Jitčina ruka po paměti hledá, co si na stolek odložila. Nic nenachází, tak rozsvítí a očima pátrá kolem sebe. Najednou úplně zapomene, co chce, oči se zadívají na ruku. Tohle že je její ruka? Kůže seschlá, scvrklá, a přitom bývala tak hladká. Zvala pány k políbení, bývala tak mladá a něžná, že páni žádali jen jediné pohlazení. Teď je samá vráska a hnědá skvrna. Už by se o ni neprali ani místní důchodci, natož mladí chlapi. Potichu pláče do polštáře nad skutečností, že už ji nikdo nikdy nepohladí. Skončila láska, nikdo stařenu už nepolíbí. Co vlastně žena chtěla, co vlastně hledala? Už to ví, brýle na čtení. Vytahuje zažloutlé dopisy plné slov, citů a lásky. Zmizely, když přišly první vrásky. Jen ty dopisy zůstaly. Horečně čte a vzpomíná na minulé lásky, krásné i prohnilé. Pomalu ukládá dopisy zpět, jak vzácné spisy. Oči zavírá, do věčnosti ráda usíná a v mysli si čte to nejkrásnější, co si přála.
Lásko,
vzpomínám, když jsem vás poprvé uviděl a srdce se mi zastavilo. Snad jsem potkal anděla, říkal jsem si v úžasu. Váš smích zvonil jak rolničky. Mezi ostatními dívkami jste byla vidět jen vy. Něžná modrá barva vašich šatů jen zdůraznila zlaté odlesky ve vlasech. Docela jste mě oslepila. Stál jsem za sloupem a hltal vaši krásu tak nenasytně, až jsem samou touhou začal vzlykat. Uvědomil jsem si svoji nuzotu. Záplatovaný kabát a kalhoty, které mi držel kousek provázku. Jak bych mohl oslovit vílu? Ani byste na mě nepohlédla a to právem. Nejsem nic, ale miloval bych vás po celý život jako žádný druhý. Chtěl bych vzít svůj osud do vlastních rukou a nepromarnit ani vteřinu. Snad dostanu odvahu a pošlu vám dopis a v něm přinesu vlastní srdce na dlani. Třeba počkáte na chlapce, co pro vaši lásku odejde daleko za moře zbohatnout, aby mohl poskytnout vše, na co jste zvyklá. Nemám na to žádné právo, ale prosím, přečtěte si můj dopis a napište jediný řádek. Počkáte, nebo je můj sen o nás jen marná iluze? Lásko, nenechte propadnout to, co vám nabízím. Odjíždím příští měsíc a doufám, že s vaším dopisem u mého srdce.
Sbohem, váš Jiří Skála
Jitka usínala do věčnosti s úsměvem a milosrdná smrt už jí nedovolila vzpomenout na její pohrdavou odpověď na Jiřího dopis plný lásky a naděje.