Proč ti dobří vždycky prohrají?

„Spojí-li se špatní lidé tak, že vytvoří sílu, musí dobří lidé udělat totéž. Jak je to prosté.“ Tolstoj měl pravdu, ale jen teoretickou. Realita je totiž úplně jiná. Zatímco ti „špatní“ dokážou mezi sebou perfektně obchodovat – výměnou lží, výhod a podrazů – ti „dobří“ radši mlčí a doufají, že svět se nějak zázrakem spraví sám.

A co dělají ti, kteří by mohli být hybnou silou dobra? Sedí doma u kafíčka a mluví si pod nos: „Do ničeho se nepleť, nevyčuhuj a hlavně, žádnou odpovědnost!“ Protože co kdyby náhodou museli něco obětovat – pohodlí, čas nebo třeba tu hřejivou iluzi, že všechno jednou někdo zařídí za ně?

Kde to vázne?

Špatní lidé mají jednu obrovskou výhodu: cynismus. Ten je propojuje jako lepidlo. Nemají morální zábrany, a proto si při budování moci navzájem klidně lžou, manipulují a tahají za nitky. A funguje jim to. Jenže „dobří“? Ti jsou příliš slušní, aby se pohádali o směr, kterým jít. Radši budou donekonečna hledat kompromisy, až už nebude co zachraňovat.

A co z toho?

Výsledek? Špatní si svět mezi sebou rozdělí a zasednou na trůnech, zatímco dobří dál přešlapují a bojí se riskovat. Protože dobro nikdy nemůže vyhrát, když se bojí jednat. Mít pravdu je fajn, ale k čemu je pravda, když se nikdo nebojí za ni bojovat?

Jak na to?

Jestli má svět naději, potřebuje, aby ti dobří konečně zvedli hlavu. Přestat mlčet. Přestat čekat. A hlavně si přestat myslet, že morální převaha sama o sobě něco zmůže. Tolstoj to sice nazval „prostým“, ale to neznamená, že to bude jednoduché. Někdo musí být první. Takže? Jdeš do toho, nebo dál budeš koukat, jak vyhrávají ti „špatní“?