17. listopad 1989 se stal zlomem naší nedávné historie. Pád železné opony doprovázely v tehdejším Československu události známé jako Sametová revoluce. Jejich rozbuškou se stala falešné zpráva o usmrcení studenta Martina Šmída při zásahu komunistické policie proti studentské demonstraci na Národní třídě. Vypovídá to mnohé o zápasech tehdejších i dnešních, o zákulisních hrách mocných a nadšení i manipulaci davu.

Ačkoliv rok 1989 je pro mnoho současníků šerým dávnověkem ve skutečnosti se jednalo o sled událostí, které zásadním způsobem ovlivnily podobu našeho dnešního každodenního života. Koncem 80 let se situace v socialistickém Československu vyznačovala řadou rozporů. Byla zřejmá nevyhnutelnost změn. Systém stagnoval, zatímco reformy sovětského vůdce Gorbačova vyvolaly pohyb v celé Východní Evropě. Projevy nespokojenosti byly proto stále častější. Angažovaly se v nich známé opoziční skupiny, ale také iniciativy zcela nové. Na přelomu září a října vzniklo nezávislé studentské hnutí ve zkratce Stuha. Z něho vznikla myšlenka směřovat další protesty k výročí mezinárodního dne studentstva 17. listopadu a uspořádat shromáždění v pražské Opletalově ulici.

Situace se však zásadně změnila ve chvíli kdy do tohoto prostředí přicházejí svazáci se svým požadavkem připojit se k manifestaci. Do prostředí opozičních studentů se tak implantovaly členové SSM, dorost KSČ. Shromáždění k 17. listopadu se pak místo v plánové Opletalově ulici konalo na Albertově jako povolená manifestace. Jeho oficiálním pořadatelem bylo právě SSM. Na jeho půdě došlo k rychlému vyprofilování osob, které později vystupují jako studentští vůdci.

Docházelo tam k nějakému vývoji v ústředním výboru SSM. Pak byly označeny osoby které půjdou do změn. Postupně se vytvořily tři proudy studentského hnutí.

• První který vyrůstal z disidentu byl známý jako Studentské sekce demokratické iniciativy.
• Druhý tvořili idealisté kteří reagovali na výzvu doby a zformovali studentské hnutí STUHA.
• Třetí představovaly Svazáci.

Známé tváře studentské revolty v listopadu 1989 jako byl Martin Mejstřík, Monika Pajerová, Pavel Žáček a to jsou lidé kteří přišli z toho svazáckého prostředí. Zvláštní roli tam pak hraje další známá tvář Šimon Pánek který většinu roku 1989 strávil po boku Jaromíra Štětiny v Rusku na Sibiři v místech kam se normální smrtelník nedostane.

Tlak na změny nově podporovaný i z Moskvy se rozhodla využít i část vrcholných československých komunistů a podle řady indicií se podílela i na scénářích událostí 17. listopadu. Bývalí členové československé státní bezpečnosti později vypověděli, že dění mělo za cíl výměnu dogmatických funkcionářů za liberálnější. Ne však úplnou změnu režimu. Byli to lidé kteří do značné míry s lidmi od Gorbačova organizovali celý převrat v roce 1989. Takže ta jedna smrt stačila, protože represivní síly nechtěly zasahovat. Zasvěcenější z komunistických vládců však věděli již od roku 1987, že se nechystají jen formální změny, ale i radikální. 

Je třeba si uvědomit, že komunistický režim neobstál v konkurenci se Západem a že se demontoval v podstatě sám. Komunisté tak zradili svoji vlastní myšlenku. Oni chtěli vlastnit, podnikat a mít se dobře. Západ se jim zdál bohatší a lepší. Byl jim velkou inspirací a ti, kteří vlastnili informace, ti kteří byli u moci, ti kteří měli v ruce nějaké páky věděli, že po převratu budou mít lepší startovací čáru a dostanou se snadno k majetku.

Aby nebyla akce 17. listopadu předčasně zakázána nevyjadřovali jí hlavní disidentské skupiny podporu. Většina představitelů Charty77 včetně Václava Havla z bezpečnostních důvodů odjela z Prahy. To udělali i zasvěcení členové ÚVKSČ jako Rudolf Hegenbart vedoucí 13 oddělí ÚV pověřeného kontakty s STB a rozvědkami. Když se jej později ptali kde byl 17. listopadu, odpověděl, že na rybách a v poklidu rybáře žije dodnes.

