Ten den jsem vstala a udělala si oblíbenou kávu k noťasu a zasedla ke korekturám „Spoutané“. Koukám na displej a nic. Obrazovka černá jako bota a můj noťásek byl bez života. Myslela jsem, že mě raní mrtvice. Tolik práce před sebou a co si počnu. Vyhrkly mi slzy vzteku a lítosti a nejraději bych do všeho kopla. Vrátila jsem se do pelíšku a trucovala. Honza nakoukl do pokoje a při pohledu na mně, jak jsem zachumlaná „Mamino, co je? Jak to, že nepracuješ?
„Klekl mi noťas a já nevstanu a hotovo. Vařte si sami, já dnes prospím celý den a vypínám mobil,“ odpověděla jsem vztekle a vykázala synáčka ze dveří.
Chudáček můj. Vypadl jak cukrář a celý den se raději neukázal a čekal, až mě přejde vztek a lítost. Já si četla a pomalu chládla a už jsem nemyslela na to, jak udělám korektury, ale co vlastně udělám dál. Večer jsem ulehla ke spaní s tím, že ráno je moudřejší večera. Druhý den jsem otevřela oči, oči padly na mrtvý noťas a tak se to ve mně zase vařilo a bublalo, ale co nadělám, život jde dál a jíst se musí. Rázně jsem vstala, umyla naštvaný obličej, prolezla ledničku a po zjištění, že ji synáčci vyjedli, jsem odešla do obchodu. Mám to od domu pět minut a tak jsem za chvilku stála u obchodu. Máme tam vozíky ve dvou řadách, ale v jedné zápasila mladá maminka s vozíkem a nedařilo se jí ho zapnout a stála dost nešikovně a blokovala cestu i k druhé řadě vozíků. Byla chudák celá brunátná a tak jsem se zastavila dostatečně daleko a v klidu jsem čekala, protože tohle se může stát každému. Tak jen tak koukám a v duchu si říkám, jak dlouho to asi potrvá a v tom rána do mých zad jen jsem hekla a slova, která mě fakt naštvala:
„Ženská pitomá, co se tady motáš jak nemehlo. Vypadni a nezavazej.“
Přiznám se, že mi úžasem spadla brada a děsně dlouho mi trvalo, než jsem se otočila. Mým očím se naskytl prima pohled. Za mnou stál chlap, tak šedesát let, opálený od válení se někde, za ruku držel žvýkající a zívající blondýnu. V ruce měl klíče od auta a možná i zlatou kreditku. Oblečení by tomu nasvědčovalo, protože byli oba zahaleni do značek.
Ta vlna vzteku, co se mně vzedmula, se dá přirovnat jen k tornádu. Nohou jsem zatarasila únikovou cestu, změřila vzdálenost a šup, už ji měl. Facka lupla jedna radost a dlaň mě pálila jako čert. Otisk se mi ale povedl. Bloncce vypadla žvýkačka z pusy. Možná čekala, že mě ten její dědek zabije. Nevím, co chtěl udělat, jestli mi ji vrátit, nebo mě rovnou zabít, ale já jsem mu nedala šanci k ničemu.
Komu tykáš, ty dědku jeden nepovedenej, plesnivej. Kdo ti dovolil mě uhodit? Jsi vůbec normální? Když už slezeš z těch svých výšin mezi obyčejné lidi, tak se chovej slušně jako oni a ne jako prase a to to prase vlastně urážím. Promenáduješ se tady, jako by ti patřilo co? Málem mě zabiješ a ještě mi budeš nadávat a tykat? Kde ses vyskytnul, ty pacholku? Sáhni na mě a já tě přerazím na dva kusy.“
Stála jsem proti němu odhodlaná ho praštit ještě jednou, ale nic se nekonalo. Ono to totiž tak bývá. Takoví parchanti jsou v podstatě zbabělci, když jim ukážete, že máte pro strach uděláno. Dědek vypadl jako cukrář, sedl do nablýskaného fára a zmizel. Já jsem si v klidu nakoupila a doma už na mne čekaly moje děti a každý mi dal svůj díl peněz na noťásek.
„Mamino, tady je máš, jinak s tebou nebude k vydržení a kup si ho raději hned.“
Tak vám píšu tuhle příhodu už z nového noťásku.