František se díval s úsměvem na Danu. Vypadal krásně, jak už dlouho ne. Dlouhá nemoc se na jeho tváři podepsala, ale pohublé tváře a oči orámované temnými kruhy vypovídaly o přestálém a dlouhém trápení.
Dana hladila manžela po hrudi a rukou, líbala jeho tváře a čelo a stále byla při něm, držíc ho za pohublou ruku.
„Dani, mně se tak krásně jde,“ usmál se František a pomalu zavřel oči.
„To je moc dobře. Jen jdi a krásně se vyspinkej, a zítra zase přijdu,“ usmála se Dana, pohladila ho a pomalu odcházela.
Druhý den se moc těšila za manželem a nemocniční chodbu a schody brala rychlostí blesku. Jen být u něj a držet ho za ruku. Otevřela dveře a jeho postel uviděla prázdnou. Dívala se na čisté lůžko a říkala si, že je určitě někde na vyšetření a už je mu zase o něco lépe, vždyť včera byl tak spokojený. Otočila se na podpatku a chtěla se po něm podívat, ale zastavila ji lékařka, která právě přicházela.
„Paní Dano, je mi to moc líto, ale manžel v noci zemřel. Zemřel ve spánku s úsměvem, jak jste ho viděla včera, když jste odcházela. Ležel na bílé posteli a na tváři měl výraz klidu a míru. Už ho nic netrápí a nebolí,“ povídala lékařka.
Dana se na ni dívala a naprosto nechápala, co jí chce říct. Co to ta ženská blábolí? Dívala se do smutné tváře lékařky a pomalu jí začala být její slova jasná. On je tedy šťastný a spokojený, že zemřel, pomyslela si Dana a s žalem v srdci se pomalu svezla na zem. Byla dlouho v bezvědomí. Když se probrala, už to nebyla ta divoká, rozesmátá holka, která se milovala s manželem v každém pokoji jejich bytu. Nikdy jí neměl dost a chuť se s ní milovat měl skoro pořád. Z každého kouta, z každého kusu nábytku četla stopy jejich vzájemné lásky. Nesmiřovala se s verdiktem lékařů a tvrdila, že manžel pořád doma čeká a ona mu musí jít vyprat, uklidit a hlavně uvařit.
Toulala se v myšlenkách a přivolávala manžela. Usmívala se jeho nenasytnosti v milování, připomínala si, jak si nese vidličku se soustem k ústům a ona mu ústy sbírá drobek chleba, co ulpěl na jeho vousech. Hovořila s ním potichu a něžně.
„Už bys mi mohl zase napsat křížovku na jeřáb. Docela mi to chybí,“ usmívala se na křeslo proti sobě, kde ho stále viděla, ale odpovědi se nedočkala.
„A co říkáš. Neměla bych jít prát?“
Nikdy ji nenechal v koupelně na pokoji. Přitahovala ho a on ji miloval tak, jak jen umí projevit lásku muž, co miluje celým srdcem. Zase žádná odpověď a obraz v křesle se rozplývá a mizí před očima.
Skoro rok prožila Dana v psychiatrické léčebně. Dalších deset potřebovala její duše k nadechnutí.
Dana stojí za oknem tak sama a vyhlíží ven, na duši jedna velká rána. Ulice liduprázdné jsou, nikdo nestáčí své kroky za ní. Dívá se ze svého okna ven v náladě mizerné jak hororový sen. Oči už nezadrží slzy ve víčkách, nechá je kanout po líčkách. Její náladě rozumí i samo nebe, do nohou ji náhle zebe, slunce se ukrývá za mraky, jako by nebe potáhlo povlaky, šedivými, špinavě černými. Stačí jen chvilka a na zemi se valí proud vody a soutěží s jejími slzami. Slzy osychají, oči už potřebu pláče nemají, najednou zvědavě na ty proudy vody z nebe se dívají. Jak silná je matka příroda, pomyslí si, když se před domem ozve rána hromu, blesky metají světelné obrazce po obloze a hrom jim k tomu na svoje bubny hraje. Rozbouřená příroda si hraje a vše kolem poletuje, jak vítr se do špíny opírá a ulice čistě zametá.
Najednou se protrhla obloha a škvírou je vidět zlatá brána slunce. Na tváři má užaslý výraz kojence, co poprvé se usměje na svoji mámu. Obloha jako mávnutím kouzelného proutku je celá modrá a déšť, co se neustále valí, najednou zrůžoví, a přes celou oblohu příroda vytvořila duhu dlouhou jako stuhu, co dívka splétá do svého copu, aby se zalíbila svému hochu. Duha barevně září a slunce se opírá do bledých tváří, jakmile se dotkne paprskem, jakoby roztál její ledový krunýř, co měla na srdci. Cítí, jak srdce bije a zpívá si ty svoje melodie. Jeho jednotlivé údery vybubnovávají rytmus jejího života. Je jí jako by se probudila z umělého spánku, jako Růženka šípková na svém zámku. Už nevidí jen tu špínu, ale i krásu. Země je vymydlená jako batole a na rostlinách se zachytily kapky deště, co pod silou slunce září jako démanty a postupně mizí pod jeho žárem. Nejkrásnější jsou kapky na pavučině, co si ji pavouček nasoukal na keř zlatého deště. Člověk neumí stvořit takovou krásu. To umí jen matka příroda, pomyslela si Dana.
Už není ta smutná paní za oknem, její oči už mají zájem o okolí a rty se nekřiví pláčem. Koutky úst se zvedají k lehounkému úsměvu. Naproti jejímu oknu je malý parčík. Míří tam kroky dvojice. Chlapec tiskne dívku k sobě, ona pozvedne oči k němu a něžně se usměje. Vcházejí spolu do parku, zůstávají stát u stromu v objetí jen tak a vychutnávají si svoji blízkost. Teď se už Danin úsměv prohloubil. Pozoruje svět a ty dva zamilované a najednou má chuť o svoje štěstí a život znovu bojovat.