Demonstrace 17. listopadu se chtěl osobně zúčastnil Alexandr Dubček, symbol a vůdce reforem z roku 1968. Cestou byl jako jediný z opozičních představitelů zadržen příslušníky Státní bezpečnosti. Jakoby bylo důležité aby se nestal tváří nadcházejících událostí. Večer 17. listopadu po shromáždění na Albertově a Vyšehradě se studenti a další občané v počtu asi 15 000 lidí vydali do města. Policisté agresivně vmanipulovali dav do jediného proudu který nasměrovali na Vltavské nábřeží. Současně byly uzavírány mosty přes Vltavu. Právě tady vstoupil do událostí mladý poručík STB Ludvík Zivčák, později plnil funkci mrtvého studenta Martina Šmída, aktuálně však vystupoval jako studentský aktivista Milan Růžička. Dostal se do čela průvodu a směroval ho na Národní třídu. Zivčák později potvrzuje svůj úkol přivést průvod do náruče pohotovostních oddílů které byly už od 13 hodiny ve služební budově v Bartolomějské ulici.

Zivčák sehrál svoji roli a jasné že SB a část státu si přála zradikalizovat dav. To je důkaz, že si změnu přáli a proto to nebyla revoluce ale PŘEVRAT. Zivčák alias Růžička sehrál svoji úlohu nejen při listopadu 1989, ale prý i před ní, když se dostal do studentského hnutí a asi nebyl sám. V letech 1988-9 vznikl na ministerstvu vnitra Projekt studentských vůdců, které legalizovali do studentského prostředí jako členy SSM a studenti ministerstva vnitra a Zivčák byl jejich členem. Zivčák byl rezidentem a řídil síť osob podobného zaměření. Měli to být členové SSM a zároveň studenti kteří měli být vsazeni do pozičních hnutí. Celá skupina byla vytvořena a měla přijít ze severní Moravy.

Pod kuratelou STB vzniklo Nezávislé studentské sdružení. Bylo to vymyšleno Státní bezpečností, byla to zpravodajská operace pod Zivčákovým vedením. Spolu se svými kolegy agenty Váňou a Fialou kontaktovali špičky disentu. Petra Uhla, Jaroslava Šabatu, Václava Bendu a probíhaly mezi nimi schůzky.

Ze Zivčákových výpovědí vyplývá i zapojení sovětských složek do celé akce. Zivčák zveřejnil, že rozkaz měl dvě části. Jednou bylo předstírat mrtvého studenta a za druhé měl zmizet v Sovětském svazu s novou identitou. Splnil jen jednu, do SSSR neodešel. Důvody se nevyšetřovaly a zůstaly Zivčákovým tajemstvím. Zůstal v ČSSR kde byl, po pádu totality odsouzen. Odseděl si raději osm měsíců než by zmizel v Gorbačovově Moskvě.

Událost roku 1989 nelze vytrhnout z mezinárodního kontextu. Po Gorbačovově nástupu se začalo jednání mezi ním a americkým prezidentem Ronaldem Reaganem o snížení mezinárodního napětí, které se stalo koncem Studené války. Vyjednávací pozice SSSR ve druhé polovině 80 let byla oslabena tehdejší katastrofální neúrodou obilí a tím vznikla závislost na dovozu pšenice z USA a stali se největším dovozcem obilí spolu s Kanadou. Američané začali hrát svoji kartu a na jejích základě musel Gorbačov souhlasit s ústupky které nechtěl. Jedním z hlavních ústupků bylo sjednocení Německa a to byl projekt který začal už před kolem roku 1984. Prvním krokem bylo pozvání Honeckra do západního Německa v roce 1984 které bylo zrušeno.

Příčinou byl prý Rudolf Hess, který věděl mnoho o zákulisí druhá světové války a o jehož propuštění usiloval Gorbačov. Zásadně proti byli Britové kteří Hesse od konce války drželi ve vězení u Berlína. 93-letý Hess trpící těžkou artritidou neschopný si zavázat i tkaničku byla nalezen oběšen uprostřed vězeňského areálu. Hned o měsíc později se Honeckrova návštěva v západním Německu uskutečnila. Součástí vyjednání Američanů se Sověty o německé otázce byl i příslib, že nedojde k rozšiřování Severoatlantické aliance na Východ. Po mnoha letech Brzeziński  který se potkal s poradcem prezidenta Putina, dr. Duginem, mu svěřil, že Gorbačova v jeho žádosti o nerozšiřování NATO podvedli. Gorbačov však vzal vizi neutrální střední Evropy za svou a tak došlo ke sjednocení Německa. Veřejnost v Československu o detailech jednání nic nevěděla, ale chápala příchod společenských změn.

Jak vlastně probíhal závěr jejich demonstrace 17. listopadu. Průvod se Zivčákem v čele došel na Národní třídu, kde pro nim zasáhla policie. Její postup byl velmi tvrdý a proto se lehce uvěřilo „Šmídovu úmrtí“. Mnozí viděli i přikryté tělo, ale byl to živý Zičák. Kvůli věrohodnosti Zivčák skrýval svoji identitu i před zasahujícími policisty a tak schytal i pár ran. Podle Zivčáka tam bylo pár osob které měly šířit zprávu o mrtvém Šmídovi a dostat zprávu do západních médií.

