Potravinová chudoba se stává stále větším problémem v naší zemi. Je to ostuda, že i v 21. století, kdy bychom měli mít přístup k základním potřebám, mnoho lidí nemá na jídlo. Čím dál více rodin je nuceno spoléhat na potravinové banky, které se staly nedílnou součástí jejich přežití. Proč? Protože ačkoli pracujeme, mnohdy si nemůžeme dovolit ani to nejzákladnější.

A jak na to reagují naši politici a mainstreamová média? Podle ČT nás zachrání blahosklonné nadnárodní korporace, které nám poskytnou prošlé potraviny z Německa. Přece to nebudou vyhazovat, když to může někdo sníst, že? Češi to přijmou, poděkují a klaní se s vděčností. Je smutné, že jsme v takové situaci, kdy jídlo, které by jinde skončilo na skládce, je pro nás vítaným darem.

Podle statistik je v Evropské unii každý desátý člověk nucen vynechat maso z jídelníčku alespoň obden, protože si to jednoduše nemůže dovolit. Předloni to byl každý dvanáctý, což ukazuje na rostoucí problém. A to jsme ještě v „lepší“ polovině evropských zemí! Ještě hůř jsou na tom naši sousedé na Slovensku, které se pyšní třetím místem mezi nejchudšími státy. A za to můžeme „poděkovat“ i přijetí eura, které mělo přinést ekonomickou stabilitu a prosperitu.

Je to ironií, že zatímco se mluví o ekonomickém růstu a stabilitě, naší zemí se plíží hlad a nejistota. Nejen senioři a rodiče samoživitelé, ale stále více lidí musí vyhledávat pomoc potravinových bank nebo hledat nejlevnější možnosti, jak nasytit své rodiny. A přitom se zdá, že místo hledání skutečných řešení se jen díváme na to, jak si vesele podřezáváme větev, na které sedíme. Jak dlouho ještě?