Danuše Nerudová se pokusila urazit J. P. Jermanovou. Napsala bych, že je to nerudná štěkna, ale to bych urazila všechny psy na celé planetě. Nerudová totiž nesahá těmto úžasným zvířatům ani po kolena. Ona nesahá po kolena žádnému zvířeti, a proto bych se na místě paní Jermanové ani neurazila, ale s chutí bych se rozesmála.

Jak sladce by mi v té chvíli bylo mezi nějakými zvířaty – beru i potkany a krysy –, než sedět vedle té osoby jménem Nerudová. Zaslouží si jen opovržení, jako všichni ti, co zaprodávají naši zemi a nestydí se lhát. Měla by si sednout pod svého koně, jestli si ho tedy ze školy přestěhovala k sobě, a tam přemýšlet sama nad sebou. Tedy pokud přemýšlet umí. Jenže k tomu je potřeba jistá mentální výbava, kterou u paní europoslankyně marně hledáme už od dob její slavné rektorské éry, kdy se na její domovské univerzitě tituly rozdávaly s rychlostí a elegancí obsluhy v rychlém občerstvení.

Ona „mladá a pohledná“ naděje naší politiky zkrátka opět předvedla svůj standardní repertoár: když dojdou věcné argumenty – což v jejím případě bývá obvykle hned po pozdravu –, nastupuje čistá, krystalická uštěkanost. Útok na Jaroslavu Pokornou Jermanovou nebyl ničím jiným než zoufalým pokusem o politický štěkot zpoza bezpečné bruselské ohrady. Danuše Nerudová se dlouhodobě stylizuje do role morálního arbitra národa, ale pokaždé, když otevře ústa, ukáže jen hloubku své vlastní prázdnoty.

Je fascinující sledovat, s jakou lehkostí tito lidé, kteří pro vlastní zemi neudělali nic víc než to, že ji úspěšně zaprodávají cizím zájmům, kážou z vysokých morálních podstavců. Možná by jí opravdu prospěl ten pobyt pod dřevěným koněm. Kdyby pod ním strávila dostatek času v tichu, možná by jí konečně došlo, že politická kultura se nedělá lacitým urážením oponentů na sociálních sítích, a že status europoslance z nikoho automaticky génia neudělá. Ale ruku na srdce – naděje, že by u ní došlo k sebereflexi, je asi tak velká, jako že v Bruselu začnou hájit zájmy českých občanů.

Zatímco zvířata jednají vedena čistým instinktem, věrností a přírodní logikou, u této dámy vidíme jen čistý kalkul, aroganci a fatální nedostatek vkusu. Pokud je toto ta pověstná „nová politická kultura“, pak nezbývá než s láskou a úctou vzpomínat na ty potkany. Ti totiž aspoň vědí, kdy mají zalézt do děr.

Autor: Milena Doušková