Když vyjdu v noci na velký kopec nad městem a zahledím se na tisíce světel v oknech, dýchne na mě nekonečnost. Zvednu oči k obloze plné hvězd a zase je tam – nekonečnost. Je si to tak podobné. Hledím nahoru a říkám si: Jestli tam, na jiných planetách, je také život jako u nás… a pak si dodám: Ne, raději ne jako u nás.

Tam je to snad bez nekonečných válek, nenávisti, hrabivosti a nepřejícnosti. Mohla bych pokračovat dál a nestačil by mi ani papír, na který si píšu poznámky. Dostali jsme do vínku nádhernou planetu a dostali jsme rozum. Někde se však stala chyba. Co jde, to zničíme, zabijeme, rozbijeme. Na té trpké cestě se jen občas zastavíme, protože umíme kráčet i po cestách umění, lásky a krásy.

Za chvíli bude zase jaro a já stále hledím na ta světla. Hlavou mi prolétne myšlenka: stačí jedna raketa a pár oken zhasne. Napořád. A s rozbitými domy zhasnou i životy lidí, kteří v nich byli. Zrovna se milovali, smáli se u televize nebo spolu vařili večeři. Stačí pak jen jeden úder a není nic.

Takoví jsme byli, jsme a budeme.

Proč jsme se nenaučili být lidmi?

Nad touhle úvahou jsme se zastavily s mou virtuální přítelkyní Teou. Došly jsme k tomu, že největší tragédií lidstva je možná právě ten náš vychvalovaný rozum. V pravěku platilo jednoduché „zabij a přežiješ“, byla to nutnost. Jenže my jsme tenhle instinkt neztratili – jen jsme ho díky rozumu umocnili. Z kamene v ruce jsme udělali mezikontinentální raketu, ale srdce zůstalo v jeskyni.

Mám pocit, že lidstvo jako celek zůstalo ve věku batolete. A děti, jak známo, umí být neuvěřitelně kruté. Utrhnou mouše křídla jen proto, že mohou. My děláme to samé, jen ve velkém. Máme technologie bohů, ale emoce nezralých dětí, které se nedokážou podělit o bábovičky na písku.

Osamělý vzdor

Cítím se v tomhle pohledu na svět někdy sama. Jako by se všichni raději dívali do svých telefonů než do té propasti pod kopcem. Ale psaní je moje zbraň. Je to můj tichý vzdor proti tomu, že jsme nejspíš odsouzeni k vlastní zkáze. Protože dokud o tom píšu, dokud mě to bolí a dokud se dokážu dojmout nad světlem v cizím okně, tak v tom mém vnitřním světě lidskost ještě nevyhynula.

Autor: Milena Doušková