SPD nabídlo místa na svých kandidátkách osobnostem Svobodných, Trikolóry a PRO. Libor Vondráček, Markéta Šichtařová, Jindřich Rajchl a Ivana Turková tak budou kandidovat pod hlavičkou SPD. Tento krok vyvolal smíšené reakce – někteří voliči těchto stran jsou nadšení, jiní naopak rozčarovaní. To je ale v politice běžné.

Realita je však jednoduchá – samostatně by se Svobodní, Trikolóra ani PRO do sněmovny pravděpodobně nedostali, protože jejich podpora zůstává pod pětiprocentní hranicí. Spojení se silnější SPD jim tak dává šanci ovlivnit dění na politické scéně. Z pohledu Tomia Okamury jde o promyšlený tah. Jeho SPD má pevné jádro voličů, kteří jí zajistí vstup do sněmovny, a osobnosti z menších stran mohou pomoci přilákat další nespokojené voliče. Tím pádem si SPD může polepšit na procentuálním zisku.

Kritika na adresu tohoto spojování je přinejmenším pokrytecká. Právě koalice SPOLU normalizovala praxi spojování stran, aby obešla přirozenou konkurenci v politickém systému. A kdo tento trend posvětil? Ústavní soud pod vedením Pavla Rychetského, který schválil pravidla umožňující koalicím snadněji překročit volební klauzuli. Malé strany tak byly fakticky donuceny reagovat stejným způsobem, pokud nechtěly zůstat v politickém zapomnění.

Pokud tedy někdo SPD a jejím novým spojencům vyčítá pragmatický přístup, měl by se nejprve podívat na to, kdo s tímto trendem začal. Pravidla hry byla nastavená tak, že jednotlivé subjekty nemají jinou možnost než hledat silnější partnery. A SPD jen využilo možnosti, které jim politická realita nabídla. Ostatně, co jiného jim zbývalo?