Seděl naproti mně, vyžehlený, státnický, v očích výraz odhodlaného strážce demokracie a na klopě odznáček, co se leskl tak jasně, až to oslňovalo.

„Musíme přidat na armádě,“ řekl pevným, hlubokým hlasem a poklepal na tlustý spis s tajnými grafy. „Chce to více stíhaček, více tanků, větší rozpočet. Dvě procenta HDP už nestačí, musíme jít výš. Obrana státu je absolutní priorita.“

Usmála jsem se. Tím nejvíc uklidňujícím, téměř mateřským úsměvem, jaký jsem v sobě po letech sledování politiky našla.

„Pepane,“ řekla jsem tiše a přisunula si kávu. „Vykašli se na to.“

Prezident mrkl. Chvíli to vypadalo, že hledá skrytou kameru, pak složitě přehmátl na kravatě a narovnal si záda.

„Prosím?“

„Naše armáda ubrání při nejlepším tak Malou Stranu, Hradčany a kousek Kaprova nábřeží,“ pokračovala jsem věcně. „Vy papaláši tam máte ty svoje hluboké, betonové kryty ještě po Husákovi, vybavené vířivkou a zásobou šampaňského. Ale my ostatní? V případě jaderné války vylétneme všichni komínem dřív, než vaši piloti vůbec najdou klíčky od těch předražených stíhaček. Celá ta obrana za dvě stě miliard je pro legraci králíkům. Mám pro tebe daleko lepší, lidovější a hlavně levnější plán.“

Pepa na mě nevěřícně koukal. Zjevně netušil, jestli má okamžitě volat ochranku, Vojenskou policii, nebo rovnou doktora Chocholouška. Nezmohl se ani na béknutí.

„Dívej se,“ vytáhla jsem ze tašky čtverečkovaný papír a ořezanou tužku. „Dali jste na obranu dvě stě miliard. V republice je nás kolem deseti milionů. Když počítáme průměrně tři lidi na rodinu, máme tu nějaké tři miliony a tři sta tisíc domácností. Víš, kolik to dělá, když to rozpočítáš na hlavu a vydělíš na rodinu?“

Mlčel. Jen mu lehce a rytmicky škubalo v levém víčku.

„Šedesát tisíc, Pepo! Šedesát tisíc na dřevo pro každou rodinu!“

„Š-šedesát tisíc?“ hlesl konečně a v očích se mu rozhořel plamínek čistého děsu. „A co by jako česká rodina dělala s šedesáti tisíci v případě jaderného útoku?“

„No co! Vybodnou se na vaše alianční závazky a postarají se o sebe sami! Šedesát tisíc sice nestačí na kryt s klimatizací a filtry proti radiaci, ale v OBI nebo Bauhausu za to pořídíš dva kvalitní krumpáče, dvě pořádné srdcovky lopaty, kolečko, vlnitý plech a pár trámů. Národ se prostě zakope na zahradách! Postavíme si svépomocí krásné, útulné zemljanky podle prověřeného vzoru našich bývalých ruských bratrů. Ti v tom přece uměli žít celé roky!“

Prezident pomalu ztrácel barvu.

„Představ si to,“ básnila jsem dál a šermovala tužkou. „Zazní siréna, rodina popadne karton Májky, barel pitné vody, baterku a zaleze pod hlínu. A za zbylých patnáct tisíc si ještě před výbuchem koupí slivovici, aby to čekání pod zemí lépe utíkalo. Samozřejmě, první týden se budou sousedé hádat, čí zemljanka zasahuje do čí parcely a jestli na tu díru potřebuješ ohlášku od stavebního úřadu, ale pak si zvyknou. Zazní rána, všichni zalezou a za rok vylezou.“

Prezident pomalu zbledl do odstínu křídy. Představil si českou kotlinu proměněnou v gigantické, rozorané krtniště, ze kterého trčí jen kouřovody z vlnitého plechu.

„A teď to hlavní, Pepane,“ naklonila jsem se k němu blíž. „Vy si na Hradě umyjete ruce, zaklapnete za sebou ty neprůstřelné dveře v metru a ukryjete se pod zemí do svých luxusních bunkrů taky na rok. A celý ten rok se budete modlit a doufat, že až vylezete, tak my všichni dole budeme po smrti.“

„A… a když nebudete?“ pípl generál v záloze.

„Protože jestli ne… tak ti z celého srdce nepřeju vidět to přivítání. Představ si tři miliony naštvaných rodin, které strávily rok v zemljance o Májce a slivovici, jak střízlivějí a vycházejí na světlo světa. Všichni ozbrojení krumpáči, lopatami a roční zásobou nahromaděného vzteku, jak čekají před branami Hradu, až papaláši konečně vykouknou z krytu.“

Usmála jsem se a poklepala tužkou na jeho tlustý spis.

„Pepane, tak co? Ještě pořád myslíš, že jsou stíhačky ta nejlepší investice?“

Autor: Milena Doušková