K večeru jsme přijeli k maličkému domku uprostřed vinné révy, a sotva naše auto zastavilo, z domku se vyřítil děda a už mě mačkal jak citron. Dlouho jsme se neviděli, a tak jsme si to oba užívali. Zatím se babi vítala se svým synem a už zase kapaly slzičky štěstí.
„No, už aj, moja šutka, chytro ideme do nútra, lebo sa tu bude revať aj hodinu dve,“ culil se na mě dědula a tlačil mě před sebou jako buldozer.
Přijeli jsme s mým otcem a jeho manželkou a také s mým čerstvým manželem. Podle zvyku mu chtěla dát pusu, tak Petr poklesl na koleno, aby na něj babi dosáhla. Petr měří asi metr devadesát a babi metr padesát, pohled to k nezaplacení. No konečně je uvítací obřad za námi a už se usazujeme v kuchyňce jako z cukru a bylo tam tolik vůní a krásy, ale převládala jedna, a to vůně pečené husy. No a čemu se divím, když jsme byli pozvaní právě na hody. Můj novomanžel se moc těšil, protože tohle znal jen z vyprávění a chtěl je prožít na vlastní kůži.
Na jihu Slovenska se na hody nedělá zeloknedlo s husou, ale husa jen s bílým chlebem a okurky. Hojně se k tomu pije, protože tam má každý svůj vinohrad a svoje švestky. Petrovi se rozšířil nos nad tou vůní a nejspíš mu v hlavě šrotovalo jediné přání. Sakra, necicmejte se a honem sem s tou husou. Koukal jak zaběhnuté štěně.
„Hladný a smedný ste? No, som to ja stará hlupaňa. Istotne ste, už aj vám prinesem,“ lomila babulka malýma ručkama, lítala po kuchyňce jak mladice a snášela na stůl všechno, co doma našla, a kdyby to nenašla, utíkala by k sousedům jim to sebrat od papuly, jen aby měli dost ti její miláčci.
Než se Petr nadál, babi mu už nakládala obrovské stehno a děda naléval první stopku. Petr labužnicky jedl, a ani nepočítal, kolikátou stopku už s dědem vypil. Dívala jsem se na něj a v tu chvíli jsem si říkala, tak tohle je můj manžel, budoucí otec našich ještě nenarozených dětí. Cpe se jako prase a chlastá jako hovado, říkala jsem si s láskou.
Petr dojedl a smutně koukal na prázdný talíř a už tu byla čiperná babi s další porcí a Petrovi se rozsvítily očenka a pokračoval tak vehementně, že jsem ho pod stolem nakopla, ale on bolestně zvolal:
„Proč mě kopeš?“
„Aby ses tak necpal a nepil, nebo ti bude špatně, a kdo tě bude ošetřovat? Já tedy ani náhodou,“ odpověděla jsem.
„No, Milka moja, takto ty rozprávaš s mužom? Ale, len ty ho nahaj, nech se naje a napije, kolko len vládze,“ zkrotila mě babulka.
Vzdala jsem to a pozorovala, jak děda potměšile kouká, co Petr vydrží, a babi blaženě civí, jak mu její papu chutná. Čekala jsem, kdy ho ti moji dva drobečci dorazí. Asi za dvě hoďky Petr zblednul a tichým hlasem oznámil:
„Mili, já jdu spát, je mě nějak divně. Ukážeš mi postel?“
„Peter, tam v izbičke som vám ustala, tak hybaj odpočívat, lebo zajtra ťa čeká vela roboty,“ usmívala se babulka na Petra, otevřela mu dveře a lehce ho postrčila dovnitř.
Petr zapadl do pelíšku, ale to byla chyba. Jakmile si lehl a neměl uzemnění, tak dědova slivovice a Petrovo obžerství se plně přihlásilo o zaplacení účtu. Nevím, kolikrát lítal z postele na hnůj vyhodit všechno, co měl v útrobách, ale rozhodně se vyspal nebo ulítal do zelena.
Zatímco Petr lítal na hnůj obracet žaludek, já jsem seděla u dědečkových nohou, a jako když jsem byla malá, si položila hlavu k němu na kolena a nechala se hýčkat. Dědulka mě hladil po vlasech a taky mi káplo něco slaného na pusu, ale o tom jsem jako nevěděla. Dědula byl přece chlap a chlapi nepláčou. Můj dědeček neplakal nikdy bolestí, alespoň o tom nevím, ale láska k jeho blízkým mu dokázala vehnat slzy do očí. Měl mě rád a jeho strach o moje štěstí se slovy těžko popíše. Vždycky si přál, abych se vdala tam k nim, ale to se nestalo a děda věděl, že mi nebude nablízku, kdybych ho potřebovala, a to pro něj byla velká rána. Možná proto Petra tak opil. Chtěl vědět, co je v něm. Vždycky se to tam tak dělalo. Chudák ženich se nacamral a pak mluvil pravdu. Jo, u Petra k mluvení nějak nedošlo, protože dědulova taktika ho vyřadila moc rychle. Petr ráno vstal zadkem nahoru, při snídani nemluvil, nepil a nejedl a jen koukal a brkal.
„Vidíš? Říkala jsem ti, mírni se, nejsi zvyklý a bude ti pořádně špatně. No a co teď? Jak tě mám představovat všem příbuzným, kde na tebe čeká další slivovica a další husa. To bude ostuda,“ rýpla jsem si, protože jsem věděla, jak těžce nese moje slovenská rodina odmítnutí k pití a jídlu.
„Žádný strachy, ostudu ti neudělám. Tss, něco vydržím, jsem přece chlap.“
Cestou jsem mu kladla důrazně na srdce, že nesmí odmítnout, ale jíst rozumně a raději pít jen trošičku. Lehko se mi řeklo, ale jemu se hůř udělalo. Psí oči mých tet a strýčků udělaly své a Petr při návratu domů pozvracel půl dědiny a všichni chlapi ho měli za chcípáčka. Na jeho omluvu musím říct, že se zdaleka nevyrovnal mým slovenským příbuzným, kterým by se udělalo špatně zase z vody. Petr víckrát na hody nejel, a slivovici a husu dlouhý roky nestrčil do pusy.