Doba je jiná, a čím víc je modernizace, tím víc si přeji klid, který jsem znala z dřívějška. Baví mě moje komora, kde mám zásoby. Stačí do ní vejít a najednou jsem zase malá na prázdninách u babičky a dědečka na Slovensku. Zasním se a cítím i tu vůni, tak typickou pro dědinu. Cítím prase v kotci, králíky v králíkárně a slepice na dvoře. Celý dvůr je jejich království a to hlídá kohout. Je pořádně ostrý a cizí lidi do svého rajonu nepouští. Já si zvyknout musela, protože do kadibudky se chodilo právě přes slepičí království. Dlouho na mě podezíravě čučel a mával výhružně křídly, až jsem se před ním cítila ještě menší, než jsem byla. No, zvykla jsem si já i kohout.

Dědeček měl ze mě vždycky srandu: „Milka moja, zostaň tu a choď cikať na hnoj,“ smál se nahlas. „Joj, apko. Vy neviete, že aj ten hnoj máte u nich na dvore? Ten váš somársky kohút mi uštipne riťku!“

Usmívám se při vzpomínání a říkám si: Proč by vyprávění mělo zůstat jen u vzpomínek? Proč bych neměla mít svoje slepice? Času na ně budu mít dost, místo na zahradě najdu a syn Petr mi to postaví. Jak jsem si řekla, tak jsem i udělala. Petr mi vykouzlil kurník, oplotil jim kus dvora a na moje přání jim postavil i kryté popeliště a celé to zatáhl síťovinou. Co kdyby chtěly slepice létat? Pak by je mohl zakousnout náš Kai, který má na ně trvale spadeno.

Slepice jsem koupila a jednoho dne mi je přivezli domů. Dopravce se mě ptal, jestli je chci dát přímo do kurníku. Tak to jsem já, blbec, nechtěla. Tak je hezky vypustil a já byla vděčná, že tam mám tu síť. Rozlétly se a chtěly asi rovnou do nebe. Rychle jsem vypadla, zavřela vrátka a vykládala slepicím, že teda takhle ne, že čekám na vajíčka, a ne na hromadný odlet.

Přišel večer a slepice ne a ne zalézt do kurníku. Nakonec jsem sedla k počítači a tam jsem se dozvěděla, jak jsem blbá. Měla jsem je nechat dát do kurníku, aby věděly, kde jsou doma. Takhle mi nezbylo nic jiného než milé slepice nahánět, sbírat a ručně je strkat do kurníku. Takhle jsem je nosila tři dny, než pochopily, že večer se prostě spí v kurníku, a ne v popelišti.

Nastalo ochočování, a to tak důkladné, že dnes už si slepice přičapnou přede mnou na zem a počkají, až je poškrábu za krkem, kde by je jinak ozobával kohout. Prý je to proti stresu, dozvěděla jsem se na počítači. Za moji péči se mě však po týdnu krmení začaly odměňovat krásnými vajíčky. Máme mezi sebou tichou dohodu. Já je krmím, škrábu a ony snášejí. Jako bonus cítím klid, když sedím na zahradě a koukám na jejich dvorek. Když mě u snění najdou děcka, tak mi sdělí verdikt: „Mami, krávu nechtěj.“

Prokoukli mě. Mít větší pozemek, tak si koupím krávu.

Autor: Milena Doušková