Někdo říká, že je studená a milovat neumí. Uměla, ale je to tak dávno a po lásce zůstaly vzpomínky a spálená duše.
Končila právě školu a po prázdninách měla jít do učení. Představa prázdnin doma jí naháněla husí kůži a tak si doslova vydupala, aby ji rodiče pustili k dědečkovi a babičce. Byl to dlouhý a tuhý boj, ale protože se rozváděli a ona tam byla jako vykřičník, nakonec matce povolily nervy a kývla.
Splnil se jí sen a je tu ten den, kdy sedí ve vlaku do stanice nebe. Zůstala opuštěná se svými myšlenkami, tak jako její otec, který se zahalil do saka, zavřel oči, a kde se toulal, to se mohla jen dohadovat. Jela daleko, ale strach však neměla. Měla v hlavě jen to, že konečně uvidí dědu. Měla prostě pocit, že jede za někým, kdo ji miluje víc, než kdy mohla poznat.
Cesta utíkala v krásných myšlenkách a představa dvou měsíců klidu jí kouzlila na tváři jeden úsměv za druhým. Najednou je to tu a ona stojí ve své stanici nebe a kousek od ní starý pán a rozhlíží se kolem sebe. Neví jak, ale prostě věděla, že tohle je její děda. Ten pán ve svátečním obleku a s bekovkou na hlavě. Pomalu jde k němu a přesvědčena o svojí pravdě ho oslovuje.
„Dědečku, tak mě tady máš. Jsem Marie.“
„Marie moje, já sem věděl, že jsi to ty, dceruško moje maličká.“
„Jsem dědo, ale maličká už nejsem. Už jsem ti asi vyrostla.“
„To je pravda, Marie. Jsi už úplně dospělá. No co já si s tebou počnu?
Čekal jsem maličkou a přišla mi veliká. Jejda to je život,“ zasmál se děda a vlepil jí pusu.
Od té doby má moc ráda na mužích kníry, protože je má spjaté s knírem milovaného dědečka. Přivítal se se svým synem pohledem, který nechtěla dešifrovat, ale v pořádku se jí nezdál.
„Táto, rád vás vidím,“ řekl můj otec.
„Zdravím tě, synku. Teď nic neříkej. Až doma si promluvíme.“
Chytil Marii pod paží, její kufr strčil otci a šli na autobus. Už čekal na nádraží na tento spoj a Marie se moc těšila, kdy bude konečně v té své vesničce. Bylo to cobydup a vystupovali na návsi. Vesnice jí zavoněla vším, co z města znala snad jen z knih. Tolik vůní. Od pole, zahrad a chlévů, k pivu a pečenému chlebu. Vinohrady a čistá voda, vzduch a také kadidlo.
Přešli náves a vydali se kaštanovou alejí. Ti velikáni, co lemují cestu, jsou tak nadčasoví, tak nádherní a jen volají a nabízejí svoji sílu a Marie neodolá a pár si jich musí pohladit. Ta drsná kůra ji jemně poškrábala, ale bylo to jako krásné pohlazení.
Cesta vedla kolem kostelíka, který svítil novým kabátem. Najednou otec natáhl nohy a tak strašně moc spěchal, že mu s dědečkem sotva stačili. Kopeček k domku, který byl obrostlý vínem, vyběhl jako mladík a už držel v náruči maličkou, kulatou, uplakanou ženu. No i otec měl matku, kterou hodně miloval. Měla poznat, jak moc byli ti dva stejní, a jak moc se měli rádi. Když přišlo na vítání mezi Marií a ní, náhle věděla, jak moc ji babička nemá ráda, jak moc by ji tam nejraději neviděla, jak moc jí vadí, že dědeček ji má rád a pozval ji na prázdniny k nim.
„Tak jsi tady Marie, ale chovej se slušně, jinak pojedeš rychle domů“, stačila jí říct k přivítání.
Děda ji chytil za ruku a táhnul do světnice a podíval se vyčítavě na babičku.
Vešli do první světnice, ale než se stačila rozhlédnout, strčil ji do druhé s tím, že tohle bude její království na dva měsíce, tak ať se zařídí po svém. Ocitla se v místě, kde se zastavil čas. Strop byl ze zčernalých trámů a od nich se odrážely bělostné zdi, jejichž čistotu narušovaly pouze obrazy svatých a fotografie. Přistoupila a prohlížela si tváře. Babička si zde dala všechny, které měla ráda. Jen Mariina tvář tam chyběla. Její cit tedy nezklamal, ale proč to tak je, když ji babička vlastně nezná, na to si odpovědět nedokázala.
