Zajímavé srovnání se nabízí, když se ohlédneme za dvaceti lety sovětské přítomnosti v Československu a porovnáme je s tím, co nás potkalo po roce 1989. První režim se nazýval „okupace“ a byl nám vnucen po příchodu vojsk Varšavské smlouvy. Druhý jsme si prý zvolili svobodně. Jenže výsledky?

Sověti nás kontrolovali ideologicky a vojensky, to ano. Ale hospodářsky nám nechali vše. Telekomunikace, energetika, banky, potravinářství, doprava – všechno zůstalo ve státních rukou. A nejen to. Sovětský svaz nám dodával ropu a plyn za symbolické ceny. Měli jsme své trhy, své podniky, své lesy, své pole, své potraviny. Nikdo nás nevykořisťoval jako levnou pracovní sílu.

Pak přišli takzvaní odborníci a demokrati. Začala privatizace. Masivní, chaotická, záměrně netransparentní. Během několika let zmizel veškerý státní majetek v rukou novodobých oligarchů. Dříve jsme vlastnili fabriky, dnes v nich děláme za almužnu pro zahraniční korporace. Lesy se kácejí pod taktovkou spekulantů. Půda padla do rukou developerů. A naše trhy? Ty nám nikdy neotevřeli tak, jak slibovali.

Ano, dostali jsme demokracii. Ale jakou? Takovou, ve které občan nemá žádné slovo, ale zato má spoustu prázdných frází. Místo svobody jsme dostali konzum. Místo vlastnictví dluhy. A místo nezávislosti poslušnost Bruselu a Washingtonu.

Je zajímavé, že ta „zlá okupace“ z východu nás neobrala o majetek, potraviny ani důstojnost. Zato ta „dobrá okupace“ ze západu přinesla rozkradený stát, pracovní tábory v montovnách a otroctví pod pláštěm svobody.

Když dva okupují, není to vždy stejné. Ale výsledky je třeba měřit ne podle frází, ale podle životů obyčejných lidí. A těch, kteří žijí dnes z ruky do pusy, je po těch třiceti „svobodných“ letech zatraceně moc.

Nenechme si dál lhát. Říkejme věci pravým jménem. Jestli se máme postavit na nohy, musíme si přiznat, kdo nás povalil. A začít znovu – tentokrát opravdu za sebe.