Příběh Anny včera a dnes

Anna se narodila jako čtvrté, nechtěné dítě do rodiny dělníků. Nikdy toho moc neměla, šaty dostávala od starších sester a byla ráda, že vůbec něco má. Přesto byla docela šťastné dítě co chodilo do školy, běhalo celé dny po venku. V patnácti letech musela do práce, protože jako jedinému dítěti z velké rodiny se nedostalo možnosti se vyučit se nebo vystudovat jako jejím sourozencům. Tři roky pracovala velmi tvrdě a čekala na den D, na osmnácté narozeniny. Ten den si podala přihlášku na střední ekonomickou školu. Ano, zvládla ji, ale v té době znala jen dopoledne do práce a odpoledne do školy a tak to šlo roky.

Dostudovala, vdala se, narodili se jí děti a pak nastoupila do zaměstnání. Žila poklidný život s jistotou práce. Byt dostal manžel od zaměstnavatele za upsání se deseti let. Na vybavení bytu dostali novomanželskou půjčku kterou z velké části zaplatili právě dětmi. Pak si pořídili auto, chodili se bavit a jezdili na dovolenou. Vlastně nebylo nic, co by ji trápilo až do dne kdy se ozvala slova jako Solidarita a Perestrojka. Výstražný maják jí blikal v mozku a čekal jen až to spadne i u nás v ČSSR. Spadlo to 17.11.1989.

Všude se samé davy cinkajících lidí. Nadšení z nich pršelo a naše Anna nejenže necinkala, ale dávala najevo obavy z budoucnosti. Celý dosavadní život poslouchala ráda povídání starých lidí. Většina starých lidí plakala a bála se co bude. Už zažili co to je kapitalismus a neměli ani jedinou chuť ho znovu zažít. Anna tehdy měla jednu tetu v bývalém NSR, druhou tetu v USA a strýce ve Francie. Ti stačili po válce utéct před komunisty na Západ. Její matka zůstala doma. Měla tedy docela dost informací o to, jak se žije lidem tam venku a vůbec netoužila po tom, aby tohle zažívala i tady doma.

Psal se rok 1990 a její podnik byl zrušen. Najednou poznala co to, být nezaměstnaný. Našla si novou práci u soukromníka a ten přestal platit mzdy. Zaměstnanci podali výpověď a podali hromadně žalobu. Byl to velký skandál na malém městě. Postavit se takovému vlivnému pánovi se nevyplácí. Peníze sice vysoudili, ale o práci na mini městě už nezavadili. Pán měl velmi dlouhé prsty. Dva roky nezaměstnaná se dočkala konečně práce v podniku, který tam postavil japonský koncern. Byla moc ráda, než se srazila s tvrdou realitou. Člověk tam neznamenal nic, jen nějakého výrobního robota a nárokem mlčet a makat.

Na tohle nebyla Anna stavěná a dala přednost svobodnému zaměstnání před poslušností novým kapitalistickým pánům. Dobře si pamatuje slova svých prarodičů, že neštěstí přijde a chudoba bude veliká. Nůžky mezi lidmi se otevřou a pak teprve lidé pochopí, kdy bylo dobře a kdy mohli žít v klidu a beze strachu.

Příběh Jany včera a dnes

Byla jsem toho dne na Albertově, na Vyšehradě, i na Národní a prožívala jsem tu euforii. Fandila jsem pak chvíli i Havlovi a jeho družině, a vyrobila jsem si z moduritu placku OF. Do práce jsem nosila trikolóru na kabátě, účastnila se dalších demonstrací, a myslela jsem si uboze a naivně, že tu jde o naši zemi – lepší a krásnější. Dnes bych si za to nafackovala. Brzy mi spadly růžové brýle, a dnes je jasné, o co šlo. Šlo o majetky pro kolaboranty, kolaborantskou šlechtu a sudeťáky. O prolomení Benešových dekretů. Od začátku šlo o zničení Československa, továren a podniků konkurujících těm západním, o rozdělení naší země na dvě malé bezbranné zemičky.

