Víš kulový. Divím se, že si troufáš poučovat ty, kteří to prožili. Cestovat mohli jen vybraní, ano. A kdo chtěl utéct přes dráty, riskoval život. To je pravda. Ale když už máš potřebu kázat, zkus si nejdřív poslechnout pamětníky. Kvalitní potraviny? Dva jogurty na výběr – bílý a růžový. Oblečení? Příšerné. Povinná účast v průvodech, povinné provolávání slávy KSČ a SSSR. Škoda, že neexistuje stroj času. Na chvilku bych tě tam poslala – a jsem si jistá, že by ses hodně rychle vrátila zpátky. Podívej se někdy na dokumenty o Severní Koreji. Nebylo to stejné, to ne, ale princip? Velmi podobný. Jen těch zmizelých jsme měli o něco míň.

Tento komentář se objevil pod článkem, kde se psalo o životě dnešních důchodců. Už nevím, kdo ho napsal – není to podstatné. Sama jsem jich pár sepsala a taky jsem si už dost přečetla odpovědí, kde mi lidé připomínali, jak mizerně bylo a že prý já vzpomínám jen na mládí, ne na režim.

Jenže víte, když si někdo myslí, že největší hrůza byla dva jogurty, škaredé šaty a nemožnost cestovat po světě, tak se ptám: opravdu? To je pro vás symbol zla? Ano, kdo se pokusil přelézt dráty, riskoval život – ale věděl to. Byla to jeho volba. A taky existovala legální cesta. Mohl sis požádat o vystěhování, a leckdo to udělal. Kolik jich odešlo třeba do Jugoslávie! Neříkám, že to bylo jednoduché, ale možné to bylo. Takže když někdo dnes brečí, že měl jen dva jogurty a žádné džíny, přiznám se, moc mu nerozumím. My jsme je měli všichni. Kdo chtěl, našel cestu – sehnal, ušil, zařídil.

A teď si položme otázku: je opravdu nejhorší to, že nebyly plné regály a výlohy? Já vidím jednu velkou výhodu tehdejší doby: mohli jsme se v noci toulat spícím Brnem, pařit, posedávat v kavárnách a barech bez strachu, že nás někdo podřízne na rohu. Ano, i tehdy se kradlo a vraždilo. Ale nebylo to systémové, nebyla to vlna, která by se na nás valila.

A co bylo opravdu zásadní – měli jsme právo na práci. Ne že tě hodili na úřad a řekli: „Sháněj si tři zaměstnání, jinak nevyžiješ.“ Z jedné výplaty se dalo žít. Bydlet? Mohla sis postavit dům svépomocí, anebo se upsat podniku a za deset let mít byt. Ano, nebylo to zadarmo a čekalo se. Ale kdo nebyl líný, bydlel.

Samozřejmě, nebylo všechno růžové. Cenzura, strach říct nahlas, co si člověk myslí, špehování, udavači. To byla stinná stránka, kterou nikdo z nás nechce zpátky. Jenže když dnes někdo srovnává minulost s přítomností a tvrdí, že tehdy bylo všechno černé a dnes je všechno bílé, mám chuť se zasmát. Minulost i současnost mají svoje „ale“.

A víte, co je na tom nejpikantnější? Že dnes si můžeme vybrat mezi tisíci jogurty, stovkami značek oblečení, můžeme cestovat, kam chceme. A přesto půlka národa brečí, že na to nemá peníze, že se nedá vyžít, že mladí nemají bydlení a že práce je buď mizerně placená, nebo žádná. Tak se ptám: kdo je tady vlastně ve větším srabu?

A víte, co je na celé téhle ironii nejsmutnější? Že tehdejší režim měl jen dva jogurty – bílý a růžový. Dnešní vláda by na to šla chytřeji: ten bílý by označila za „základní“ a zdanila by ho dvakrát, protože „zdraví něco stojí“. A ten růžový? Ten by rovnou dali do kolonky luxusního zboží, aby si ho obyčejný člověk nemohl dovolit. Jo, a ještě by k tomu vymysleli dotační program na podporu českých jogurtů, z kterého by nakonec nejvíc vytěžili kamarádi kamarádů.

Takže otázka nezní, jestli bylo dřív líp nebo hůř. Otázka zní: jak dlouho si necháme mazat med kolem pusy a poslouchat sliby o „německých platech“, když realita je taková, že si za ty naše české sotva koupíme i ten růžový jogurt?

Autor: Milena Doušková