Světnici vévodila obrovská postel, na které byla nastláno tolik peřin, že kdyby měla spát až na vršku, byla by z ní princezna na hrášku. Usmála se sama sobě a pohledem zavadila o noční stolek. Na něm jen svícen se svíčkou a soška panny Marie. Potom velké skříně, které působily tak mohutně a jakoby věčně. Pak už jen stůl, židle a kamna. Vůbec to nevypadalo jako selská jizba, ale jako pokoj pro zámeckou paní. Tak tady teď budu já, říkala si. Nejraději by si lehla a snila, ale musela se rychle převléct, uklidit si věci a jít do vedlejší světnice. Tak to zvládla v rekordním čase a zrovna otevírala dveře, když k ní dolehlo slovo bosorka a hned na to dědův rozlobený hlas.
„Ilono, hned toho nech, nebo jsi už vážně ztratila rozum?“
Babička zmlkla a Marie vešla. Vzala si maličké sedátko a sedla si k dědečkovým nohám. Hlavu položila dědovi na kolena a zavřela oči. Děda ji hladil po vlasech a jeho teplo a láska Marii uspala. Probudilo ji docela neurvalé zatřepaní. Otevřela oči a babička s ní třepala a brblala cosi jako, co je to za holku, že ve dne spí a co si s ní počne. Nahlas však zavelela.
„Tak rychle, Marie, budeme večeřet.“
Vstala a šla s dědou k večeři. Rychle se najedla, vymluvila na únavu, umyla se pod pumpou v lavoru, a než byste řekli švec, byla v pelíšku. Šťastná i nešťastná, vše v jednom uzlíčku. Ani neví jak, ale usnula velmi rychle.
Vyspala se tak krásně. Žádná bláznivá auta ji nebudila, jen štěkot psů a mňoukání koček. Honem se oblékla a pospíchala za ostatními do světnice, kde seděli všichni pospolu. Jak se tak koukala na babičku, tak jí došlo, co je to ta bosorka. Přece čarodějnice. Zná to z pohádek, ale proč tak říká jí?
Babička neustále po očku pozoruje svoji vnučku a Marie cítí, jak moc se jí chce zbavit a začala přemýšlet o tom, že nezůstane. Stačil však jeden pohled na dědu a Marie si řekla ne, zůstanu a užiji si to. Asi se jí to zračilo ve tváři, protože babičce se její pohled moc nelíbil.
„No Arnošte, synku. Opravdu nám ji tu necháš? Víš, co tomu řeknou sousedi? Ani se s námi nebudou bavit. Vezmi si domů tu svoji bosorku!“
„Ilono, ty jsi se snad úplně zbláznila,“ zlobil se dědeček.
„Nezbláznila. Přece víš, kdy se narodila a jak vypadala. Ohnivé vlasy a o půlnonoci na Valpuržinu noc. Celkem jistě ji nějaká čarodějnice vložila do kolébky. Však se na ni podívej. Vůbec nevypadá ako my. Úplně jiná. Ta není naše.“
To snad není pravda, moje babička si myslí, že jsem čarodějka, a proto mě nemá ráda. Já se snad zblázním. Dvacáté století, kde já jsem se to ocitla? Ještě tak aby mne chtěli postavit na hranici, nebo mne píchat do znamínek. To se mi snad jen zdá, pomyslela si Marie
„Ila, už buď potichu. Ty a tvoje kamarádky. Nadobro jste o rozum přišly. Říkám ti naposledy. Dej jí pokoj, nebo ti opravdu nařežu, že si nesedneš na vlastní zadek. Zůstane u mne, tak jak jsem řekl. Chci poznat vlastní vnučku. Jen ty jsi zavinila, že jsem neviděl, jak roste, jak vypadá a podívej, jak je krásná.“
Jak děda řekl, tak se stalo. Babička konečně zmlkla, otec se tvářil, že se ho to netýká a balil se nazpět domů, do práce. Marie stála jako solný sloup a vstřebávala, co se to tu vlastně stalo. Přece nemůže být s babičkou celý den a koukat se na její nenávist a strach. Pak ji posedl ďáblík a s klidem generála babičce sdělila, ať se nebojí, že lektvary a koště nechala doma a že se bude chovat, jako by byla jako ona. Děda se rozesmál, až mu poskakoval ohryzek, otec jí vrazil facku a babička si leknutím sedla. Facku sice dostala, ale otec taky. Děda mu takovou vyšil, až se lekla Marie i s babičkou.
