„Řeko má, ty jediná vidíš moji bolest, ty jediná mi rozumíš. Když mi zpíváš tu svoji tesknou melodii a šum větru na vlnách se mi vrývá do srdce. Poslouchám tvoje šeptání a bolest se rozplývá v říční mlze.“
Zdena sedí v měsíčním svitu a před jejíma očima se odehrávají zázraky. Na hladinu se pomalu vynořuje starý vodník. Jeho dlouhé vlasy a vousy z vodních řas mu sahají hluboko pod pás. Malé rybky ho ozobávají, okřívají zvědavostí a odvahou pod ochranným dohledem tatíka Vodníka. V tom hemžení a oddanosti je tolik krásy a lásky, že jim skoro závidí a alespoň na okamžik by byla ráda tou drobnou rybkou. Její myšlenky přerušil točící se vír a na hladinu stoupají vodní víly.
Jedna z nich, maličká a hezoučká, přitančila k tatíku Vodníkovi a rozpustile ho cvrnkla do nosu. Než ji chytil do svých silných paží, rychle zavířila sukněmi a byla zpět mezi svými družkami. Tančily a nožkama se hladiny skoro nedotýkaly, protože ani hravé vlnky nerušily jejich tanec. Vílám do vlasů posílal měsíc své bílé světlo a ony jiskřily do tmavé noci jako očarované. Zdenu posedla touha být mezi nimi a skoro jí trhala duši na kusy, jak moc si to přála. Její nevyslovené přání se neslo vzduchem a nocí a nalezlo cestu ke sluchu tatíka Vodníka. Ke svému úžasu slyšela, jak jí odpovídá na nevyřčenou otázku.
„Ženo, rozmysli si dobře svoje přání. Mohu ti je splnit, než se vteřina setká s vteřinou, ale zaplatíš za něj svoji lidskost a vzpomínky. Nebudeš už vědět, kdo jsi a kdo jsi kdysi byla. Nepoznáš nikoho z bývalého života. Všechno zmizí mávnutím kouzelného proutku, jakmile se tvoje nohy dotknou vodní hladiny a ty zavíříš v divokém, radostném tanci. Už nepoznáš bolest, nebudeš znát slovo smrt, ale ani lásku a život jako u lidí. Starosti opustí tvoje čelo a budeš žít jen pro okamžik nočního tanečního reje. Tak co, ženo, zaplatíš tu cenu?“
„Nezaplatím, tatíčku Vodníku. K čemu je mi věčný život bez lásky a bez těch, co milují mě a já je. To už je lehčí život s vědomím jeho konečnosti. Kde je pravý život, je i smrt a já zaplatím jako všichni ostatní za možnost žít a snít. Když dovolíš, zase se přijdu na vás podívat a potěšit se tou krásou, ale s tím, že se s jitrem vrátím tam, kam patřím.“
Vodník se usmál a jeho moudré oči s něhou spočinuly na ženské tváři. Zdena oplatila jeho pohled, zamávala a běžela domů podívat se na své děti spící v postýlce. Skláněla se nad nimi a v duchu jim říkala: „Nebojte se, drobci. Máma je zpět a nikdy neodejde.“