Úlohou mocných je vzbuzovat nenávist, války a zabíjení. Proč? V zájmu jediném: zisku. Hlupáci dole si rvou krky ve jménu ideologií, zatímco mocní si libují v poklidu, placeni z našich daní a s pomocí svých sluhů přilévají olej do válečných ohňů. Pamatuj: vládci se vždy domluví a kdo na to doplácí, jsou obyčejní lidé, kteří se sotva uživí.

Po druhé světové válce mezinárodní arbitráž přiznala Československu reparace ve výši 360 miliard předválečných korun – v dnešní měně by to znamenalo biliony do našeho státního rozpočtu. Ty však nikdy zaplaceny nebyly. Německé vlády odškodnily odsunuté Němce už v padesátých letech minulého století, a jen o tuhle částku by se snad mohly snížit naše nároky. Jenže naše vláda o tyhle peníze nikdy nestála, a tak Sudetští Němci spekulují nad prolomením Benešových dekretů a rádi by další odškodnění od ČR. Znovu! Německo platilo válečné reparace za první světovou válku skoro sto let.

Zničená a zchudlá Evropa nepotřebovala vojenské, ale humanitární akce. Tady do toho vstoupilo USA a investovalo peníze do obnovy hlavně Itálie, Anglie a Německa, čímž si budovalo svoji pozici. Rusko se začínalo obávat znovu vytvoření německé moci. Sověti do paktu s USA odmítli vstoupit, protože se báli americké velké moci nad SSSR. Když ČSSR nabídku USA přijala, bylo to na Stalina příliš a požádal Československo o odmítnutí plánu. Všichni zůstali v šoku a za Stalinem byla vyslána československá delegace. Jan Masaryk po návratu prohlásil, že jel do Moskvy jako ministr a vrátil se jako Stalinův sluha. O dva týdny později byl Masaryk mrtev.

Padesátá léta se vyznačovala šíleným zbrojením a skončilo to až zhroucením Sovětského svazu. Propaganda lidem vnutila myšlenku, že je to pro jejich dobro, a davy v celém bloku i v Československu jásaly. To se ještě u nás doma nevědělo, že prezident Zápotocký potají přichystal měnovou reformu a ožebračil miliony obyčejných lidí. Lidé se sice pokusili o protesty a stávky, ale komunisté spolu s StB udrželi nad nimi kontrolu. Tyhle události jasně ukázaly, že právě Zápotocký dokázal být vůči dělníkům tvrdý a nesmlouvavý. Odpor byl marný.

Rok 1968 byl považován za bod zlomu, ale vlastně se nic nezměnilo. Sověti měli svá vojska ve všech zemích Varšavské smlouvy kromě Československa. Už v roce 1966 se Sověti rozhodli mít svá vojska i u nás a rok 1968 s Dubčekem v čele jim nahrál ohromnou příležitost k provedení tohoto plánu – Brežněv toho plně využil. Psychologicky zdeptali naše odbojáře a na naši zemi se snesla normalizace s nástupem okupačních vojsk. Přitom o Havlovu polovinu usilovala i jeho švagrová Dagmar. Havel se však rozhodl jako uražené dítě a chtěl svých 200 000 000. Rok se s rokem sešel a Chemapol zkrachoval. Konkurzní správce Chemapolu prodal Lucernu v roce 1999 prezidentově švagrové Dagmar. Ta za ni zaplatila 145 000 000, což byla tržní cena. Havel dostal od Chemapolu o 55 000 000 víc. To se dá nazvat prezidentovým podílem na vytunelovaných českých bankách. Na autech Havel nikdy nešetřil, podle hesla lehce nabyl, lehce pozbyl. Pak přišly na řadu Barrandovské terasy. V roce 2004 je manželé Havlovi prodali panu Charouzovi a ten z nich vytvořil vilu Barrandov a provozoval luxusní nevěstinec, prošpikovaný kamerami a mikrofony. Nahrávky sexuálních hrátek drží v šachu boháče i politiky.

Václav Havel a jeho kšefty

O Havlovu polovinu usilovala i jeho švagrová Dagmar. Havel se však rozhodl jako uražené dítě a chtěl svých 200 000 000 Kč. Rok se s rokem sešel a Chemapol zkrachoval. Konkurzní správce Chemapolu Lucernu v roce 1999 prodal prezidentově švagrové Dagmar. Ta za ni zaplatila 145 000 000 Kč, což byla tržní cena. Havel dostal od Chemapolu o 55 000 000 Kč víc. To se dá nazvat prezidentovým podílem  na vytunelovaných českých bankách. Na autech Havel nikdy nešetřil, podle hesla: lehce nabyl, lehce pozbyl. Pak přišly na řadu Barrandovské terasy. V roce 2004 je manželé Havlovi prodali panu Charouzovi, a ten z něj vytvořil Vilu Barrandov.

