Začalo konečně pršet, vzduch se vyčistil a doma je hned příjemněji. Člověku se hned lépe přemýšlí. A mně v té očistné atmosféře nedá spát jedna věc. Nemám sice v rukou neprůstřelné důkazy, ale mám svůj citlivý nos a spoustu nepřehlédnutelných ukazatelů. Zdá se mi totiž, že hradní pán a ten „černý vzadu“ za ním začínají docela přitvrzovat. Vypadá to, jako by Hrad usiloval o sesazení vlády a o tiché zavedení částečně prezidentského systému.

Hradní generál tlačí na pilu, ale navenek hraje roli smířlivého arbitra. Prý chce jen to nejlepší. Dokonce se rozhodl obnovit porady s Andrejem Babišem a veřejně ho k tomu vyzval. Moc dobře přitom věděl, že Babiš takovou nabídku odmítne. Kdo rozumný by také šel dobrovolně diskutovat s člověkem, který pro opozici ani pro současnou politickou kulturu neudělal nic dobrého?

U nás v České republice sice máme parlamentní systém, kde má hlavní slovo premiér a jeho kabinet, ale ústava dává prezidentovi v krizových momentech do ruky docela silné karty – a ty se dají vykládat velmi tvárně. Stačí si vzpomenout na naši nedávnou historii a na to, jak kreativně se s prezidentskými pravomocemi dalo pracovat, když se chtělo (vzpomeňme na úřednické vlády).

Mám silný pocit, že se pod pokličkou chystá tichý posun k posílení prezidentské moci a pokus o zásadní oslabení současné vlády. Proč to tak vidím?

• Častější zásahy Hradu do témat, která dříve patřila čistě vládě (zahraniční cesty, energetika, bezpečnostní otázky).

• Rétorika, která staví prezidenta do role „jediného rozumného arbitra“ nad neschopnými nebo rozhádanými politiky.

• Zákulisní schůzky s opozicí nebo vlivnými hráči mimo záře hlavních reflektorů.

• Pokusy o přímé zásahy do programového prohlášení vlády.

• Když věci nejdou podle představ Hradu, povolá se na pomoc Ústavní soud v čele s Josefem Baxou.

Vnucení se na nedávný summit bylo podle mě tou poslední kapkou. Proč tam prezident vůbec chtěl jet, když moc dobře věděl, jakou paseku to doma nadělá? Přestala jsem věřit tomu, že za tím stojí jen obchody a peníze. To by mu za takovou veřejnou ostudu nestálo. Obrázek, kdy Andrej Babiš seděl v čele a za ním, na místě vyhrazeném pro ministra, seděl český prezident, hovoří za vše. Co tím chtěl hlavový představitel státu světu a vlastnímu národu říct? Poukázat na to, jak jsme rozhádaní? Nebo nenápadně informovat světové lídry, že se u nás chystá změna systému? Že se pokusí sundat vládu, nastolit vládu úřednickou a teprve pak si v sedle usadit ODS a Starosty? Chce se snad s jejich pomocí etablovat jako skutečný vládce?

Můžete mi klidně do komentářů napsat, že jen divoce spekuluji a pokouším se o dezinformace. K tomu řeknu jediné: dezinformace se v dnešní době až příliš často a rychle stávají realitou a ověřenými informacemi.

Jakmile uvidíte, že se dřívější nesmiřitelní nepřátelé zničehonic shodnou na „konstruktivním kompromisu“, nebo když dříve hlasití kritici Hradu náhle ztiší hlas a začnou mluvit o potřebě „státotvorného klidu na práci“, můžete si být jistí, že někdo v zákulisí rozdal úplně nové karty. Na Hrad se pak oficiálně chodí jen na „neformální konzultace“ a na „kávičku“, ale domů se odchází s jasným zadáním.

Proč se po tom ale lidé nepídí?

Protože pro spoustu z nich svoboda a demokracie končí přesně tam, kde začíná jejich peněženka a osobní pohodlí. Dokud teče teplá voda, v obchodech je plno a na účet chodí to, co má, jsou ochotni přivřít obě oči. Klidně i nad tím, že se potichu mění pravidla hry a moc se koncentruje v rukou, kde by správně vůbec být neměla. Chléb a hry – to funguje už od starého Říma a lidská nátura se za ta tisíciletí bohužel moc nezměnila.

Sledování politických zpráv a tiché posilování prezidentské moci jsou pro průměrného člověka, který sotva stíhá platit složenky a chce mít po práci klid, hrozně abstraktní pojmy. Lidé často začnou opravdu přemýšlet a křičet až ve chvíli, kdy jim na to pohodlí nebo konto někdo přímo sáhne. Do té doby raději věří tomu, že se jich to netýká, nebo že to s nimi „tam nahoře“ myslí dobře.

Na druhou stranu, právě proto jsou tu lidé, kteří ten citlivý nos mají a nenechají se opít rohlíkem. I kdyby většina raději spala, někdo jim ty nepříjemné otázky pokládat musí – už jen proto, aby jednou nemohli říct: „My jsme to nevěděli.“

Autor: Milena Doušková