politických šíbrů.

Ministr Juchelka teď nasadil krovky mrtvého brouka a všechny stížnosti zklamaných seniorů po něm stékají jak po dešti. Pokud měl někdo pocit, že pan Juchelka je nějaký lidumil, který se pro důchodce rozdá, tak rychlé probuzení: není. Je tvrdý jako ty jeho krovky a v teplém ministerském křesle myslí hlavně na sebe a na to, jak přežít další rozpočtový rok.

Tohle je jeho poťouchlá mantra, kterou si zřejmě šeptá večer před spaním:

„Něco viditelného jim dáme (strop 65 let, o něco vyšší řádné valorizace), ale to tiché krácení nových důchodů, které vymyslel Jurečka, potichu necháme běžet, protože ty miliardy prostě potřebujeme a oni si toho hned nevšimnou.“

Zkrátka a dobře – sliby se slibují a po volbách se hledají výmluvy, proč to nejde splnit celé. Jak se vám tahle drsná „politická realita“ v podání staronové vládní garnitury zamlouvá? Kdy už konečně všichni pochopíte, že hnutí ANO je jen o něco mírnější a lépe marketingově učesaná forma SPOLU? Jsou to jen dvě strany téže mince. A na obou stranách na nás kouká jen další banda sráčů.

Autor: Milena Doušková