V roce 2000 koupil Havel rezidenci v přímořském letovisku v Portugalsku. Havel tvrdil, že je připraven odpovídat na všechny otázky novinářů, ale zásadně odmítal odpověď na otázky kolem jeho majetku.

Byli i tací, co chtěli restituovat, i když věděli, že jim nikdy nic nepatřilo, jako třeba disidentka a Havlova přítelkyně Marta Chadimová. Její restituční podvod na Loretánském náměstí v Praze byl však odhalen a před odsouzením ji zachránila jen milost jejích přátel z Charty 77 – Havla. Pročpak by nepomohl? Chadimová potom zažalovala stát za průtahy při řízení, a soud jí uznal nárok na 800 000 Kč  a stát je musel této podvodnici vyplatit.

Na počátku roku 1990 se u restitucí Havlova majetku objevuje jméno Miloše Červenky, miliardáře a pozemkového magnáta v Praze, který Havlův majetek spravoval a fungoval jako Havlova peněženka.

Ještě zbývá jedna část Havlovy povahy, která zůstala před veřejností utajena. Havel byl velký opilec. Těch několik lidí, co zůstali v hradních službách po Husákovi, prohlásilo, že za 40 let vlády komunismu se tam toho tolik nevypilo jako za jeden rok Havlovy  vlády, kdy tam hostil své kamarády.

Stejní svědkové uvádí také to, že na Pražském hradě se pěstoval okultismus a černá magie. Není ale všechno černobílé. Olga Havlová založila v září 1992 nadační fond Výbor dobré vůle. Těžko říct, zda šlo opravdu o dobrou charitativní myšlenku, nebo o krytí negativních Havlových aktivit. Tahle nadace měla velkou podporu i u krajanů žijících v zahraničí. V roce 1997 vznikla nadace Vize 97 Dagmar Havlové a Václava Havla. Ta se sloučila s předchozí nadací zemřelé Olgy Havlové. Havel sám do této nadace vložil 50 000 000 Kč. Možná to byly ty miliony z prodeje paláce Lucerna. V konečném důsledku peníze nešly z Havlovy kapsy, ale zaplatili je daňoví poplatníci  a manželé Havlovi vypadali jako dobrodinci.

Havel a jeho velmi kamarádské styky s komunisty všeho ražení naprosto zpochybňují jeho prý negativistický pohled na ně. Vždy se komunisty obklopoval a tajně pro ně pracoval. Proto je skutečný obraz Havla tak velmi odlišný od toho, který vykreslovala některá média a samozvaní kulturní elitáři.

Nepopiratelným faktem je skutečnost, že nejvlivnější lidé na světě běžně patří do některého tajného společenství. Havel pomáhal budovat postmoderní režim bez morálky a práva. Je zneklidňující fakt, jací polovzdělanci a nedouci mají rozhodovat o současném složitém světě plném sofistikovaných technologií, zbraňových systémů a nových poznatků vědy. Vzdělaného člověka musí mrazit v zádech. Pokud nám záleží na naší civilizaci, pak to opravdu není k smíchu, ale k pláči či zoufalství.

Charta fungovala na zednářském principu dvou kruhů. Vnější kruh byl tvořen důvěřivci – lidmi, kteří nesnášeli komunistické režimy a byli ochotni proti němu bojovat. Ti však dělali jen křoví vnitřnímu kruhu, který si prováděl ve skrytu vlastní politiku a parazitoval na naivitě těch prvních.

Havel dokázal z černé udělat bílou, aniž by to lidé postřehli. Mnoha lidem nedošlo ani po mnoha letech, do jakého srabu celou českou společnost parazité typu Havla a Klause dostali. Snad mají nějaký finanční profit z neustálého vzhlížení ke svým zbožňovaným ideálům, nebo to dělají z vlastní hlouposti. Tak se usadilo heslo „Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí.“

Zlatý poklad

Zatímco ještě v roce 1919 nemělo Československo skoro žádné zlaté rezervy, tak v roce 1926 měla nově založená československá banka už 40 tun zlata. Dařilo se naplnit základní Rašínovu myšlenku o vytvoření zlatého základu československé koruny. Vznikly podmínky ke spojení koruny se zlatem a pro postavení Československa jako země zlatého standardu. Československo se stalo ostrovem měnové důvěry a spořádaných měnových poměrů. Proto bylo možné přejít k měnové a politické stabilitě. Koncem 30. let mělo Československo už přes 96 tun zlata, jenomže v té době se Československo dostávalo pod stále větší tlak nacistického Německa.

