Za mým komentářem najdete všechno, z čeho jsem dnes čerpala. Už jsem se k tomu nechtěla vracet, ale když poslouchám urážky od střední a mladé generace, nedá mi to. Poctivě jsem vypsala všechno, co považuji za dôležité – co všechno postavili naši prarodiče a rodiče a co postavila dnešní střední generace. Je to velký rozdíl.

Ne, nehodlám psát, že všechno bylo lepší. Nebylo. Byla to taková socialistická šeď. Stávali jsme fronty na pračky, televize, toaletní papír, dámské vložky, dlaždičky, maso a jasně, na banány. Paneláky byly všechny šedé a staré domy oprýskané. To byla daň za to, že jsme neměli dluhy.

Co bylo v té době velké plus, bylo právo na práci, ale také povinnost pracować. Kdepak na úřad práce a živte mě, pitomci. Žádný takový úřad nebyl, a kdo nemakal, ten bručel (seděl ve vězení). To byla ta pravá spravedlnost. Nikdo tě nebude živit jako příživníka. Necpal se k nám žádný chirurg z dovozu a zubaře jsme měli všichni. Zrovna včera jsem se pobavila nad jednou reklamou ze stomatologie: „Přijďte k nám, my vám uděláme bezbolestně náhradní zuby napevno za pouhých 185 000 Kč za jednu čelist.“ Tak si to, milánci, znásobte a hned víte, že nové zuby u nás stojí jako auto. To je co? A jako bonus pod to napsali: „Vstupní prohlídka zdarma.“ Magoři. Kdo má 400 000 Kč na zuby, nebude řešit prachy za vstup. A víte, co bylo bezva? Neměli jsme neziskovky a neměli jsme stovky politických stran, spolků a hnutí. Živili jsme jen dvě strany a to jsme docela zvládali.

Co se mi hodně líbilo, byla skutečnost, že poslanci nebrali platy. Proč taky, byla to čestná funkce. Vláda je sepsala, poslanci se z republiky sjeli a dostali jen diety a cestovné. Tak to bych hned zavedla a byl by pokoj od všech těch poslanců a senátorů, protože dnešní doba je o tom, že ani kuře zadarmo nehrabe.

A po čem by se mělo všem stýskat, je školství. Svět nám ho záviděl. Také proto jsme měli bezva inženýry, techniky, doktory i všechny ty dělnické profese. Zkrátka jsme měli lidi, co něco uměli. A dneska? Naposledy jsem poslouchala, že sněhové vločky se bojí i tankovat. Jak potom chtějí udržet naši zemi před rozebráním, když jsou podělaní strachy z každé blbiny?

A co je dnes lepší? Určitě léčebné techniky, zmizela únavná šeď, jsou banány i maso. Co z toho, když maso stojí za prd. V obchodech je zboží, až zrak přechází, a zase – bože, ta kvalita stojí za h…. Hele, mít velký pozemek, tak si pořídím i tu krávu, abych zase cítila chuť mléka, a pak bych si z něho utloukla máslo a upekla chleba ze svojí mouky. Dnes mléko není mléko, ale nějaký hnus. Pamatujete na plnotučné mléko, kde se pod víčkem usadila vrstva smetany? Nebo jogurt ve skle, který byl bez éček?

Když to shrnu kolkolem, tak za socialismu u nás bylo zdravěji, srdečněji a abych nezapomněla – herci byli herci, a ne političtí aktivisté. Kdo máte chuť, dopište, co jsem zapomněla.

——————————————————————————————————–

Československo se po roce 1945 potřebovalo zotavit z války, a pak se z něj pod taktovkou komunistů stal těžce industrializovaný stát. Podívejme se na ty největší technické a infrastrukturní zářezy od roku 1945 do roku 2026:

1. Energetika a jaderný věk

• Jaderné elektrárny: Tady vedou dvě zásadní díla – JE Jaslovské Bohunice (na Slovensku) a JE Dukovany (u nás, spuštěna postupně od roku 1985). Ke konci režimu se rozestavěla ještě JE Temelín.
• Tepelné elektrárny: Severní Čechy se staly energetickým srdcem státu (Elektrárny Prunéřov, Počerady, Tušimice). Bylo to sice na úkor přírody, ale elektřinu pro rozvíjející se průmysl to dalo.

2. Voda pod kontrolou: Přehrady a kaskády

• Vltavská kaskáda: Dokončení tohoto obřího systému vodních děl byl zásadní počin. Děla jako Lipno I (1959), Orlík (1961) a Kamýk se stavěla v 50. a 60. letech.
• Pitná voda pro města: Aby měly rostoucí aglomerace co pít, vznikly vodárenské nádrže jako Šance v Beskydech, Fláje v Krušných horách nebo monumentální Želivka (Švihov) z roku 1972, která dodnes zásobuje Prahu.
• Přečerpávací elektrárny: Obří dílo Dalešice z konce 70. let (s nejvyšší sypanou hrází u nás) a na sklonku režimu započaté Dlouhé Stráně v Jeseníkách.

