Vlastenec je prostě v demokracii překážka. Neposlouchá, nedá se přesvědčit o politických lžích a jeho konzervatismus je politikům solí v očích. Potřebují progresivce, hlupáky a lehce ovladatelné stádo. To vlastenec nikdy nebude, protože se dívá kritickým zrakem na vše, co se v jeho zemi děje.

Vlády všech zemí EU se takových lidí děsí a raději budou sbírat hlasy u migrantů, i když vědí, že země, která je přijala a živí je, jim je vyloženě lhostejná. Jediné, co chtějí, je předělat ji k obrazu svému.

V dubnu v Bruselu proběhla konference konzervativních politiků, kde se objevil i hlavní strůjce brexitu Nigel Farage a maďarský premiér Viktor Orbán. Starosta Emir Kir se je pokusil umlčet. Na maďarského předsedu vlády a další osobnosti poslal policii, prý proto, že na konferenci může docházet k šíření nenávisti. Hrdinská policie při pohledu na televizní kamery fofrem zmizela z budovy a zablokovala přístup do ní.

Jejich potřeba nasadit špínu na konzervativce a pro jistotu je nazvat proputinovskými ukazuje na chronickou nemoc ze strachu, že přijdou o moc a o peníze. Vůbec jim nevadí, že Evropský parlament je děsivý experiment, jak zničit vlastní zemi a vlastní národy. Proč a ve jménu čeho? Pořád to stejné. Moc, peníze a strach z těch, co jsou ještě nad nimi.

Volby ve Velké Británii a Francii ukážou, jestli se konzervativci dokážou spojit a prosadit proti novodobým progresivistům. Ve Francii by to mohlo vyhrát Národní sdružení Marine Le Penové. V Británii by mohl zvítězit Keir Starmer. Orbán vítězí v Maďarsku opakovaně a na Slovensku mají Fica. Co máme my? Fialův slepenec, který je všechno, jen ne pronárodní. Konzervativci milují své domovy a vše, co je jim blízké.

Lidé chtějí řešit migraci, ceny energií a ceny bydlení. Zajímá je bezpečnost jejich země a jejich dětí. Nechtějí se bát ve vlastní zemi a nechtějí počítat každou korunu a přemýšlet, jestli si můžou zatopit nebo ne. Jestli se mohou vykoupat nebo raději být špinaví. Lidé nechtějí válku, ale přejí si mír, klid a lásku v životě. To by mělo být to podstatné, co dělá život životem.

—————————————————————————————————

Dovolte mi malou vzpomínku na dobu minulou, na dobu socialistickou, jak se dnes nazývá, dobu totalitní.

V čem byla jiná než doba dnešní?

• Měli jsme na svém území ruské vojáky, ale nebáli jsme se a věděli jsme, že máme silnou ochranu – dnes máme ochranu v NATO a bojíme se všichni.
• Pracovali jsme ve vlastních továrnách, nebyli odkázáni na milost a nemilost cizincům a jejich zájmům.
• Jezdili jsme na levné dovolené od továren – teď má hodně lidí dvě práce, a ještě si nevydělávají dost, aby vyžili.
• Stávali jsme fronty na banány a mandarinky – teď stojíme fronty na pracáku a sociálce.
• Brblali jsme v masně nad bůčkem za dvacku – teď máme dovozové, ale pro většinu nedostupné. Kdo si koupí irské hovězí bratru za pětistovku.
• Nadávali jsme na mizerné chodníky, které se stavěly až dlouho po nastěhování do nových bytů – dnes máme chodníky, ale nemáme byty.

Takhle bych mohla pokračovat. Vím, že se zase spustí nadávání na moje názory. Je mi to jedno. Já klidně přiznám, že mi bylo milejší bezpečí dětí a naše. Kašlala jsem na banány tehdy a kašlu na ně i dnes. Nemám potřebu hromadit věci a pak je měnit za další a ty zase na jiné. To jsou zbytečnosti. Život je o něčem jiném.