Zaklela jsem svoji tvář do kamene
City
všechny vášně
skryla jsem za masku
nepoznala jsem horké slzy
či sladkou lásku
v nevědomosti byla moje síla
i moje nebe.
Najednou je tu něco
někdo
a chce změnu.
Vyzvídá, trápí
mění zpět v ženu.
Nechci
slzy tečou
vztek mohutní
rozzlobit ho
navztekat ho
donutit ke vzdání.
Co to je?
Po tváři mi stéká něco žhavého.
Slzy? Ne!
To kousky žhavé lávy rudé stékají
propalují ve tváři jamky drobné
v otvorech pak sídlí cosi zlého.
Kdo bude mít tak něžný
ledový dech
dokáže potlačit bolestný vzdech
láva na tváři zamrzne
jamky mizí s polibkem.
Chci to?
Nebo strach je opět mým běsem?
Bráním se nelítostnému vpádu
mám ráda život ve stanoveném řádu
zbavím se mizerných
hloupých nápadů
a budu opět sama
jak před začátkem nájezdu.
Nebo chci žít?
Ne ošklivou kuklou být?
Změnit se v krásného
barevného motýla
roztáhnout nádherná
jedinečná křídla
a vyletět k modrému
jasnému nebi
tam žít
rozletět se na voňavou
zelenou louku
sednout si na bílou sedmikrásku
hodovat na jejím nektaru
být sama bez zbytečného pohybu
večer sklapnout něžná křídla
uložit se ke klidnému
tichému spánku.
Ráno horké slunce políbí mě na čelo
ano, stojí za to žít
a být motýlí ženo.