Ani pořekadlo ranní ptáče dál doskáče už nezabírá a neplatí. Byl jsem informován spolehlivým zdrojem přímo z obchodu, že ráno přijede obrovský náklaďák a lidé začnou plnit regále. V sedm hodin ráno se zdvihne opona a dědečkové a babičky mohou začít nakupovat.

Tak já k nim patřím  a vlastně můžu být rád, že nás ještě nestřílejí, nebo nám nenabízejí pilulky rychle smrti. Soudím podle nastalé atmosféry. Okolo 5:40 ráno jsem se podíval na okno severní strany kde mám nejspolehlivější teploměr. Tak,  -3 a to tedy musím zatopit. Škrtnul jsem sirkou a začal zateplovat náš domeček. Ani jsem nezacvičil jak mám ve zvyku, ale promasíroval si tělo kartáček, který je pořádně sedřený, ale nový není k sehnání.

Posnídal jsem silný krajíc banánovníka bez banánu. Manželka ho tam asi zapomněla dát, nebo schválně ho tam nedala? Pak jsem ho zapil kakaem ze sojového mléka. Přidal jsem si kávu s čokoládou a zaposlouchal se do balad a lásce.

Tak si jen tak přemýšlím jestli mi nehrabe, jestli jsem ještě pořád normální a ostatní svět sní a prožívá deliriem z fantazie. Fakt mi nehrabe, svět se pořád vraždí, podvádí, okrádá a já jsem jen ubožák co si namlouvá, že to není tak strašné.

Tak jsem se vydal a nakupovat a měl jsem strach, abych u obchodu nebyl sám a opuštěný. Zase jsem asi zblbnul, protože mě nemile překvapilo plné parkoviště oř kolem sedmé ráno. V obchodě babičky a dědečci a vozíky plnými mouky a toaletním papírem.

Už nejsem jen překvapená, ale přímo šokovaný. Potvrdilo se staré a známé, neočekávej moc a nebudeš zklamaný. Jenže já jsem zklamaný a je mi skoro do pláče. Tak tak jsem našel jeden balík toaletního papíru, ale žitnou celozrnnou mouku nemají. Jen bílou hladkou pšeničnou.

Oddělení s oříšky a sušeným ovocem je celé omotané fólií, takže tam s nákupem nepochodím. Nepochodil jsem ani v Kauflande kde jsem viděl je maličkou řadu pytlíků s celozrnnou moukou, ale jen s organickou a to dvě za 17 tolarů. Normálně je velký pytel 10 kg za deset tolarů.

Nic se nedá dělat řekl jsem si a naložil do velkého a prázdného vozíku jen dva nakrájené bochníky papírového chleba. Z toho si můžu udělat francouzský toust. Namočené do vajíčka, osmažené a potom posypané skořicí a borůvkami.

Tak, tohle je dnešní svět a pokud lidé neztratili pud sebezáchovy, utíkají o sedmé nakupovat místo toho aby se věnovali tomu co je baví. Třeba dělali jógy, meditovali, rozjímali a ti statečnější na úrovni Matky Terezy se modlili a děkovali Pánu Bohu za další den života.

Já jsem to využil jinak. Lezl jsem po dvou vysokých cedrech a ořezával strašně dlouhé a husté větve. Binec z toho byl děsný, ale víš už nepolezu. Je to docela riskantní. Buď se celý polámu, nebo si vykroutím krk a bude pokoj. Tak jsem to vzdal protože mě čeká další prořezání tlustých větví akorát tak do krbu a pak se budu bavit pálením a stříkám okolí vodou. Teda když Bůh dá a poteče voda. Nebo se mi zase bude chtít utéct na ostrov.

Jenže ono už asi není kam utíkat. Virus je všude. Mrcha, číhá na mne pod mostem i u nadjezdu jak policajti.Tak utíkat od lidí? Jenže já mám lidi strašně rád a ještě víc, když je mezi námi hustý les. Na jedné straně nebyl, tak jsem si ho raději zasadil sám a koukám, že jsem udělal moc dobře. Čtyři roky jsem řezal, pálil, kopal a sázel. Rád na to vzpomínám i když upracované ruky boleli, páchl jsem potem, ale ten se dá spláchnout.

Poslední roky jsou u nás strašná větřiska. Když ty husté větve vytřídím a strom nebude jako plachta na voru, tak se nevyvrátí. Nebude hrozit demolice dílny nebo altánku. Měl jsem příklad v sousedovi, kterému strom padl přímo na kuchyň a já nechápu, jak mohl chodit kolem baráku a nevšimnout si ten strašně silný strom.

Venku je sluníčko, modrá obloha a nikde ani mráček. Větvička se ve vánku ani nehne a na světě je najednou mír a klid. Dopiji to moje studené kafe co šlo se mnou ráno na výlet a jdu vymýšlet taktiku uklízení toho bince, co jsem kolem sebe udělal. Bohu dík jsem nic nezmrzačil a to jsem moc rád. Tak si dám trochu muziky a k tomu zázvorový. Plivnu si do dlaní a s velkou nadějí zatáhnu za provázel na řetězovce. Neumíte si představit, jak rád bych ji daroval někomu kdo za mně dokončí práci a já už nikdy nebudu muset poslouchat ten její řev a přitom doufám že si nezkrátím nohu.

Nebo se ten obrovský strom otočí, nakroutí a švihne sebou přesně na opačnou stranu. Víte, že se mi to stalo? Pomůže provaz se závažím. Porovnáte s kmenem a tak víte kde zajistit, kde tahat a naklánět nebo ořezat větve co ho převažují. Proč to? protože když už strom padá, není síla, která by ho zastavila.

Jsem blbec. Mohl jsem hrát golf, nebo si s vámi povídat o investicích, nádherném počasí a plánech na zimu v teple. Koukám, že jsem se rozjel a že toho máte určitě dost. Já vím, že práce neuteče, ale neumím se jen tak koukat na to, že není hotovo, asi jsem nemocný, nebo blbec?

Autor Frank Belavý, přeložila a upravila Milena Doušková