„Mladí lidé už rezignovali a na všechno kašlou: nehledají si práci, neberou si hypotéku, neplánují děti a nesnaží se někomu něco dokazovat. Pochopili, že systém už jim nemá co dát. Může jim dát maximálně otroctví, kdy po zaplacení složenek můžou jít zase do práce. Rezignace na systém je stav, který můžeme vidět hlavně v Číně, kterému se říká ‚ležení na zádech‘ – mladí lidé rezignují, přestanou pracovat, nedávají systému svou energii a nechají jej vyhnít, protože tento systém je stejně neudržitelný a vzdálil se od normálního života. Myslím, že k tomu již dochází i u nás. Sledujeme volný pád systému.“

Tak tahle slova jsem našla na internetu a musím říct, že z toho mrazí. Taková beznaděj a zároveň nechuť je děsivá. Třicet let systematického ničení našich dětí teď nese své negativní ovoce. Mladí lidé nemají chuť cokoliv dělat, sebevraždy narůstají a novodobí revolucionáři pod taktovkou Milionu chvilek a dnešní celé opozice se podepsali na osudu naší země.

Nebudou děti, nebude stát. Nebudou děti, zkolabuje důchodový systém. Nebudou děti, nebude mít kdo platit daně. Důchodci budou páchat sebevraždy? Stát zbankrotuje? Nevím a snad se toho ani nedožiji. Přesto mě to trápí, protože moje děti v tom budou žít.

Musím to znovu opakovat. Za minulého režimu bylo hodně problémů, ale zakládaly se rodiny, rodily se děti a všichni jsme pracovali. Měli jsme právo i povinnost pracovat, a znovu říkám – bylo to dobře. Kdo nepracuje, ať nejí. Naši zemi nezachrání nějaká migrace. Děti sice rodit umí, ale pracovat se jim moc nechce. Spoléhají se na štědré sociální systémy, jak je to naučilo pitomé Německo a ještě pitomější Francie v závěsu s Anglií. Jak je možné, že jejich politici byli a jsou tak pitomí? Nedohlédnou si ani na špičku nosu a celá Evropa už je jen obr na hliněných nohou. Stačí už jen párkrát kopnout a bude se válet rozbitá na kusy, které už nepůjdou slepit.

Kdo to má dnes v rukou? Nejsou to děti, jsme to my, jejich rodiče, kdo by měl konečně otevřít pusu, přestat se bát a začít myslet na jejich budoucnost. Oni by také měli mít právo na život v klidu, jak jsme to měli kdysi my.

Autor: Milena Doušková