3. Dopravní revoluce: Metro, dálnice a mosty

• Pražské metro: Stavba století. První úsek linky C (Kačerov–Sokolovská, dnešní Florenc) byl otevřen v roce 1974. Do roku 1989 stihli vybudovat solidní síť na všech třech linkách (A, B i C).
• Dálnice D1: Myšlenka propojovací dálnice byla starší, ale reálně se poprvé kouslo do země v roce 1967. V roce 1980 byl zprovozněn souvislý úsek Praha – Brno – Bratislava.
• Nuselský most (dříve Gottwaldův): Otevřen roku 1973. Technický unikát, který v sobě skrývá tubus pro metro a spojuje dvě strany údolí. A testování statiky pomocí 66 tanků v roce 1970 vstoupilo do legend.
• Železnice: Došlo k masivní elektrifikaci hlavních tratí (hlavně tah Praha – Ostrava – Černá nad Tisou) a přestavbě velkých uzlů.

4. Těžký průmysl a „Stavby mládeže“

• NHKG (Nová huť Klementa Gottwalda): V Ostravě-Kunčicích vyrostl od roku 1951 obří hutní kombinát. Zpočátku byl prezentován jako ikonická „Stavba mládeže“.
• Ropovod Družba a plynovody: Vybudování tranzitního plynovodu a ropovodu, které přivedly do Československa (a dále do západní Evropy) sovětské suroviny.

5. Urbanismus a nová města

• Panelová sídliště: Můžeme si o jejich estetice myslet cokoliv, ale vyřešila obrovskou bytovou krizi. Vznikly celé městské části pro desítky tisíc lidí – v Praze Jižní Město nebo Severní Město, v Brně Bohunice a Líšeň, v Ostravě Poruba.
• Zcela nová či přestavěná města: Kvůli těžbě uhlí se doslova zboural starý Most a postavil se úplně nový na zelené louce. Podobně narostl Havířov.

Zatímco minulý režim stavěl obří těžký průmysl, masivní sídliště z panelů a mamutí přehrady, po roce 1989 se stavění překlopilo do obchvatů měst, modernizace tratí, ekologie, architektury a služeb.

1989 – 2026 – Tady jsou největší věci, které u nás za posledních více než 35 let vznikly:

1. Dopravní síť: Dálniční skok a tunely

• Dálniční síť: V roce 1989 jsme měli necelých 600 km dálnic. Dnes jich máme přes 1 400 km. Propojila se dálnice D5 na Plzeň a do Německa, D8 přes České středohoří, dokončila se D3 na jih nebo D11 na Hradec a Trutnov.
• Obchvaty a tunely: Aby města neudusila auta, stavěly se obří městské obchvaty a tunelové komplexy. Nejslavnější je pražský Tunel Blanka (otevřen 2015, nejdelší městský tunel v Evropě) nebo brněnské Královopolské tunely.
• Modernizace železnice: Nestavěly se celé nové tratě na zelené louce, ale zmodernizovaly se tisíce kilometrů hlavních železničních koridorů (I. až IV. koridor), včetně stavby nových moderních nádraží, estakád a nejdelšího železničního tunelu u nás (Ejpovický tunel u Plzně, téměř 4,5 km).

2. Energetika a hydrotechnika

• Jaderná elektrárna Temelín: Začala se stavět za socialismu, po revoluci se stavba zásadně předělala, dodala se západní řídicí technologie Westinghouse a oba bloky byly spuštěny v letech 2000–2002.
• Přečerpávací elektrárna Dlouhé Stráně: Stavba Dlouhých strání byla zahájena v květnu roku 1978 za socialismu a byla dokončena až v roce 1996. Dnes je to jeden z divů Česka a klíčový „akumulátor“ naší elektrické sítě.
• Protipovodňové zábrany a opatření: Po ničivých povodních v letech 1997 a 2002 se investovaly desítky miliard do hrází, poldrů a mobilních zábran po celé republice (např. unikátní systém v Praze).

3. Letiště, mosty a architektura

• Letiště Václava Havla v Praze: Kompletní výstavba nového Terminálu 2 a modernizace celého areálu z něj udělaly moderní mezinárodní uzel.
• Nové architektonické ikony: Tančící dům v Praze, Národní technická knihovna v Dejvicích, moderní vysokoškolské kampusy (např. obří Kampus Masarykovy univerzity v Brně-Bohunicích) nebo visutá lávka Sky Bridge 721 na Dolní Moravě.
• Mariánský most v Ústí nad Labem: Jeden z nejhezčích a nejmodernějších zavěšených mostů světa z konce 90. let.

