Vždy jsem šla proti proudu a nedbala jsem na následky toho, co říkám, co píšu, protože jsem jednala jen a jen podle svého svědomí. To je jediné měřítko, teda pro někoho kdo ví, co to je mít svědomí. Druhé měřítko je, co by na to řekl můj dědeček a v neposlední řadě se obracím k desateru. Tam je vždy rada jak dál. Nemusíte být věřící abyste pochopili, že desatero je o morálce a bez morálky nejde žít. Pokud ano, tak už člověče raději ani dál nečti, protože opravdu není pro člověka, co nemá morálku a svědomí.

Byla jsem mladá když přišel rok 1989 a já jsem prostě cítila, že to není v pořádku. Ano, svobodu ano, ale ne tu, co nám vnutili násilím, bez možnosti posouzení a zvážení, zda to vůbec chceme. Jistě, kdyby se zeptali, chtělo by to 80% lidí, ale přesto tu byli i takoví, co věděli nebo tušili, že to bude velký průšvih. Nestála jsem o pozlátko ze západu, nechápala jsem lidi, co si pouštěli západní televizi a čuměli na jejich reklamy a záviděli pestrost zboží. Vlastně to nechápu doteď. Nechci aby se život odvíjel od toho co si můžu naložit do vozíku, sníst u televize kde si budu do zblbnutí pouštět detektivní seriály, poslouchat zprávy kterým bych měla věřit, ale ouha, já nevěřím. Raději si vše ověřuji a hlavně naslouchám svým pocitům pro dobro mezi lidmi.

Mám ráda lidi, ale čím více mi jdou roky, tím raději mám samotu, ze které nechci být rušena povrchností a pitomostí všeho druhu. Víte, čím více máte roků, tím více můžete poznat svobodu když budete chtít. Já jsem svobodná pořád a posledních 30 let jsem za to zaplatila víc, než moje zdraví dovolilo, ale byla to moje volba a moje rozhodnutí. Byla jsem za exota, za rusofila, za blba, za rudý nok, za babu co má stát u plotny a další nadávky, které nechci psát. To je věc uživatelů takových slov, ale já nehodlám být stejná a ani pokrytecká. Papír snese vše, ale z očí do očí je vše najednou jiné. Kolikrát jsem si přála stát přímo svému protivníkovi a dát hovor. Nikdy nikdo nechtěl. Vše se odehrává virtuálně. Divný svět.

Proč tahle zpověď? Protože napíši něco, za co mne možná budou kamenovat, budou mi nadávat ale mně je to jedno. Hodně let jsem si učila, aby to nebolelo, abych se uměla povznést nad zlobu, nenávist a hloupost a nakonec si mohu říct, poslužte si, když to neumíte jinak.

Celý mladý život jsem žila pod ochranou Ruska. Nevím jak vy, ale já jsem celé ty roky neměla strach z války. Ano, žili jsme v jejich stínu jako ostatní státy, ale byly jsme obrovské, nenapadnutelné slovanské sdružení. Ano, vládla tu studená válka, ale proti tomu, do čeho nás dostal západ to byla selanka a procházka růžovým sadem. Byla to vskutku malá daň za to, nebát se války, nemít hlad, mít kde složit hlavu, mít na doktora, vědět, že na stará kolena bude mít člověk důchod.

Západ nás nikdy nepřijme jako rovnocenný národ, kdy si to konečně přizná každý Slovan. Dnes jsem si na okamžik pustila ČT 24 kde zrovna byly záběry z bouřících se Francouzů. Železničářům se nezdál jejich plat. To se tam vlastně děje pořád. Pořád mají málo všichni Francouzi. No a víte jaký plat má ta železničářka? 4 500 Eura měsíčně. Takhle nám to sdělila paní redaktorka ČT 24 a mně se zrovna dostal do rukou lístek o invalidní důchodu jednoho muže a já to zveřejňuji s jeho svolením. Také bere kolem 4 500,- ale korun na měsíc. To je prima důchod. Žijeme jako pitomá zvířátka pod těžkou okovanou botou západu a některým se to líbí. No mně se to nelíbí. Nechci aby kdejaké tele z Bruselu nařizovalo jak mám žít a jaký jídlo jíst a kolikrát spláchnout záchod.

To jsou jen podružnosti, kterým motají lidem hlavu a chtějí jedno. Držte hubu a krok. Vaše místo k životu je už rozebráno. Slované, uvolněte místo a všechny přírodní zdroje. My, Velký Západ máme všeho málo a vy jste podřadná rasa. Tak vychcípejte, nebo to uděláme jinak. Už za sebou nemáte Rusko ale Německo. No a o tom to je. Celá staletí jsme jim byli za sluhy a jsme tak kde kdysi dávno. Už stačí jen, aby nám dali na krk otrocký obojek, nebo nastavěli další koncentrační tábory. Že je to přitažené za vlasy? Možná ano, ale kdo dokáže že ne.

Je čas, kdy se bojím, že může být válka. Ano, bojím. Je strašná doba, když si nějaká Langšádlová přeje hodit na Rusko atomovku. Hrozný čas, kdy státy staví ohromné armády, které by nás rozmáčkly jako veš ve vlasech. Že máme svoji armádu? No, pokud tomu říkáte armáda, tak to je vaše věc. Já pár tisíc mužů nepovažuji za armádu. Hrozná doba, kdy má migrant právo na všechno a občan se bojí napsat pravdu i to, že je nenávidí a nechce je doma. Ano, já nenávidím tu jejich šílenou víru a všechny ty, co v duchu této víry zabíjejí.

Na závěr, ano i já chci svobodu, ale takovou která je pro všechny a ne jen pro vyvolené. Proto věřím, že nás Rusko jednou nenechá na holičkách, až ho budeme potřebovat tak, jako ve světových válkách.