I když moje bytost v zemské tíži je, jsem tulákem v myšlenkách. Je noc a já nespím. Sedím na ztemnělé zahradě kterou ozařuje vzdálená vesnická lampa a vrhá stíny na vše živé. Nejkrásnější je živý plot. Nasázela jsem ho před třemi léty vlastní rukou a dnes jsou to třímetrové stromky, se kterými si vítr povídá a já tiše sedím a naslouchám jako malá holčička co poslouchala dědovi vyprávěnky.

Je takové ticho, že musím přemýšlet jestli jsem nepřestala slyšet a v tom se ozve cvrček. Usmála jsem pro sebe, tak slyším a to ticho a klid jsou pravé. V tom uslyším dup a dup. Ale, už zase ke mně zabloudil ježek. Sedí proti mně a oči jako korálky jsou upřeny na mne a jen tam tak sedí a kouká. Trošku jsem se pohnula a ježek pomalu cupitá pryč. Co kdyby ta veliká věc něco chtěla.

Nic nechci. Jen vnímat svět, dívat se na hvězdy a naslouchat přírodě. Teď jsem sama se sebou a svými myšlenkami a nic mne nerozptyluje. Bloudím v myšlenkách a prosím za všechny na této planetě. Sedněte si ven, pozorujte přírodu a zapomeňte na malichernost vlastnění a chtějte vlastnit svoji duši a vyprávět si s ní jako já teď.

Tam je život, klid a láska. Tam se nebojuje ale žije. Co chcete víc?