Po obsazení Sudet v roce 1938 připojil v březnu roku 1939 k Německé říši i zbytek Československa. Česká národní banka předvídavě převedla část svých aktiv do Britské banky. Říšská banka zasáhla velmi rychle a převedla české zlato v hodnotě 40 000 000 dolarů do Německa. Její agenti vystopovali české zlato převedené do Anglie a přinutili vedení anglické banky, aby jim vydala další zlato v hodnotě 26 000 000 dolarů.

Rozhodnutí tehdejší britské Chamberlainovy vlády odsuzoval hlavně pozdější ministerský předseda Churchill. Doslova řekl, že „úspory nešťastného a porobeného lidu jsme vydali německému agresorovi. Je to druhý Mnichov.“

Nacistická dobyvačná politika vedla k největším převodům peněz a zlatých rezerv ve světových dějinách. Část této kořisti objevili po válce Američané. No a mezi tím obrovským množstvím těch zlatých cihel byly i 3 000 kg zlatých mincí, které prokazatelně patřily Československu. Tripartitní komise vítězných zástupců rozhodla, že dostaneme zpět 24,5 tuny měnového zlata. Ovšem Československo požadovalo 45 tun zlata, které chybělo. Spojenci Československo okradli o 20,5 tuny zlata. Ovšem nic se nezměnilo. Pak nám spojenci vrátili z 24,5 tuny pouhých 6 tun zlata. Pak přišel únor 1948. Spojené státy a Velká Británie oznámily, že dostaneme zbytek zlata až poté, co  zaplatíme znárodněný majetek jejich občanů. Požadovanou částku jsme splatili do konce padesátých let minulého století, ale zlato jsme stejně nedostali. Britové totiž ještě požadovali zaplacení tzv. válečného úvěru. Další jednání se zastavilo na mrtvém bodě.

Na přelomu 70. a 80. let začala konečně nová jednání. Podařilo se objevit klíčovou smlouvu z 10. 12. 1940 o poskytnutí válečného úvěru. Podle této smlouvy jsme svolili, aby Angličané využili toho zlata k nákupu zbraní ve Spojených státech a nám pak vyplatili jeho protihodnotu v librách. I když, jak víme, Britové vydali 23 tun Hitlerovi, přesto ještě asi stejná část našeho pokladu zůstala v britských sejfech. Za toto naše zlato nakoupili Britové zbraně ve Státech. Jako záruku válečného úvěru, z něhož se platila i činnost naší exilové vlády a náklady na československou armádu. Zmíněný válečný úvěr zahrnoval nejen výzbroj našich vojáků, ale i jejich výstroj. Britové však od nás žádali ještě 4 miliony liber tzv. Mnichovského úvěru. Byly to peníze, které nám Anglie poskytla jako odškodnění za katastrofální následky Mnichovské dohody. Dohody, kterou jsme museli přijmout i na nátlak Velké Británie.

Do roku 1982 trvala jednání o zlatě. Angličanům se pochopitelně nechtělo sahat na vlastní zlaté rezervy, a tak protahovali jednání, jak to jen šlo. Dokonce požadovali za drahý kov peněžní protihodnotu. Faktem je to, že z toho vojenského rozpočtu prostě vytáhli všechny položky, co šly na naši válečnou jednotku. Dokonce nám započítali i jejich jídlo a započítali i co spotřebovali padlí vojáci za svého života. V roce 1940 bylo ve Velké Británii ve zbrani přes 14 000 československých vojáků. Tito stateční lidé stáli po boku svých spojenců už v době, kdy zuřila bitva o Británii, kdy byli zcela osamoceni v boji proti Hitlerovi. Tak jsme vlastně financovali odboj z našich vlastních prostředků.

Shrnutí

• Němci ukradli z naší Národní banky zlato za 40 000 000 dolarů.
• Z Bank of England si nechali převést zlato za 26 000 000 dolarů.
• Celkem tedy hodnota 66 000 000 dolarů.
• Neznámou zůstává, kolik tun bylo před Němci uloženo v amerických bankách.
• 23 tun zůstalo Angličanům – to je hodnota 26 000 000 dolarů.
• Z této částky se platila výzbroj a výstroj naší armády v Británii a financovala se Benešova vláda.
• 4 000 000 liber dali a pak znovu vzali za to, co způsobila Britská vláda Mnichovským diktátem.