„No Arnošte, po kom jsi takový posera. Držel ses matky za sukni, ale její bláboly snad nebereš vážně? Synku, synku, nedej Bůh, abys mojí vnučce ublížil. Jak jsem už starý, tak mám dost síly, abych tě přetrhl jako kočku.
„Ty se neboj, Marie. Už jsem ti vyjednal práci v družstvě. Je hodně práce. To víš, začaly žně a každá ruka bude dobrá. Přišla jsi ke mně a tak budeš se mnou. Tento dům je můj a je i tvůj.“
Byla moc ráda, že bude s dědečkem. Raději pracovat, než se dívat na nenávist v očích vlastní krve. Ráno dostali svačinu a jeli do práce. Po práci to vzal děda kolem hospody na pivo, ale ne na moc dlouho, aby se babička nezlobila. Dostali večeři a pak se šel děda pořádně umýt z prachu z pole a Marie šla dolů k potoku. Bylo jí to příjemnější než se umývat v lavoře. Náhodou totiž objevila pohádkové místo.
Šla podél potoka a měla pocit, jakoby tím šáším vedla cestička. Vedla, sice nepatrná, ale byla tam a Marie napoprvé zůstala stát jako by byla Alenka v říši divů. Potok se tu rozšířil v tůňku, která se třpytila jako rybí šupina na slunci. Všude kolem bylo křoví a stromy a těsně u vody stála stará vrba a dotýkala se hladiny. Jakoby se neustále hladily. Všude kolem jen kamínky, takže voda nezakalená a čistá zvala unavené tělo ke svěží koupeli. Po koupání si lehla na lůžko z větví, které jí vytvořila sama příroda. Tak tohle bylo jen její a Marie to milovala.
Ten den byla hodně unavená a špinavá z pole a moc se těšila do tůňky. Prach z obilí štípal a tak se dlouhou dobu cachtala ve vodě, aby se vzápětí uvelebila na svém vzdušném lůžku ve větvích vrby. Snění jí zavřelo oči a ona začala vnímat šumění potoka. Voda jí říkala, aby se nebála, že i ona jednou najdu lásku, ale vítr do toho hvízdal, vodo, vodičko, neslibuj, co splnit nejde. Naše dívčina je člověk, v jejím osudu vidím trápení. Po tváři jí skanula první slza a ona zaplakala nad něčím, co mělo se stát. Vrba se nad ní smilovala a šeptala jen pro ni:
„Těžký máš život a těžký ho budeš mít, ale lásku poznáš. Proto ti dávám do vínku hlavně sílu. Budu ti ji dávat každý den, co za mnou budeš chodit a sama si ji beru svými kořeny z matičky země. Jsi člověk, ale za kmotry máš všechny živly. Jako země budeš nezdolná, jako vítr budeš živá, jako vzduch potřebná a oheň ti dal do vínku ohnivou duši. Trvalé štěstí ti však dát nemůžeme.“
Na tváři ucítila dotyk a leknutím otevřela oči. Málem spadla ze své vzdušné postele. Nad Marií stál chlapec a usmíval se. Pochopila, že místo snění usnula a všechno se jí jen zdálo. To byla úleva. To prorokování věčného neštěstí se jí moc nezamlouvalo. Byl to jen sen, ale ten kluk, co stál nad ní, tak to sen nebyl. Byl živý jako Marie a tak hezký. Tak, jak si krásu vysnila.
Snědý, černovlasý a v tmavých očích blýskaly jiskřičky. Rty téměř dívčí a najednou ji jeho ruka na tváři začala pálit. Odmítavě se odtáhla a zamračila.
„Marie, tak ty už si nevzpomínáš? Já vím, je to už dávno, ty jsi byla taková maličká, ale ja jsem nezapomněl na děvčátko z červenými vlasy. Každým rokem mi ubývala naděje, že se vrátíš, a já pohladím tvoje vlasy. A teď si tady a už nevíš, kdo jsem. Hlídal jsem tě, když sis hrála u potoka, abys do něj nespadla.“
„Nevzpomínám si,“ odsekla Marie.
Chlapcovy oči posmutněly a jen se na ni dival a čím déle se pozorovali, tak jí začal připadat známý. Musela znát. A pak jí naskočilo jméno.