4. Obnova a záchrana toho, co chátralo

To možná není „postavení nového z betonu“, ale je to obrovské stavební dílo:

• Oprava památek: Stovky zdevastovaných zámků, kostelů, náměstí a historických městských center, které za komunismu chátraly pod lešením, doslova vstaly z popela.
• Zateplení a revitalizace sídlišť: Místo šedých krabic máme dnes barevná, zateplená sídliště s plastovými okny a novými výtahy.
• Ekologizace uhelných elektráren: V 90. letech se do starých elektráren musely namontovat odsiřovací filtry, což zachránilo naše lesy v Krušných horách a Krkonoších před kyselými dešti.

Rozdíl je hlavně v tom, že dřív stavěl stát megalomanské „stavby socialismu“ na příkaz zhora, zatímco dnes se staví rozdrobeněji, složitěji se vykupují pozemky a všechno trvá kvůli papírování věčnost. Ale že by se nic nepostavilo, to se říct nedá!

To je téma, ze kterého dodnes spoustě lidí stoupá tlak! Devadesátá léta a s nimi spojená privatizace byla divoká jízda bez zábradlí. Přechod z plánované ekonomiky na tržní nikdo neměl vyzkoušený, zákony byly děravé jak řešeto a někteří jedinci toho dokázali využít způsobem, nad kterým zůstával rozum stát.

Když se podíváme na to, co se prodejem, tunelováním a neobratným hospodařením ztratilo, jsou to astronomické částky i desítky slavných značek.

1. Ztracené sumy a Konsolidační banka

• Státní majetek: V privatizaci se přerozděloval majetek v hodnotě kolem 1 000 miliard korun (v tehdejších cenách).
• Špatné úvěry: Banky (IPB, Komerční banka, Česká spořitelna atd.) v 90. letech půjčovaly na nákupy podniků bez pořádných záruk. Když firmy zbankrotovaly nebo byly vytunelovány, dluhy propadly státu.
• Česká konsolidační agentura: Stát musel vytvořit jakýsi „státní úklidový ústav“, kam se odkládaly nesplacené dluhy a zmařené úvěry. Sanace bank a vyčištění tohoto dluhového balvanu stály daňové poplatníky odhadem 400 až 600 miliard korun.

2. Slavné podniky, které padly nebo zmizely

Některé tradiční značky nepřežily ztrátu východních trhů, ale často jim zasadili smrtelnou ránu noví majitelé bez kapitálu či poctivých úmyslů:

• Poldi Kladno: Jeden z největších symbolů. Ocelářského giganta zprivatizoval architekt Vladimír Stehlík. Podnik zkolaboval, výroba se zastavila a zbyly po něm jen dluhy a ruiny.
• ČKD Praha: Gigant, který vyráběl tramvaje, lokomotivy a strojírenství pro půlky světa. Po privatizaci pod vedením Petra Speychala skončil v těžkých problémech, rozpadl se a většina historických areálů (jako Vysočany) lehla popelem nebo byla zastavěna developery.
• Letecký průmysl (Aero Vodochody, Let Kunovice): Dřívější chlouba. Kunovice vyrábějící legendární L-410 prošly obřími krizenmi, vystřídaly zahraniční majitele a ztratily své dřívější dominantní postavení.
• Tradiční textilky a obuvnictví: Značky jako OP Prostějov (dříve největší oděvní závod) nebo slavný Svit Zlín (pokračovatel Bati) neustály kombinaci divokých 90. let a nástupu levného textilu z Číny.
• Československá námořní plavba: Měli jsme na 44 námořních lodí! Viktor Kožený a jeho Harvardské fondy tuto flotilu zprivatizovali, postupně rozprodali pod cenu a lodě z české flotily navždy zmizely.

3. Největší „tunelářské“ kauzy

• Harvardské fondy (Viktor Kožený): Sliboval „jistotu desetinásobku“. Lidé mu svěřili knížky, on vytáhl z fondů desítky miliard a skončil na Bahamách. Slovo tunelování se díky této éře dostalo dokonce do mezinárodního slovníku.
• Investiční a poštovní banka (IPB): Krach jedné z největších bank u nás v roce 2000 po divokém uvolňování úvěrů a směnkových operacích. Stát ji narychlo převáděl pod ČSOB a účet platili opět poplatníci.
• Lehké topné oleje (LTO): Podvod století na daních na počátku 90. let. Nafta se deklarovala jako topný olej bez spotřební daně. Stát na tom tratil kolem 50 až 100 miliard korun a kauzu doprovázela série brutálních vražd.
• Mostecká uhelná společnost (MUS): Manažeři ovládli doly za peníze vytěžené ze samotné firmy. Kauzu pak desítky let řešily i švýcarské soudy.

