Už dávno jsme cizinci ve své zemi.
Nic nám tady nepatří! Můžeme se ptát: Kde domov můj?

Tyhle krátké věty čtu na sociálních sítích stále častěji a pokaždé mi přeběhne mráz po zádech. Rezignace z toho číší na kilometry – a já odmítám rezignovat a vzdát se. Dokud dýchám a vnímám naši zemi jako svoji vlast, nevzdám se.

Já se neptám „kde domov můj“, protože já to vím. Je tam, kde žili moji předci a kde jsou pochovaní. Tam, kde šumí lípy a vrby se sklánějí nad řekou. Tam je moje místo, i kdybych měla zůstat poslední, kdo to tak cítí.

Ano, vzali nám majetek, co naši prarodiče a rodiče nahospodařili pro nás. Vzali mi iluze, které jsem měla? Ne. Nemohli mi vzít něco, co jsem nikdy neměla.
Nemám a nikdy jsem neměla iluze o světě, kde je na prvním místě jen moc a peníze. Nemám iluze o světě, kde se zapomnělo na jedinou dobrou věc, kterou nám dala církev – Desatero Božích přikázání.

Kdyby se všichni drželi toho zákona, bylo by na světě dobře. Jenže – to by nebyl člověk člověkem. Pořád šilhá po majetku jiných. Závist je rodné jméno hodně lidí. A kdo takový není, stane se podivínem, bláznem – a společnost se ho chce zbavit jako velmi podezřelé osoby.

Občas bych nejradši zaplakala, ale pak slyším dědečkův hlas:
„Milka moja, a načo plačeš? Niečo rob – a potom dobre bude. Však zem ti pod riťkou nezoberú.“

A je to tak. Nemůžou mi sebrat myšlenky, nemůžou mi vzít lásku k předkům a k naší zemi. Nemůžou mi vzít slovanské cítění. A rozhodně mi nemůžou určovat, koho mám milovat a komu se mám vyhýbat.

A tak si říkám:
Nevěř nikdy těm, co naši zradili.
Zradí ji zase – a ještě víc.
Věř těm, kteří ti podali ruku a zachránili naši zemi, když bylo nejhůř.

Těch pár myšlenek mi stačí, abych věděla, na kterou stranu se postavit. Stojím pořád na stejném místě. A nikdo mě nepřesvědčí, že Anglosasové, Frankové či Germáni to myslí s naším lidem dobře. Nemyslí.

A mně je líto, že lidé zapomněli, komu nemají věřit – a kdo si jejich důvěru zaslouží.
Ale já nezapomenu.
Já budu mluvit dál.
Dokud mi to půjde.