„Ty jsi Vladko od sousedů, viď?“ usmála se na něj.
„Tak jsi přece jen nezapomněla, moje Marie.“
„Jakápak já jsem tvoje. Nejsem tvoje, ale jen svoje a trochu dědečkova. Nějak rychle si mne přivlastňuješ. “
„Dobře, jak chceš tak moje jsi byla tehdy a možná jednou zase budeš. Můžu si za tebou sednout?“
„Co bys nemohl,“ odvětila a udělala mu místo vedle sebe.
Hlavou jí lítaly myšlenky a ona si mořila hlavu, co je to za divného kluka, který se jako malý do ní zamiloval a vydrželo mu to až do jeho dospělosti. Tak tam seděli a mlčeli a Marie měla v hlavě pěkný zmatek, když se Vladko vedle ní pohnul a říká potichu, jako by to říkal sobě a ne jí.
„Děvčátko moje, miloval jsem tě jako maličkou a budu tě miloval pořád,“ šeptal Vladko Marii do vlasů.
To nedůvěřivé lidské mládě mu uvěřilo. Neví proč a také neví, kde v sobě vzala najednou tolik citu pro chlapce, co seděl vedle ní na větvi. V krku měla knedlík a ani nemohla odpovědět.
„Mohu, Marie?“
Kývla a přitom nevěděla, co vlastně chce. Vladko se na větvích posunul, aby si mohl lehnout a hlavu jí položil do klína. Zvedla ruku a začala hladit ty černé, kudrnaté vlasy. Vladko zavřel oči a bylo vidět, jak si vychutnává každý dotyk. Najednou nebylo zapotřebí slov, o něčem mluvit, něco vysvětlovat.
Bylo tak snadné jen tak vychutnávat blízkost toho druhého a nemyslet na nic. Bylo to poprvé, co cítila, že pro kluka je schopna udělat vše. Byl její nalezenou polovičkou. Zavrtěla sebou . Vladko otevřel oči a posadil se. Otočil se k ní a pak se pomalu přibližoval. Jeho rty jako motýlí křídla střídavě usedala na její víčka, čelo, nos, tváře, bradu a nakonec si nechal její polekanou pusu. Bylo to tak nevinné, něžné, až se jí chtělo plakat. Slzy se rozkutálely po tváři a na rty jakoby naschvál, aby je Vladko mohl sbírat. Začalo se pomalu stmívat a Marie věděla, jak dostane od babičky pořádně vynadáno. Sklouzla z větve, a než stačila říct, musím domů, objaly ji dvě pevné paže. Nejraději by tak zůstala snad na věky, ale musela se z té ochranné náruče vymotat. Věděla, že tento den, tyto okamžiky jí už z paměti nikdo nevymaže. Jsou tam a budou jen její.
„Zůstaň tady, Vladko. Nechci, aby nás viděli spolu. Je to nové a chci to mít jen pro sebe. A taky vím, že by mne babička nejspíše poslala rychle domů.“
Rychle mu dala pusu a utíkala cestičkou mezi lebedou domů, k dědečkovi a babičce. Už na ni čekali. Babička se mračila a Marie tušila, že výčitky ji neminou.
„No a kde jsi se toulala, co? Po nocích lítat sama, to by se ti líbilo? Tohle slušná děvčata nedělají. Naše jsou doma a ty? Jako divaká kočka se touláš a hanbu nám děláš. Řeknu otci, ať si pro tebe přijede, že jsi tu jen na zlost a starost.“
Marie se podívala po dědovi a ten se na ni usmíval a v očích měl rarachy. Sedla dědečkovi k nohám, jak si zvykla a položila rozpálenou tvář na kolena a nechala se hýčkat. Děda ji hladil po tvářích jako malou, pak se naklonil a šeptal jí do ucha:
„Beruško moje. Tak kde jsi byla? Už jsi našla u potoka svého prince?“
„Jak víš, dědo, že jsem někoho potkala?“
„No vím a a taky vím, kdo tam na moji Marii tak netrpělivě čekal. Takový černovlasý, kudrnatý kluk a jmenuje se Vladko. No Marie, mám pravdu?“
„Máš dědečku, ale jak to víš?“
„Beruško moje, každé léto se mě vyptával, kdy konečně přijede jeho kamarádka s dlouhými copy a já jsem mu konečně mohl říct, tak Vladko, už je tady. Ten chlapec na tebe stale čekal a neumíš si představit, jak byl šťastný, že se dočkal, beruško moje.”
