Když v roce 1989 padl komunistický režim, Československo stálo před obřím úkolem. V rukou státu byly tisíce továren, obchodů, bank a celé hospodářství. Všechno to patřilo „všem“, což v praxi znamenalo nikomu. Nová polistopadová vláda proto rozhodla, že se majetek musí rychle rozprodat nebo rozdat lidem, aby se z něj stala normální tržní ekonomika.

Jenže způsob, jakým se to udělalo, zanechal v české kasičce gigantickou díru.

Co všechno se vlastně prodávalo? Celková hodnota veškerého státního majetku (továren, dolů, budov) se v té době odhadovala zhruba na 1,2 bilionu korun.

S majetkem se naložilo třemi hlavními způsoby:

1. Kuponová privatizace: Část továren stát lidem doslova rozdal přes slavné kuponové knížky za symbolický poplatek.

2. Přímé prodeje: Větší i menší podniky se prodávaly českým i zahraničním zájemcům. Za ty roky inkasoval stát v hotovosti stovky miliard korun.

3. Banky: Ty největší banky zůstávaly dlouho pod vlivem státu a rozdávaly špatné úvěry, které lidé nebyli schopni splácet.

Kde se stala chyba a proč jsme hluboce prodělali? Když se sečtou peníze, které stát za majetek utržil, a porovnají se s tím, co celá akce stála, výsledek je pro státní kasu jasný a hluboký prodělek. Tady jsou hlavní důvody:

• Rozkradení a tunelování: Zákonům chyběla přísná pravidla. Spousta podniků se dostala do rukou chytrých manažerů nebo fondů, které továrny vytunelovaly, poslaly do bankrotu a peníze zmizely. Obyčejní lidé, kteří vložili kupony do fondů, často nedostali vůbec nic.

• Obří dluhy za zkrachovalé banky: To byla ta nejdražší položka. Než stát mohl prodat velké banky (jako Českou spořitelnu nebo Komerční banku) zahraničním vlastníkům, musel z nich vyčistit staré a nedobytné dluhy za stovky miliard korun.

Kdo to celé zaplatil? Účet za divokou privatizaci nakonec zaplatili všichni občané z daní. Zahraniční investoři sice zachránili klíčové firmy (například mladoboleslavskou Škodovku pod Volkswagenem) a nastartovali ekonomiku, ale samotný přechod od komunismu ke kapitalismu nás stál stovky miliard korun navíc.

Kdyby se privatizace dělala poctivěji a s větší kontrolou, státní pokladna nemusela na celém obchodu tak masivně prodělat.

V roce 1989 přišla změna. Pro někoho sametová revoluce, pro někoho převrat. Z naší země se stal Klondike. Každý, kdo přišel ze Západu, si kus uhryzl za naší asistence. Pokud máte pocit, že k lizu přišel někdo z obyčejných lidí, tak se mýlíte. Všechno si rozebrali kariérní komunisté. Taková je pravda, ať se vám to líbí, nebo ne. Jen tam byly peníze, jen tak byla moc.

Nebudu počítat nějaké zelináře a uzenáře. Ti sice prachy měli, ale neměli kontakty a důvěrné styky. Ty právě měli ti kariérní komunisté. Byli všude. V Prognostickém ústavu, v zahraničním obchodě, ve vysokých státních funkcích, v armádě. Všichni, co vládli v Praze, v Brně, Ostravě, Plzni a na krajích. Všichni ti papaláši dovolili rozprodat naši zemi. Sami se napakovali a rozdělili se jen se Západem.

Kdo si sedl do teplého křesla přímo z komunistické židle?

• Marián Čalfa – nový federální premiér; byl dlouholetým členem KSČ, počátkem roku 1990 ze strany vystoupil.

• Valtr Komárek – ekonom, ředitel Prognostického ústavu, byl členem KSČ (ze strany vystoupil začátkem roku 1990).

• Vladimír Dlouhý – ekonom, člen KSČ (ze strany vystoupil v prosinci 1989).

• Milan Čič – předseda slovenské vlády, člen KSČ (v roce 1990 ze strany vystoupil).

• Ladislav Adamec – do 7. prosince 1989 byl premiérem; dlouholetý vysoce postavený funkcionář KSČ.

• František Pitra – předseda české vlády na počátku převratu, dlouholetý člen ÚV KSČ.

• Jaroslav Ábelovský / Karel Boura – ministři ve federální vládě, kteří reprezentovali stávající aparatury.

• Karel Juliš – ministr hutnictví, strojírenství a elektrotechniky, člen KSČ.

• František Reichel – místopředseda vlády a předseda Státní komise pro vědeckotechnický a investiční rozvoj, člen KSČ (nominován za ČSL, ale s minulostí spojenou s režimem).

• Róbert Martinko – ministr bez portfeje (později spojů), slovenský technik a člen KSČ.

• Květoslav Brdička – ministr odpovědný za bankovnictví a finance před příchodem nových ekonomů, člen KSČ.

• Karel Dyba – ekonom, později ministr pro hospodářskou politiku, v KSČ byl do roku 1989.

• Jiří Rusnok – tehdy mladý ekonom na Státní plánovací komisi, člen KSČ v letech 1988–1989.

Armáda a bezpečnost Aby převrat proběhl pokojně, v silových resortech dočasně zůstali prověření důstojníci a členové KSČ:

• Miroslav Vacek – generálporučík, ministr národní obrany (1989–1990), dlouholetý člen KSČ.

• Richard Sacher – ministr vnitra od prosince 1989; ačkoliv byl členem Československé strany lidové (ČSL), vedení resortu před ním na přelomu roku provizorně řídili zástupci spjatí s režimem (např. Marián Čalfa a Ján Čarnogurský).

Proč jich bylo ve vládě tolik? Při předávání moci v prosinci 1989 Občanské fórum (Václav Havel a jeho tým) vědomě přistoupilo ke kompromisu:

• Odborná kontinuita: Potřebovali lidi, kteří znali chod ministerstev a úřadů.

• Klidný přechod: Chránili se před případným zásahem armády nebo Lidových milicí tím, že do čela postavili pragmatické komunisty (jako Mariána Čalfu), kteří zaručili, že staré struktury nebudou klást odpor.

Tak tihle a další dovolili rozebrat naši zemi a vy jste si do čela naší země dnes zvolili dalšího z jejich stále. Bravo, jen tak dál.

Autor: Milena Doušková