Jemné chřípí se zachvělo a nasálo vůni purpury, jen tak pohozené na sporáku, na kterém vařili dědeček s babičkou. S tou vůní ožily hluboko ve mně vzpomínky té mladé holky, kterou jsem kdysi bývala. Usedla jsem na stoličku, ale hlavu dědečkovi na kolena už jsem položit nemohla. Ta jistota bodla jako ostrá dýka a duší projela známá bolest, která se ozvala vždy, když jsem na dědečka pomyslela.

Vánoce. Znovu cítím zelňačku, boží milosti a další dobroty, které babička za chvíli rozloží na svátečně prostřený stůl. Na míse voní jablka a hrušky doplněné vlašskými ořechy. Všechno to vyrostlo na jejich zahradě a v komoře to čekalo, až babička ovoce zástěrou naleští a položí na stůl. Moji staroušci se oblékli jako do kostela a s rozněžnělým výrazem zasedli ke stolu tak jako spoustu let předtím. Pomodlili se k Bohu.

Po večeři nám dědeček rozkrojil jablíčko, aby zjistil, jaké bude naše zdraví, vyloupal ořech, aby prozkoumal jádro, a pak mě babička nutila házet střevíčkem. Vždycky jsem se modlila, aby špička směřovala dovnitř do domu. Když bylo po jídle, smetli jsme zbytky, nachystali další dobroty a pak společně nakrmili sad i zvířata. Nakonec jsme se posadili do světnice, kterou ozařovaly jen svíčky. Babička si potichu prozpěvovala, dědeček si zapálil cigaretu a tiše mi vyprávěl příhody ze svého mládí. Vánoce pak zakončila půlnoční mše v místním kostelíku.

Při vzpomínání jsem usnula, ale vzbudilo mě něco známého. Kromě purpury jsem ucítila dědečkovu typickou vůni a jemný větřík si pohrával s mými vlasy, jako by na mě někdo foukal. Dědeček mě opět navštívil a já jsem poděkovala Bohu za tento vánoční dar.

Autor: Milena Doušková