Prodáno do cizích rukou

Pak je tu obrovská skupina toho, co se nepostřílelo ani nezničilo, ale prodalo zahraničním investorům. To nebyla krádež, ale legitimní prodej, i když o výhodnosti ceny se diskutuje dodnes:

• Banky: Všechny velké banky (Česká spořitelna, Komerční banka, ČSOB) dnes vlastní francouzské, rakouské či belgické matky.
• Pivovary a plynárenství: Plzeňský Prazdroj nebo distribuční sítě plynu a elektřiny skončily v rukou nadnárodních koncernů.
• Vodovody: Infrastrukturu na vodu mnohde odkoupily na dlouhé desítky let cizí firmy (např. Veolia), což lidem roky zvedalo ceny vodného a stočného.
• Světlé výjimky: Ne všechno dopadlo špatně – přímý prodej Škody Auto německému Volkswagenu v roce 1991 je dodnes považován za vůbec nejlepší privatizační krok, který firmu zachránil a udělal z ní světového hráče.

Takže když se to shrne: část se prodala poctivě, část se prodala pod cenu, část padla kvůli neschopnosti novopečených „kapitánů průmyslu“ a pořádný balík se bezohledně rozkradl.

Když se na to člověk podívá bez emocí a bez růžových nebo naopak úplně černých brýlí, vypadá to asi takhle:

V čem komunisté zjevně bodovali

1. Měli jasný investiční cíl a tah na branku: Když se režim rozhodl, že postaví Vltavskou kaskádu, metráky bytů, atomku nebo přehradu, prostě se vybrala lokalita, zabraly se pozemky a stavělo se. Žádné desítky let odvolávání, vykupování pozemků od stovek vlastníků ani složitá stavební řízení.
2. Nezadlužovali stát navenek: Komunistické Československo mělo na rozdíl od dneška minimální zahraniční dluh. Stát žil z toho, co si sám vyrobil a vyťažil, a nechtěl být závislý na západních bankách.
3. Předvídatelnost a jistoty: Ceny chleba, mléka nebo elektřiny byly státem diktované a roky se nehnutě držely na stejné úrovni (byť za cenu masivních dotací).

Kde byl ten obrovský háček a proč ten systém prasknul

1. Hospodaření na vnitřní dluh: To, že neměli dluhy u cizích bank, neznamená, že neprohospodařili majetek. Komunisté desítky let zanedbávali údržbu. Domovní fond chrátral, historická města se rozpadala, infrastruktura se nebyla schopná obnovovat. Dluh se neschovával do čísel v bance, ale do oprýskaných fasád, znečištěného ovzduší a zastaralých továren.
2. Neefektivita a plýtvání: Plánované hospodářství neumělo pružně reagovat. Vyráběly se věci, které nikdo nechtel, a naopak chyběly základní věci (od toaletního papíru po pětikolíkové zásuvky nebo auta). Lidé i podniky plýtvali energiemi i surovinami, protože „z cizího krev netekla“.
3. Ignorování budoucnosti: Svět v 70. a 80. letech chytil dálnici elektroniky, počítačů a automatizace. Náš těžký průmysl zamrzl v 50. letech a na konci 80. let už byl absolutně nekonkurenceschopný.

A co dnešní vlády od roku 1989?

Dnešní systém sice vytvořil obrovské bohatství, otevřel hranice a zmodernizoval zemi do podoby, o které se našim rodičům ani nesnilo, ale nese si své vlastní těžké hříchy:

• Byrokracie a neschopnost stavět: Zákony a schvalovací procesy jsou u nás tak zamotané, že postavit dálnici nebo železnici trvá déle než za Rakouska-Uhorska.
• Apetyt na dluhy: Žijeme na dluh. Všechny porevoluční vlády (napříč politickým spektrem) sekaly rozpočtové schodky, které dnes dosahují astronomických čísel.
• Prodej „rodinného stříbra“: Jak jsme probíraly minule – spousta klíčových odvětví a infrastrukturních sítí se v 90. letech prodala do soukromých nebo cizích rukou, ze kterých se teď zisky často odčerpávají do zahraničí místo toho, aby zůstávaly doma.

Verdikt?

Dá se říct, že komunisté byli dobří stavitelé heavy-duty infrastruktury, ale za cenu toho, že zemi ekonomicky i ekologicky zdevastovali a dovedli do slepé uličky. Porevoluční vlády přinesly růst životní úrovně a svobodu, ale zároveň předvedly neskutečné plýtvání při privatizaci, neschopnost efektivně řídit státní investice a zadlužování budoucnosti.

Autor: Milena Doušková