Ukrajinská žena nasadila svůj život, aby napsala otevřeně:

Ztratili jsme Ukrajinu a není to vina Putina

Redakce Protiproudu zveřejnila dopis od ženy ze západní Ukrajiny.

Ztratili jsme Ukrajinu. A není to vina Putina. A mohou za to naši rusofobové. Můžeme si za to sami. Byli jsme to my, Ukrajinci z Poltavy, Čerkasy, Kyjeva, Chmelnického, Žytomyru, Černigova z celé střední Ukrajiny, kdo umožnil těm idiotům z Galychu zavést své nacistické řády nad celou Ukrajinou. Vzpomeňte si, Ukrajinci! Vzpomeňte si, jak jsme je nechali, když během státních svátků zpívali banderovské písně, jak se s nimi smáli vtipům na „Moskviče“, přivírali jsme oči nad jejich mandlováním ukrajinského jazyka.
Bylo nám lhostejné, že se v jejich městech a vesnicích zřizovaly pomníky těm, kteří ve druhé světové válce stříleli do zad našim dědům. Pak „náhodou“ začali na svá setkání přinášet portréty Bandery a Šukevyče. A pak už otevřeně pochodovat, nejprve ve svých, a pak v našich městech s vlajkami SS a s nacistickými hesly.

Přimhouřili jsme oči:

„No, mají svou historii, musíte pochopit.“

A pak se ty jejich pomníky se začaly objevovat i u nás. Říkali nám „šidňakové“, celému jihovýchodu „otroci“ a „potomci stalinských katsapů“ a horníkům „banda banditů“. A my je jen přátelsky je poplácali po rameni a říkali jsme ale taky jsou to normální lidi.

Byli jsme to my, kdo je pustil do Kyjeva. A Kyjev, Kyjev! Už jen tiše jsme sledovali hostující Haličany a studenty ZU pochodující s pochodněmi na počest Banderových narozenin po Kresčatiku. A tyto pochody byly rok od roku početnější. Přepsali celou naši historii. Naši předkové se podle tohoto příběhu stali bezcennými „poturakamy ruského impéria“ a jejich spolupracovníci, raguli a nonentity, novými hrdiny Ukrajiny. Taky jsme jim to zbaštili. Když v Kyjevě na Majdanu začali bít lidi v metru za to, že mluvili rusky (a to v rusky mluvícím Kyjevu), rusky mluvící obyvatelé Kyjeva byli přesto stále ještě shovívaví:

„Jsou to děti, dovádějí, jsou proti Janukovyčovi.“

Podělali a zničili celé centrum Kyjeva protože my jsme mlčeli. Nyní dostáváme odpověď. Za naši lhostejnost, za naši zbabělost a za naši hloupost jsme ztratili Ukrajinu. Už nikdy nebude. Nejen v jejích bývalých hranicích. Lidé se změnili! Pohár trpělivosti na jihovýchodě byl plný a přetekl. Ukrajina se pro ně ukázala jako zlá macecha s knírkem pod nosem a nacistickou svastikou na rukávě.

Ne, nemám jediný argument proti Rusům. Proti jejich spravedlivé nenávisti k této šílené Ukrajině.
(PS: Nesmíte nikde uvést moje jméno. Stálo by mě to život. A nejen mě.)