Tento rok se mi fakt moc nepovedl. Začalo to dlouhýma rukama. Však to znáte. Čtete si a najednou zjistíte, že si nějak oddalujete písmenka, abyste na ně viděli. Mně se i dvojila a docela mě to štvalo. Ráda čtu a ráda píšu, a najednou tohle. Tak si říkám: No Bože, tak budeš mít brýle nejen na dálku, ale i na čtení. Objednala jsem se k oční lékařce. O délce čekací doby raději nepíšu, protože tohle fakt není její vina. Dočkala jsem se, sedím u doktorky v křesle a ta mě po vyšetření chválí, že v mém věku :-)) jsem na tom s očima docela dobře. Napsala mi dioptrie na čtení a nové na dálku. V optice jsem zjistila, že fakt nejsem Rothschild, ale co dělat. Chci číst a koukat do dálky. Prohla jsem se pod cenami, ale zaplatila.

Najednou jsem zase viděla a byla spokojená. Ovšem jen chvíli. Najednou mi to nějak šedlo, dioptrie mi nevyhovovaly a já, naštvaná a smutná, se znovu objednala, znovu čekala a znovu se nechala vyšetřit. A najednou slyším, že mám šedý zákal. Byla jsem tak překvapená, že jsem se ani nezeptala, jestli se tam urodil během měsíce, nebo ho prostě neviděla ona. Bylo by to zbytečné, protože jednou tu je a já musím na operaci.

Dostala jsem žádanku do NeoVize v Brně. No to mám radost. Zhruba dvě hodiny autem a nesmím řídit. To mi zase tak moc nevadí, raději se nechávám vozit synem. Je to úžasný řidič a já mu v tomto umění lítat po silnici nesahám ani po kolena. Objednání bylo tentokrát rychlé. Tříhodinové vyšetření – a bylo to k ničemu. Na moji nevinnou otázku, co udělají, kdybych dostala panickou ataku, na mě vyvalila oči, odmítla mi oči operovat a odkázala mě na státní nemocnici. Prý jsou tam na takové lidi zařízení. No do prčic. Jsem snad jediná osoba, co někdy dostala záchvat paniky?

Zpátky za mojí očařkou s tímhle verdiktem a světe zboř se. Dostala jsem další dioptrie s tím, že se pak uvidí. No, uvidělo se. 🙁 Zaplatila jsem nová skla, aby za chvíli bylo všechno jinak a já seděla znovu na křesle u doktorky. Tentokrát už mě poslala do Fakultní nemocnice u Svaté Anny v Brně. Kdo jste to vyšetření zažil, víte, že trvá asi tři hodiny. Na mou potměšilou otázku, co udělají s možnou panikou své pacientky, se doktorka usmála a řekla: „Budeme si při operaci povídat. A navíc nejste sama – všem pacientům, kteří si nejsou jistí, že se ani nepohnou, dáváme uklidňující prostředek.“ Najednou jsem měla termín operace očí a docela jsem se divila. Za čtrnáct dní první a za měsíc po tom druhé.

„Ježíšmarjá, nechcete mi udělat obě zaráz? Kdo sem má pořád jezdit a tahat syna z práce, když nemůžu jet sama?“ „Kdepak, to nejde,“ usmála se doktorka.

Po operaci jsem byla moc ráda, že to dělají na dvakrát, protože dny po zásahu fakt nejsou příjemné. Přitom samotná operace byla fakt bezbolestná, panika nepřišla a po té jejich pilulce se mi chtělo zpívat. Oko řezalo jako prase a ještě se do něho muselo kapat antibiotikum – a to tak hezky štípe. Mezitím se kapou slzičky. No, já byla, lidi, prokapaná docela fest, ale už jsem se modlila, ať oko přestane řezat, než přijdu na řadu s tím druhým. Po měsíci to bylo snesitelné. Pak mi udělali druhé oko s další jejich pilulkou a proběhlo to bezva. Druhý den známé řezání a pálení, a na první oko jsem si ani nevzpomněla, protože ta nová bolest přehlušila tu první. No paráda.

Všechno jednou končí a já mám před sebou poslední, sedmou návštěvu u Svaté Anny. Fakt sedmou. První návštěva vyšetřovací a pak s každým okem jsou to tři návštěvy. Den operace, hned ten další je kontrola a za týden další kontrola. Chudák můj syn – můj osobní řidič.

Je před námi poslední kontrola, já vidím jako rys a oči se krásně hojí. Ovšem tři dny před poslední návštěvou jsem lezla do sklepa, spadla na betonový schod a narazila si žebra vpravo. Kdo si kdy narazil žebra, ví, jak to bolí. Nemůžete se nadechnout, zakašlat ani pohnout. A už mě syn vezl na pohotovost. Bůh zaplať, nezlomila jsem si nic. Otrnulo mi a říkám doktorce: „Mám jet do Brna na poslední kontrolu oka a chci to mít za sebou.“ Kouká na mě jak na exota a nakonec říká: „Naražená žebra hodně bolí, ale je to na vás. Když to vydržíte, můžete jet.“

No jasné, že jsem jela. Tu jízdu bych nikomu nepřála, ale mám za sebou poslední návštěvu u Svaté Anny, kde parkovné stojí 300 Kč na hodinu. Když jsem někde 2–3 hodiny, není to zrovna málo. Tak vidíte, že můj rok 2026 byl docela náročný. A jako perličku nakonec se dozvím, že tahle zasraná vláda nám dala 300 Kč a přidala jednorázovku 2000 Kč. Jejich sliby se rozplynuly stejně jako můj šedý zákal. Jejich skoro nic jsem čekala, šedý zákal přišel sám.

Autor: Milena Doušková