„Ale, dědečku, viď, že to na nás nepovíš. Nechceme, aby to všichni věděli. Je na všechno dost času a tyhle dva měsíce jsem dostala darem a chci je strávit jen s tebou a s ním, “ poprosila dědečka Marie.
Dva měsíce uplynuly jako voda a pak jednoho dne ji odvážel vlak od dvou nemilejších lidí zpět domů.
Čas utíkal tak pomalu, když ho neviděla, a tak rychle, když za ní přijel, nebo když Marie trávila u dědečka dovolenou. Skoro tři roky tajností a lásky. Vladko už byl z vojny doma a Marii se blížily osmnácté narozeniny. Tak moc na ně čekali. To byl ten den, kdy chtěli říct rodičům o své lásce a o tom, že se chtějí vzít.
Dva dny před narozeninami si Marie vzala dovolenou a odjela za Vladkem, jak si slíbili. Už to nebyl chlapec, ale dospělý muž, Marie nebyla děvčátko, ale dívka. Na nádraží čekal Vladko a ona mu vletěla do náruče, která čekala jen na ni. Cestou se domluvili na setkání večer u jejich vrby. Tam se chtěli domluvit jak to oznámit Vladkovým rodičům.
Večer na ni už čekal, tam si dali slovo a mysleli si, že ají před sebou čas, který prožijí spolu. Se stmíváním se vzali za ruce a poprvé veřejně šli spolu domů. Neví, kolikrát se hnula záclona na okně, kolik lidí, co je potkali, se tvářilo naprosto překvapeně a bylo jim to jedno. Hřála ji Vladkova ruka a Marie šla s důvěrou vstříc tomu, čemu se říká osud. Cestou potkali Mariina dědečka. Šibalsky se usmíval.
„Tak, už žádné tajemství?“
„Už ne. Chci Marii za ženu a jdu to říct doma rodičům,“ usmál se Vladko na dědečka.
„Bůh vás oba ochraňuj a přeji hodně štěstí. Buď na ni hodný, Vladko, nebo uvidíš jakou mám ješte sílu.“
„Budu,“ odpověděl Vladko.
Pomalu šli nahoru a venku stála babička a vyhlížela dědečka, když všechny tři uviděla a všimla si, že Marii Vladko drží za ruku, docela jakoby zkameněla. Ve tváři měla hněv a nenávist.
„Dobrý večer, teto,“ pozdravil Vladko babičku.
„No, to tě rychle ta naše čarodějnice zkazila. Už jsi zapomněl, jak se má pozdravit? Pochválen buď Ježíš Kristus, Vladko. To tě doma nenaučili? Kdyby tě mamka viděla s tou naší nepovedenou holkou, tak by ti namlátila, co by se do tebe vešlo, i když jsi dospělý,“ řekla mu babička se zlobou v očích.
Vladko zbledl a dědeček zčervenal vzteky a Marie měla v očích smutek. Takovou zlobu opravdu nečekala.
„To jste, teto, nemusela říkat. Mluvíte o svojí vnučce jako o té nejhorší a přitom je to ta nejhodnější divka a já si ji chci vzít za manželku. Neboj se Marie, přijdu si po tebe,“ usmál se Vladko na Marii.
Polibek a šel domů. Marie se otočila, že půjde také, ale babička byla najednou jako čiperka, smýkla jí za rameno a s křikem, mazej potvoro, ji před sebou strkala jako zločince.
„Já jsem to vědela, ty čarodějnice jedna. No vidíš ji, starý. Na Vladka si myslí, ale ten už od kolébky patří ke Kateřině. Jejich pole jsou u sebe a vinohrady taky. Rodiče se domluvili, že nejlepší bude dát jejich děti dohromady, a tohle nám stará Mara neodpustí,” hořekovala babička.
„Nemluv hlouposti, stará. Kde to žijete? Ješte teď budete do všeho cpát ten svůj zvědavý nos. Dejte jim pokoj a ať si udělají sami, co chtějí. Mají se rádi, copak to nevidíš?“
„Pche, rádi. Jen si počkej. Za chvíli je tu jeho mamka Mara a ta jí ukáže. No potom uvidíme, ty chytráku. Oni taková věřící rodina a ona? Ty jsi úplně ztratil rozum.“
Netrvalo to ani tak dlouho a venku rána do dvířek a do světnice vběhla žena. Marii bylo jasné, že je to Vladkova mamka, protože podoba byla dokonalá. Ani si jí moc nevšimla, ale spustila na babičku.
