Zrcadlení

Zašlá sláva času
černobílých oken v celuloidu
bývalých
přítomných
budoucích.

Koho by ještě okouzlily?
Koho by vlastně ohromily?
Koho by do paží uchopily?

Nevím
vše už bylo
zrcadlo to pohltilo
tvář
co nemá barvu
pro ostatní nepochopitelné
zrádná
němá
přesto tak jasně zřejmá.

Zůstává v tom rámu děravém
od stáří a zlosti prožraném
nesu ho na půdu
bez ohlédnutí odcházím.

—

Kecy

Pořád jen mluvíš
v hlavě mi duní
zuby jen ceníš
v uších mi šumí
mluvíš a mluvíš
já v duši pláči
pochop, to nesmíš
po srdci skáči.
Nech si to srdce
já jsem ho nechtěla
nech si srdce
svoje jsem nedala.
mé je prázdné
jak vypitá sklenka
tak moc zrádné
jak plná sklenka.
Jednou se napiješ
potom zas
opět si naleješ
utrácíš čas
o slzy nestojím
dutá jsem skořápka
já se už nebojím
popele hromádka
potom mě rozsypou
na louku zelenou
vidím si posetou
rozkvetlou rezedou.
—
Pijácké blues

Sedí při stolu u okna hned z rána
v zaplivané hospodě jménem Brána
scvrklá ruka podepírá tvář se křivící
kdysi něžná ústa nemají barvu zářící.

Překrásná ženská tvářička
ve které zářily oči dychtivé života
dívají se na svět s velkou prázdnotou
flaška splacená životní hodnotou.

Sedí dáma v odporné hospodě
peněz jí ubývá ještě rum
a na kutě.
Ložem stal se jí příkop u silnice
skončila chlastem zničená krasavice.

Chrápe v příkopu jak starý pes
lidé si uplivují včera i dnes.
Žena už nechrápe
srdce se zastavilo.
Za sebou má svůj světský osud
vypito přes míru už poslední sud
končí omšelá kráska život ubohý
člověče pomodli se za duši nebohý.