První šiřitelkou falešné zprávy byla Drahomíra Dražská, kterou pamětníci označují jako labilní příležitostnou narkomanku. Tato nevyrovnaná osoba byla zaměstnaná v telefonní ústředně podléhají dozoru ministerstva vnitra. Pracovala i jako vrátná na studentské koleji kde bydlel student Martin Šmíd. Tvrdila, že byl její kamarád a že ho ubili policisté. Tuto informaci od ní převzala disidentská rodina Pejnových která ji předala významnému představitelovi levicové opozice Petru Uhovi. Uhl a jeho manželka Anna Šabatová pak prostřednicím východoevropské informativní kanceláře vypustili tuto zprávu do světa. Brzo se objevila ve vysílání rádia Svobodná Evropa a dalších západních médiích. Její pravost potvrdil anonymní telefonista který říkal, že pracuje v nemocnici Na Františku do které prý byl mrtvý student převezen. Televize vyvracela zprávy údajně šířené francouzskou agenturou AFB hovoří až o čtyřech mrtvých. Tyhle falešné zprávy zradikalizovali veřejné mínění. Zájem na tom měla politická opozice a také STB.

Bylo by dobře kdyby pamětníci řekli, jak se věci mají. Co bylo projednáno na schůzce 14. listopadu na britském velvyslanectví kde na soukromé večeři byla Anna Šabatová, Petr Uhl a pan Urban. Později to komentovali, že se jednalo pouze o soukromou oslavu narozenin.

Byl tedy 17. listopad předem naplánován? Přístup občanů byl spontální, ale nejde to říct a následných událostech. Tu plánovanost sehrály mezinárodní vlivy. 14. listopadu přilétá do Prahy generál Gruškov který má schůzku na generálním štábu a má hlídat celé to období od 14 do 17 listopadu. 16. listopadu má Zivčák schůzku se šéfem pražské pražské správy Bitčánkem, který ho informuje, že na společné večeři která se konala den předtím které se účastnil první náměstek vnitra Lorenc, Hegenbart a Vykypěl za ministerstvo vnitra. Tam padlo rozhodnutí o hře na mrtvého studenta. Takže to vypadá, že s touto myšlenkou sel přijel právě Gruškov. Tah se smrtí vyšel a pohnul dějinami. Pozdější odhalení této lži na tom už nic nezměnilo. Události 17. listopadu byly spojeni jak nečekanými tak nahodilými, chaotickými událostmi a těmi řízenými.

Proč jeden mrtvý student tak zamával s lidmi, když mrtvých v roce 1969 při přepadení vojskem Varšavské smlouvy bylo daleko víc. Bylo to proto,  protože tihle byli zabiti cizími vojáky, ale náš student byl zabit našimi policisty. Tohle bylo něco, co už vládnoucí komunistické straně nemohlo projít. Obě strany k urychlení událostí potřebovaly lidskou oběť aby se ledy hnuly a to se jim podařilo.

Zajímavé je byly i předpovědi vládnoucích komunistů o postavení figur na budoucí mocenské šachovnici. Sám Rudolf Hegenbart, kterému je přičítáno manipulování s bezpečnostními složkami, říká, že byl překvapen, že soudruzi na jaře 1989 že se počítá s Václavem Havlem do vedení země.

V průběhu roku 1989 a ještě i během následující roku už jako prezident sliboval Václav Havel lepší sociální jistoty než za socialismu a také to, že už nikdy nebude členem žádného vojenského bloku. Uvěřil stejným slibům Západu jako Gorbačov? Očekával větší finanční pomoc Západu? Němci si proto připravili velmi dobrý plán pro oddlužení těchto východních států. Chtěli zabránit rozprodeji majetku který byl velmi hluboce podhodnocen. Tento plán  měl na starosti ředitel Deutsche Bank Herrhausen. 30. listopadu 1989 byl na něj spáchán atentát. Jeho pancéřový vůz byl rozerván a on jediný zemřel. Nespáchala to Rudá armáda jak se dříve tvrdilo. O týden později podepisuje Kohl smlouvu s Francií a s Anglií, kdy souhlasí s podmínkou sjednocení Německa a v pozdější době zavedení Eura.

Místo německého plánu na oddlužení postkomunistických zemí se prosadil přístup americký doporučující podporu formou zavazujících půjček. Západ prostě chtěl kolonizovat Východ a potřeboval vyřešit vlastní krizi spotřeby. To byl jejich hlavní cíl který dnes, po 30 letech, vylézá na povrch. Věci, které jsou nejdůležitější obyčejným lidem unikají a to je to, co umožňuje vybraným vládnout.

Zdroj: Utajené příběhy českých dějin