Lituji, že jsem nevěřila své babičce, která tehdy plakala a říkala, že tu zase bude hrstka bohatých, kteří budou mít za prachy vše, včetně práv, a zbytek lidí bude místo života bojovat o finanční přežití.
Babička zažila první republiku, 2. světovou válku, a celé období až do sametu, takže věděla, o čem mluví.
Dnes zase mně nevěří moje děti, že ti, kdo dnes chodí na Letnou, jdou řvát jen za práva boháčů a za to, aby dosavadní korytáři a zlatá mládež nepřišli o svá koryta. Na Letné řvou postavy stojící proti lidu, ne s lidem.
Oni lid nenávidí, protože lid nevolí jejich loutky zaprodané západním loutkářům.

Letná – milion chvilek nenávisti, pražská kavárna, sluníčkáři, předskokani z pódií a tyjátrů – všichni jedno jsou : pátá kolona. Rozvraceči státu, kteří chtějí zvrátit výsledky demokratických voleb ve svůj prospěch, ponížit a degradovat hlasy dolních deseti milionů. Dnešní Letná má plnou pusu demokracie, ačkoliv vůbec nepochopila, co to demokracie je. Já tedy neoslavuji třicet let svobody. Je to 30 let svobody tunelářů, exekutorských mafií, podvodníků, Havlem amnestovaných zločinců, likvidátorů fabrik, podniků a zemědělství. 30 let ničitelů našeho školství, zdravotnictví, kultury a tradic, – rozkradačů státu a rozdavačů peněz z našich daní. 30 let svobody silných zemí EU, které v naší zemi řádí svými kvótami a diktáty. 30 let svobody developerů, kteří ničí Prahu a další města a vesnice. 30 let svobody realitních predátorů, kteří dodnes nadhodnocují ceny bytů do nehorázných výšin, a nikdo je nezastaví. Naše města už za chvíli nebudou naše, protože si v nich, ač jsme se tam narodili, nebudeme moci dovolit bydlet.

Nechápu, jak někdo může slavit událost, jejímž výsledkem je zničení Československa a vše, co jsem výše vyjmenovala. Kampaň kolem výročí r. 89 mi připadá odporně hysterická, a nemůžu to už poslouchat, ani se na to dívat. Nikdo si tehdy nemyslel, že z Československa nezbude ani kámen na kameni. Nikdo z nás nečekal, že se cizákům rozprodají pozemky, domy, celé čtvrti, klíčová odvětví, podniky se staletou tradicí, energie, voda. Nikdo nečekal, že co se nerozprodá, to bude vytunelováno a zlikvidováno, jako většina podniků a továren, které před „sametem“ živily mnoho generací rodin (vedlejší státy přece nepotřebují konkurenci).  Nečekali jsme, že přijdeme o cukrovary, mlékárny, masokombináty, zemědělská družstva a soběstačné potravinářství. Nikdo nečekal, že se budeme muset plazit pod nesmyslnými bezbřehými diktáty EU. Nikdo nečekal ani to, že nebudeme smět chránit své hranice.

A je tu někdo, kdo chtěl, abychom měli třetinové platy, ale vyšší ceny všeho, než v ostatních zemích EU?
Nečekali jsme ani to, že staří lidé po celoživotní dřině nebudou mít jistotu bydlení, lékařské péče, a že se budou muset rozhodovat, jestli mají vydat peníze za léky, nebo za jídlo, protože na oboje nemají.
A nečekali jsme ani to, že většina médií, politiků a mládeže s vymytými mozečky budou starými lidmi opovrhovat, vysmívat se jim a nejradši by prosadili, aby neměli ani volební právo. Vůbec nikdo snad nečekal, že se z naší země stane rejdiště developerů, exekutorů a podvodných šmejdů. Nečekali jsme, že soudy budou pracovat ve prospěch šlechty, kterou zrušil a zakázal už Masaryk, že budou vydávat majetky kolaborantům a že se tu začnou vyzdvihovat sudeťáci. Myslím, že nikdo z nás nečekal ani to, že tu bude pátá kolona rozvracečů státu, kteří beztrestně sprostě uráží nejdemokratičtěji (protože přímou volbou) zvoleného prezidenta republiky.