Popelnice Západu s přirážkou: Jak jsme vyměnili vlastní potravinovou soběstačnost za pozlátko a pohrdání

Když jsme před více než třiceti lety otevírali hranice směrem na Západ, většina z nás měla oči plné očekávání. Věřili jsme, že k nám přichází nepoznaná kvalita, dostatek a vysoký standard. Nablýskané regály nově postavených supermarketů, barevné obaly a líbivé reklamy v nás vyvolaly pocit, že co je ze Západu, to je automaticky lepší, modernější a čistší.

Dnes, o desítky let později, držíme v rukou hořký výsledek. Zjistili jsme, že z nás nadnárodní korporace udělaly pouhé odbytiště pro přebytky druhořadé kvality. Jsme popelnice Evropy, kde se pod stejným obalem a za stejné – nebo dokonce vyšší – peníze prodávají potraviny s ošizeným složením, náhražkami tuku a chemií, kterou by si v Německu, Holandsku nebo Rakousku do regálu nikdo nedovolil položit.

A to nejhorší? Na oltář tohoto západního mýtu jsme obětovali vlastní, dříve soběstačné zemědělství.

Z premiéra soběstačnosti žebrákem na cizím řetězu

Česká republika byla ještě před pár dekádami zemí, která dokázala v základních potravinách spolehlivě nakrmit své obyvatele. Měli jsme poctivá stáda skotu i vepřového, vlastní sadbu, rozsáhlé zeleninové plochy a zpracovatelský průmysl, který dbal na přísné státní normy. Česká šunka, české máslo nebo česká zelenina měly ve světě jméno.

Co máme dnes?

• Dovážíme vepřové maso z Německa, jablka z Polska, česnek z Číny a kuřata z velkochovů, kde zvířata rostou tak nepřirozeně rychle, že jim odumírá tkáň.
• Naše vlastní pole jsou pronajatá nebo zastavěná montážními halami a my bezmocně přihlížíme tomu, jak ceny základních potravin diktuje hrstka zahraničních řetězců.

Ztratili jsme potravinovou soběstačnost – a s ní i velký kus národní svobody a důstojnosti. Když nekrmíte vlastní národ ze své půdy, jste plně závislí na tom, co vám sem kdo přiveze v kamionu. A když přijde krize, kamiony zůstanou stát za hranicemi.

Mýtus o „levném dovozu“ a skutečná cena, kterou platíme

Argument, kterým nás zastánci tohoto systému neustále krmí, brzdivě opakuje: „Vždyť je to z dovozu levnější!“

Jenže to je lež jako věž. Tato „levnost“ je pouhá iluze vykupovaná obrovskou skrytou daní:

1. Platíme vlastním zdravím: Jíme ošizené potraviny plné náhražek, separátů a stabilizátorů. Výsledkem jsou plné čekárny lidí s trávicími potížemi, alergiemi a civilizačními chorobami.
2. Ničíme vlastní ekonomiku: Peníze, které necháme v nadnárodním supermarketu za dovozové zboží, odtékají v miliardách do zahraničí. Kdybychom je nechali u českého farmáře, zůstanou tady – u našich lidí, v našich obcích, na našem venkově.
3. Platíme ekologické pokrytectví: Vozit základní zeleninu nebo maso tisíce kilometrů v chladírenských vozech přes celou Evropu není žádná ekologie, ale čistá zvrácenost.

Návrat k hrdosti: Kupujme české a podporujme své!

Je načase odhodit ten naivní komplex méněcennosti a přestat vzhlížet k západnímu pozlátku. Nemáme se za co stydět. České zemědělství má obrovskou tradici, naši lidé jsou pracovití a naši malí chovatelé a pěstitelé dělají zázraky navzdory všem klackům, které jim systém hází pod nohy.

Změna nepřijde z Bruselu ani od vlády. Změna začíná u každého jednoho z nás, u každého nákupu:

• Udělejme si čas a vyhledejme ve svém okolí místního farmáře, pekaře nebo řezníka.
• Zeptejme se v obchodě na původ zboží a odmítněme kupovat přešlechtěné náhražky.
• Naučme své děti a vnoučata, jak chutná poctivá mrkev ze záhonu a čerstvé mléko z farmy.

Kupovat české výrobky a poctivé jídlo z našich polí a dvorků není zpátečnictví. Je to projev zdravého rozumu, vlastenectví a úcty k vlastnímu zdraví i ke své zemi. Vraťme se ke svým kořenům – je to jediná cesta, jak znova získat hrdost, sílu a nezávislost!

Autor: Milena Doušková