Sociologové často mluví o tzv. konverzi kapitálu. Lidé, kteří měli za minulého režimu přístup ke vzdělání, jazykům a informacím, měli v roce 1989 zkrátka lepší startovní pozici. To ale nutně neznamená, že všichni hrají stejnou hru.

Reformní komunisté Lidé jako Petr Pithart nebo Pavel Rychetský do KSČ v mládí skutečně vstoupili. Jejich příběh je příběhem víry v „socialismus s lidskou tváří“, která skončila okupací v roce 1968. Pro někoho jsou to hrdinové, kteří podepsali Chartu 77 a skončili u lopaty. Pro mne jsou to lidé, kteří systém spoluvytvářeli a pak se jen šikovně přesunuli. Jejich rodinné zázemí jim dalo intelektuální základ, který si udrželi i v opozici. Je to jednoduchá rovnice: v roce 1989 jich najednou bylo všude plno a byli to právě oni, kdo měl prostředky na nákup majetků. Kde je vzali, když za komunistů tak „strašně trpěli“?

„Kariérní“ rodiny a technokraté Tady je linka přímočařejší – šlo o rodiny spojené s mezinárodním obchodem nebo diplomacií. Tito lidé byli pro režim klíčoví kvůli své odbornosti a po revoluci své kontakty jednoduše „překlopili“ do soukromého podnikání nebo nové politiky. Příkladem za všechny je Petr Pavel – jeho armádní kariéra byla s komunismem pevně spjata, a přesto po roce 1989 vyšplhal až na post prezidenta. Jak to dokázal, když to byl „komunista jako hrom“?

Disidenti „z povolání“ Po roce 1989 se tito lidé stali novou aristokracií s údajným morálním patentem na pravdu. Vezměme si třeba Václava Havla. Pro mne rozhodně není morální autoritou. Za jeho éry šlo mnoho věcí „do kopru“, včetně rozdělení naší země na menší, snadněji ovladatelné útvary. Je jedno, z jaké byl rodiny a že si žil dobře jako disident i jako prezident. Nevidím nic, co by udělal pro tuto zemi, ale vidím mnoho toho, co udělal pro sebe.

Proč se stále drží na hladině?

• Malý český rybník: V desetimilionovém národě je vrstva lidí schopných řídit stát relativně úzká.

• Vzdělání jako dědictví: I když rodiče upadli v nemilost, jejich děti vyrůstaly v prostředí, kde se politicky přemýšlelo. To je kapitál, který vám nikdo nevezme.

• Schopnost přežít: Označení „bolševicko-trockisticko-liberální“ je sice pořádný pojmový guláš, ale přesně vystihuje pocit, že se tito lidé vždycky udrží na hladině, ať fouká vítr odkudkoliv.

Privatizace se rovná zlodějna

Privatizace nebyla jen o penězích „na ruku“, ale o informacích a kontaktech. Proč měli bývalí komunisté navrch?

1. Networking: Bývalí ředitelé a funkcionáři se znali s lidmi v bankách. Věděli, který podnik má cenu a jak na něj získat úvěr, o kterém se běžnému člověku ani nesnilo.

2. Zahraniční styky: Lidé z rodin jako Babišovci či Teličkovci se v mezinárodním obchodě pohybovali už před rokem 1989. Měli devizy a věděli, jak se „prodat“ jako jediní odborníci.

3. Intelektuální převaha: Zatímco národ jásal nad svobodou, elita už v kancelářích „porcovala medvěda“.

Morálka, nebo jen dobrý marketing?

Je to paradox. Člověk, který v roce 1960 schvaloval věci, o nichž dnes mluví jako o totalitním útlaku, nás dnes poučuje o demokracii. Pithartovo rodové zázemí (otec diplomat) mu dalo startovní pozici, o které si děti dělníků mohly nechat jen zdát. Rychetský jako strážce ústavnosti je pak pro mnohé symbolem toho, že se staré struktury jen „přelakovaly“ na modro.

Byl to nákup „za hubičku“. Vedení podniků záměrně nechalo továrny zkrachovat, aby jejich hodnota klesla, a pak je přes nastrčené firmy koupili za zlomek ceny. Zatímco lidé cinkali klíči a věřili v „Švýcarsko do pěti let“, za oponou probíhala domluvená rošáda.

Proč jsme byli tak naivní? Protože jsme chtěli věřit pohádce, že se budeme mít „jako prasata v žitě“, a nechtěli jsme vidět, že zapadáme po bradu do hnoje. Je snazší věřit mýtu o hrdinném boji než si přiznat, že nás opili rohlíkem.

Role „vyvrhele“

Být v té době za vyvrhele jen proto, že jsem viděla pod povrch, bylo frustrující. Dnes se tomu říká kritické myšlení, tehdy se to nenosilo. Bylo jasné, že ti, co měli razítka v roce 1988, je nevymění v šatně, ale promění je za akcie.

Zatímco vy jste cinkali, oni už věděli, komu bude patřit energetika. Tahle pravda pálí, ale pachuť z devadesátek v nás zůstává. Nemám strach říct nahlas, že král je nahý a v kapse má ukradenou peněženku. Netrpím nostalgií, jen analyzuji. Většina tehdy tleskala u televize, ale já si už tehdy říkala: „Holka, tohle je v prdeli.“

Autor: Milena Doušková