Co je skutečná deprese?

Často slyším lidi, jak si stěžují na „depresi“. Padají silná slova o tom, jak je to strašné, jak se jim dějí hrozné věci a že už to nejde dál vydržet. Ale pak se najednou usmějí, nastoupí do auta, jedou autobusem nebo ve frontě u pokladny vnímají svět kolem sebe. Dělají obyčejné věci, aniž by si to uvědomovali. Jsou oblečení, učesaní, žijí. Jen jim to nestačí. Neví, co je opravdová deprese, která vás srazí na kolena a často až do hrobu.

Když se deprese spojí s panickou poruchou, vzniká strašná kombinace, které zdravý člověk těžko porozumí. Tato nemoc nese název Smíšená depresivní a úzkostná porucha.

Příběh jednoho rána

Otevřu oči a doufám, že jsem prospala noc. Ne, zase ne. Je jedna ráno a já cítím další panický atak. Dech mi mizí z plic, a najednou mám pocit, že smrt je jen krok ode mě. Nejde dýchat a já si říkám: „Udusím se dneska?“ Zoufale hledám vzduch, ale zapomínám, že je všude kolem. Stačí se uklidnit, nadechnout a počítat. Jenže to nejde, nemám sílu myslet.

Jedna myšlenka se mi pořád točí v hlavě: „Potřebuji doktora!“ Nemyslím na to, že pokud zvládnu se obléknout a dojet na pohotovost, zřejmě dýchám. Ale v ten moment o tom nevím. Každou vteřinu umírám.

Dveře pohotovosti se otevřou a já přerývavě říkám, že asi umřu, že nedýchám. Pak jen bodnutí a najednou úleva. Dýchám a mohu znovu myslet. Vím, že jsem právě prošla dalším panickým atakem.

Kolik jich ještě bude?

S každým atakem se propadám hlouběji do deprese. Nejhorší je vědomí, že to může přijít znovu. Kolikrát to ještě vydržím? Ležím v posteli, nemohu vstát. Tělo neposlouchá, žaludek odmítá potravu. Díky Bohu se aspoň dokážu přinutit dojít na toaletu. Na to, abych se umyla, už nemám sílu. Ležím a chci umřít. Proč žít, když necítím radost, lásku, když nečekám nic než další atak?

Pak přijde další panika, další umírání, a já se přesto držím života jako klíště.

Dovětek:

Deprese a panická porucha je zákeřná kombinace. Bojíte se smrti, ale zároveň vás to vrhá do deprese, která vás nutí přemýšlet o konci. Je to neskutečná duševní bolest, kterou sami zvládnout nemůžete. Lékař a léky vám pomohou najít cestu. A proč vám tohle píšu? Protože jsem tu nemoc porazila. A vám tím posílám zprávu: Jde to. Musíte jen chtít najít cestu ven a uzdravit svou duši. Všechno je ve vašich rukou.

Smutek

Je mi smutno a pomoc je tak daleko, že lidské míry k tomu nestačí. Přesto bych šla bosky a dny nepočítala, jen abych si na chvíli odpočinula v té známé ochranné náruči mého dědečka. Zabouchala bych na vrátka, přišel by mi otevřít, v sednici usedl na svoje místo a já k jeho nohám. Unavenou hlavu bych si položila na jeho kolena a jeho ruka by mě ukolébala do klidu a spánku bez děsivých nočních můr.

Možná by ukápla nějaká ta slza a hned by se ozval dědečkův hlas:

„Milko moja, prečo plačeš? Svet je taký, aký je. Raz biely, raz čierny a potom dačo medzi tým. Tak to je, čo svet svetom stojí, a žiaden človek to nezmení. Možeš snívat, ale bude to len sen.“

Usměje se na mě a já znovu zavřu oči a nechám se jen kolébat.

Všechno má svůj konec a když jsem znovu otevřela oči, byla pryč sednice i dědeček a já jsem sama se svými touhami a sny. Šla bych, ale jak se jde do ráje? Kdybych to věděla, šla bych bez ohlédnutí si pro pomoc a pro radu jako malá. Nechal mě tu samotnou a někdy bezradnou a já bych potřebovala se vyplakat a opřít se o pevné rameno.

Přesto mi pomohl. Vzpomínání spustilo zadržovaný pláč a na duši je úleva. Slzy odplavují kal a už zase myšlenky proudí hlavou. Když se pláče tím pravým, bolavým až ze dna duše a velkého smutku, tak po tvářích kanou vřelé slzy, dělají na tváři mokré stružky a vzápětí osychají a místa po nich jsou náhle chladivá. Tváře studené, slzy ztracené. Oči vyschly a to je nejhorší, co znám. Mít potřebu plakat a nemít co. Oči se rozpálí a není je čím zchladit. Co bych za to dala, aby mi z očí zase padaly ty perlové skleněnky, jinak mi v očích zůstane už napořád jen ten řezavý, pálivý prach. A hele, jedna skleněnka se mi zachytila na nehtu. Pod světlem se zatřpytila ta drobounká perlička a mně se plní oči dalšími, jakoby je ta mrňavá na nehtu zavolala a mně je už zase dobře. Omytá vzpomínkami a pláčem z perlí zdvihám hlavu a jdu dál.