Lidi jsou jako paviáni v oblecích – hned jak se naučí držet klacek, tak ho nepoužijí na stavbu, ale na to, aby někoho přetáhli po hlavě. A celá „civilizace“ je jen sofistikovanější forma starého „já chci tvoje banány, tak ti rozbiju hubu“.
Lidé se perou od té doby, co slezli ze stromů – a tam se prali taky
a- a a+ Zatímco vlády posílají miliardy na zbraně a tisknou vzletné projevy o hrdinství, my dole řešíme, co udělat s kukuřičnými lupínky, které nikdo nechce jíst. Svět shořel v bláznivém kotlíku, a tak se ptám: kdy začneme vařit budoucnost místo války? Článek o horku, které není jen v počasí, ale hlavně v hlavách mocných.
A co je na tom nejšílenější? Vždycky se najde nějaký chytrák nahoře, co za tím násilím najde „vznešený účel“. Obrana hodnot, ochrana míru, boj za svobodu, rozšíření trhu, zajištění bezpečnosti… Ve výsledku je to ale pořád to samé: prachy, moc a ego.
A obyčejní lidé jako ty, já, tvoje sousedka nebo kluk ze sběrny, ti vždycky tahají za kratší konec. Umírají jim synové, zvyšují se ceny, rozvrací se rodiny, ničí se životní prostředí… a nahoře si u sklenky koňaku plánují další summit s úsměvem jak z reklamy na zubní pastu.
Víte co mě taky štve? Že ti, co odmítají válku, jsou často označováni za naivní nebo zbabělce. Přitom nechtít umírat pro zájmy cizích lidí není slabost, ale zdravý rozum.
Kdyby svět řídily ženy od plotny, místo tanků by jezdily zavařovačky
Je vedro k padnutí. Mozek se mi vaří, tělo protestuje, ale stejně jdu zkontrolovat zásoby ve špajzu, protože život jde dál. Tam najdu kukuřičné lupínky, co nikdo nechce. V duchu si řeknu, že kdyby tohle byl největší problém lidstva, byli bychom všichni šťastní.
Místo toho se zase mluví o válce. Zbraně, rakety, fronty, mrtví. Všude samý hrdina, ale málo těch, co by radši žili v klidu. A já si říkám – to fakt jsme jako druh tak natvrdlí, že po desítkách století pořád válčíme jak opice o kokos?
Od té doby, co jsme slezli ze stromů, se řežeme hlava nehlava. A podle mě jsme se prali i tam nahoře, jen bez zbraní. Dnes máme místo klacku drony a místo křiku tiskové konference. Ale jinak? Pořád stejně pitomé. Pořád stejně krvavé.
Já nevím. Možná jsem jen stará ženská v zástěře, co víc peče než protestuje. Ale čím dál víc si myslím, že kdyby svět vedly ženy, co denně vymýšlí, jak z ničeho udělat večeři, nikdy by žádná válka nezačala. Protože bychom na ni prostě neměly čas – máme totiž práci. Děti, starý rodiče, zahradu, troubu a ještě kukačky v hlavě z toho, kolik co zase stojí.
A možná je to dobře. Protože my, obyčejní lidi, nemáme zájem vést války – my máme zájem přežít.
A víte co je na tom největší paradox? Že ti, co o těch válkách rozhodují, by v životě neuměli uvařit ani krupicovou kaši bez instrukcí. Vyleštění panáci v kravatách, co si nechají límec škrobit víc než vojáci boty. Válku vedou jak šachovou partii, ale každá jejich „figura“ je lidský život. A když se jim jedna „ztratí“, řeknou, že to je nutná daň za svobodu.
Jo. Nutná daň. Ale ne jejich. Je to daň matek, co pohřbívají syny. Je to daň dětí, co se budí s pláčem. Je to daň starých lidí, co přežili jednu válku a nechtějí se dívat na další. Je to daň těch, co se narodili do doby, kdy měl být mír normou, ne výjimkou.
A pak přijde paní z televize s naleštěným mikrofonem a oznámí, že „situace se vyostřuje, je potřeba další podpora obrany“. No jo – protože je jednodušší podporovat válku, než zvednout zadek a domluvit se.
A přitom… přitom to jde. Stačilo by přenést to myšlení z kuchyně do politiky. Víš jak? Představ si, že máš pět hladových krků, dvě mrkve, jednu bramboru a kousek másla. Tak co uděláš? Začneš sousedovi bombardovat zahradu, protože má víc brambor? Ne. Uděláš polívku, rozdělíš, a přežijete všichni. A ještě si na ní pochutnáte.
Problém je, že ti nahoře už dávno žádnou polívku nevařili. A kdyby ji měli uvařit, tak by zapomněli dát sůl a snědli by ji sami.
A tak tady sedím, v kuchyni, kde to voní po pečeni a kde se svět ještě točí správným směrem – kolem talíře. A říkám si: ne, nejsem pacifistka z katalogu. Nejsem hippie s květinou v hlavni. Jsem ženská, co zná cenu života, protože ho musela mnohokrát vařit z vody. A vím, co to znamená udržet rodinu pohromadě, když všechno kolem padá.
A právě proto mě štve, jak snadno se dneska mluví o válce. Jak lehce se plánuje utrácení za tanky, zatímco důchodci počítají kačky na mléko. Jak samozřejmé je, že se pošlou zbraně, ale zapomene se na diplomacii. Jak vlády mluví o hrdosti a národních zájmech, zatímco jejich občané brečí u zpráv a tiše doufají, že se to neotočí proti nim.
Kdyby svět vedly ženy od plotny, možná by nebyl mír na věky – ale určitě by nebyl zbytečně prolévaný. Neřešily bychom, kdo má větší raketu, ale kdo má větší zodpovědnost. Nehrálo by se na moc, ale na dohodu. A místo tiskových briefingů by byly porady u stolu s koláčem.
Já už v zázraky nevěřím. Ale věřím v obyčejné lidi. V ty, co i v největším vedru jdou do špajzu zkontrolovat zásoby, místo aby si hráli na generály. Věřím v ženský rozum. V selský rozum. V rozum, co ví, že život je víc než propaganda.
A tak vás prosím, všechny – buďte hlasití. Ptejte se. Nenechte si mazat med kolem úst. Mluvte o míru, i když vás budou nazývat naivními. Protože naivní není ten, kdo chce mír – ale ten, kdo si myslí, že válka něco vyřeší.
Přidat komentář
Prosíme dodržujte slušné vychování a obecný kodex diskutujících.
Názory se daji projevovat i slušně, přesto s důrazem.