Údaje, na které se postupně přicházelo, měly být utajeny i dalším generacím. Z obou mezivládních smluv vyplývá, že aby nám v roce 1982 Američané a Britové vůbec vydali naše zlato, museli jsme v prvním případě zaplatit Američanům přes 80 000 000 dolarů a co se týkalo Angličanů, tak více než 24 000 000 liber. Bylo rozhodnuto, že obsah předchozích jednání bude před veřejností utajen.

V sobotu 20. února dosedá na plochu letiště letadlo TU154. Za ním se postupně snášejí další dva letouny. Objevuje se kapitán prvního letounu. Celá tahle mise byla přísně utajena. Tentokrát to jsou zlaté cihly. Pak následuje plato s modrými barely, a ty obsahují zlaté mince nejrůznějšího druhu. Mince nevyčíslitelné hodnoty. Vykládá se jedno plato za druhým. Později vydává československá tisková kancelář strohou  zprávu. 18,4 tuny měnového zlata, které Spojené státy americké a Velká Británie pod různými záminkami zadržovali, bylo dopraveno do ČSSR. Zásilka obsahovala přes 10 tun ryzího zlata v mincích a více než 5 tun v ryzích prutech. V dalších letech se však kolem československého zlata rozhostilo ticho. Mlčení pokračovalo i po roce 1989.

V roce 1982 nám Velká Británie a USA vrátili přes 10 tun ryzího zlata v mincích. Podle příslušných dokumentů měla ještě v roce 1992 naše země ve svých sejfech více než 16 tun zlata v mincích. Na otázku, kolik zlatých mincí máme nyní, mi z České národní banky písemně odpověděli, že jde o 5,5 tuny. V roce 1992 (guvernér SBČ je Josef Tošovský) měla naše země celkem 102 tuny měnového zlata. Po rozdělení Československa dostalo Slovensko asi 45 tun zlata. Rozdělení se týkalo i mincí, ale rozhodně to nebylo 10 tun z celkových 16 tun zlatých mincí. Co se tedy s mincemi nevyčíslitelné historické ceny stalo?

Hodnota mincí, jakými jsou například Svatováclavské zlaté dukáty, je nevyčíslitelná. Příběh má svoji dohru. V roce 1999 bylo požádáno vedení České banky o to, aby se reportér mohl podívat na vnitřní rezervy, ale byl odmítnut. Čím častější odmítnutí, tím větší zájem o to, co se s naším zlatem děje či dělo. Pak vybuchla bomba. Promluvil totiž, po ujištění že nebude prozrazena jeho identita, jeden člověk z vysokých bankovních kruhů. Té zprávě se ani nechtělo věřit. V letech 1997 a 1998 jsme naše měnové zlato prodali. Pravděpodobní viníci jsou tehdejší ministr financí Ivan Pilip ve vládě Václava Klause a Josef Tošovský. Opět se to odehrálo ve vší tichosti. Zlatý poklad, o kterém snili naši předkové, vykšeftovali za dluhopisy.

Tehdejší vládní zmocněnec pro návrat našeho zlata, Dr. Richard Král, to vyjádřil velmi stručně. „Vlastně úvěrujeme západní státy, které tyto dluhopisy vydaly. Za situace, kdy tady doma potřebujeme kapitál a snažíme se dostat investice! To je naprosto absurdní a nevím, kdo tohle rozhodl, a považuji to za strašnou chybu a vůbec nechápu, kdo jim k tomu dal právo. To zlato bylo něco jako státní symbol. Stejně jako je vlajka či hymna.“ Jenomže záhy poté, co jsme naše zlato prodali, začala jeho cena dramaticky stoupat. V letech 1997 a 1998 nám prodej našich zlatých rezerv vynesl 16 miliard Kč.

Mnozí starší lidé pamatují, jak se od jara 1968 pořádala celostátní sbírka na národní poklad a lidé odevzdávali zlaté řetízky, prsteny a náušnice. Zlatý poklad, na který se skládaly celé předchozí generace, nenávratně zmizel. Ve jménu zlatého pokladu umírali naši vojáci na nejrůznějších bojištích celého světa. Zapomenutí hrdinové. Za jejich hrdinství jsme museli po letech tvrdě zaplatit. Přesně v duchu rčení, že i válka je často jen obyčejný kšeft.

• O kolik nás okradli spojenci? O 20,5 tuny zlata.
• O kolik nás okradli vlastní politici a bankéři? O 27 miliard Kč.

Ještě máte pocit, že je v naší zemi všechno v pořádku? Pořád čekáte, že tohle za nás vyřeší někdo jiný? Pokud ano, tak věřte, že se nedočkáte, a vaše děti nebudou umět si vydělat ani na kůrku chleba a v této zemi jim nebude patřit vůbec nic.

Autor: Milena Doušková