„No Ilono, mého syna se ti do rodiny zachtělo. Nic nebude. Já nedám požehnání a můj syn se bez mého souhlasu neožení, to snad víš. Sama si říkala, jak se té vaší čarodějnice bojíš a teď ji chceš nacpat do naší rodiny? Kde ji máš, já jí to řeknu sama.“
„Nemusíte křičet na babičku, teto. Nic o tom nevěděla a mne nenapadlo, že tu vládne středověk. Ano, miluji vašeho syna a chceme se vzít, “ nelekla se Marie.
„No vidíš, dušičko moje. Mara, já za nic nemůžu,“ hned si babička přisadila.
„No dobře, Ilono, ale tato potvora ať hned zmizne pryč a můj syn na ni zapomene a bude pokoj,“ uklidnila se trochu Vladkova mama.
„Tak už jsi domluvila, Maro,“ ozval se dědeček. Dívám se, že i ty jsi docela zhloupla. Dej jim pokoj, no co ti udělala tak zlého, že ji vyháníš z mého vlastního domu? Zapomínáš, že tento dům je můj a jednou bude její. Tak jsem se rozhodl a tak to bude.“
„I kdyby měla sto vil, tak můj Vladko pro ni nevyrostl,“ ječela Mara.
Marie jen nevěřícně koukala z jednoho na druhého a nevěřila vlastním očím a uším. On je rozděluje nějaký Bůh? Kde vůbec je? A existuje? Další bouchání a vchází Vladko a s ním asi jeho otec. Pak se přesvědčila, že to byl vážně jeho táta. Postavili se oba po boku Mariina dědečka a prosili za ni, aby obměkčili Maru, Vladkovu mamku. Nakonec si Vladko klekl před mamku a poprosil o požehnání.
„Nikdy ti, synku můj, požehnání nedám. Pro takovou jsem tě nevychovala. Oženíš se s Kateřinou a tak to bude.“
„Maminko moje, nezlobte se a dejte nám svoje svolení, mám Marii rád a jinou si za manželku nevezmu.“
„Mlč, Vladko,“ rozkřikla se mama.
Marie přistoupila k Vladkovi, vzala ho za ruku a donutila vstát.
„Vladko, pojď prosím pryč. Však všude na světě se dá žít. K čemu svolení, které ti stejně nedá,“ požádala tiše svého chlapce a čekala, že spolu odejdou.
„Marie, to já nemůžu. Bůh by nám nepožehnal, víš. Já potřebuji maminčino svolení.“
Jeho matka se na ni podívala a v očích jí blýsklo vítězství.
„Tak ty potřebuješ svolení? Moje láska ti nestačí? Tak snadno ses vzdal. Strach z matky a Boha a ty nám zničíš celý život? Tak dobře, jak si přeješ, Vladko, už nejsi můj,“ řekla a otočila se k jeho matce.
„Život jste mi zničila svou nenávistí a strachem. Prý jsem čarodějnice, tak dobře. Pamatujte na moje slova. Váš syn se nikdy neožení, protože v jeho srdci není místo pro jinou. Nikdy si nepochováte v náruči vnouče od vašeho syna, protože žádné dítě mít nebude. Vy budete nemocná a nešťastná, protože jste zničila mne i syna. Jednou mě zavoláte k sobě a budete prosit o odpuštění vy mne, ale já budu tak tvrdá, jak jste teď vy ke mně. Když už jsem ta bosorka, tak žádám Boha, aby splnil moji prosbu a vzal vám štěstí tak, jako jste ho vzala vy mně.“
Stalo se, jak řekla. Ne že by snad uměla čarovat, ale Vladko se prostě nedokázal oženit s jinou a zůstal sám a přítelkyní se mu stala flaška. Jeho matka dostala těžkou cukrovku a nakonec jí uřízli obě nohy a pak Marii posílala po dědovi vzkazy, ať přijede, že chce před smrtí dát vše do pořádku. Přijela, odpustila, ale už byla vdaná žena a matka tří dětí. Její prosbě, aby zachránila jejího syna, vyhovět nemohla. Ještě dvakrát se s Vladkem setkala, ale odpustit mu jeho slabost nemohla. I když je teď volná jako on, nemůže k němu, protože její život je doma u dětí a jeho život je tam doma, kde zemřeli jeho rodiče.