1. díl: Nové Německo 1933–1939

Německé ulice zaplňují nadšené davy lidí. V zemi, kde řádila nezaměstnanost, chudoba a zlost nad ztrátou území po prohrané první světové válce, stoupají k moci národní socialisté. Mohl by to být nový začátek. Většina lidí je má za trochu posedlé a nebere je vážně.

Adolf Hitler moc neuchvátil, ale byla mu nabídnuta právě v době, kdy jeho preference klesaly. Politici, kteří ustavili Hitlera kancléřem, argumentovali tím, že ho „najali“. Komunisté a socialisté touhy Hitlera zlehčovali a říkali, že to nevydrží dlouho. Konzervativní antinacisté Hitlerem opovrhovali. Hitler kráčel do sněmovny s pompou a se zákonem si starosti nedělal. Potlačil všechna občanská práva. Paul von Hindenburg jen sledoval, co se děje, a nezasáhl. V březnu Hitler dostal povolení vládnout bez parlamentu a Hindenburg se zdržel komentáře. Hitler směřoval k tomu, stát se diktátorem, a vyhlásil „nové Německo“, které začalo odstraňovat své odpůrce — komunisty, socialisty, novináře a členy říšského sněmu.

Bylo založeno prvních několik koncentračních táborů k likvidaci nepohodlných lidí. V koncentračním táboře Oranienburg panovaly drsné podmínky, ale zatím ne brutální. Řídily je SA — Sturmabteilung, které zatím nevraždily, ale zastrašovaly.

V této době odstartoval Hitler kampaň proti Židům a právě SA organizovaly bojkoty proti Židům. Tím chtěli v německém národu vzbudit antisemitismus. Svět šokovaně přihlížel, ale na nic jiného se nezmohl. Dokonce si mysleli, že tohle protižidovství je cílem extrémistů, které Hitler zarazí. Začala čistka a do ohně létaly knihy a vše, co odporovalo nové ideji.

Básník Heinrich Heine před sto lety prohlásil: „Kdo umí pálit knihy, bude pálit i lidi.“ Jeho slova se vyplnila.

Nacisty podporovala masa nezaměstnaných. Menší podporu měl u dělníků organizovaných v odborech, a tak jim Hitler odbory prostě zrušil. Hitlera podporovala hlavně střední vrstva — kramáři zruinovaní depresí, drobní řemeslníci likvidovaní masovou výrobou, úředníci, kteří přišli o své úspory. Přidali se k nim i drobní sedláci a venkované. Dal jim pocit pevného vlastnictví polí a tím dal venkovu chléb.

Nikdo nezapomněl na potupnou Versaillskou smlouvu, která Německo okleštila. Žádný Němec nemohl být spokojený s tímto stavem a Hitler byl viděn jako spasitel, který stav zvrátí. Němci nikdy nezapomněli, co jim podle nich bylo ukradeno, a čekali na pomstu za ten údajný „krvavý hraniční zločin“.

Hitler byl velmi dobrý řečník, který uměl ovládat masy lidí. Slíbil práci a chleba, a to bylo podstatné pro nezaměstnané a hladovějící lid v Německu. Každý, kdo má hlad, oslavuje svého chlebodárce — a tím byl v té době Hitler.

O Vánocích roku 1933 se nad Německem ozývalo pokojné poselství „lidům dobré vůle“, a přitom koncentrační tábory byly přeplněné. Parlament byl loutkový, politické strany a odbory byly zrušeny. Židé byli vyštváni ze státní správy, svobodný tisk byl uškrcen a osobní práva a svobody potlačeny. Německo žilo ve stavu pohotovosti. Hitlerův stát byl všemocný. Hitler se však cítil neustále ohrožen. Bál se svých starých konzervativních rivalů, stejně jako armády. Bál se i revolučních sekcí ve své vlastní straně, například vedení úderných oddílů. Vztah armády k SA byl také nesnášenlivý. Hitler věděl, jak si naklonit generály, aby získal jejich podporu. Šéfem SA byl jeden z jeho nejstarších souputníků, Ernst Röhm. Dne 30. 6. 1934 byl Röhm zatčen a popraven a celé vedení SA — asi sto důstojníků — bylo vytaženo z postelí a postříleno. Německo zachvátilo vraždění. Oněmi zabijáky byly nové síly SS, Hitlerova tělesná stráž, která se nyní stala i jeho osobním nástrojem teroru.

Hermann Göring pořádal tiskovou konferenci na ministerstvu, kterému předsedal Joseph Goebbels, ministr propagandy. Goebbels moudře zůstal s Hitlerem, protože věděl, že ho Göring nesnáší, a mohl by proto využít sebemenší příležitosti k jeho odstranění. Konference byla pořádána pro zahraniční novináře, ale před tím byly přerušeny telefonní spoje do zahraničí. Göring oznámil, že má pro ně „příběh“ o tom, jak Hitler zakročil proti disidentským silám, a to jak pravicovým, tak levicovým. Zde oznámil, že byl zastřelen Röhm a že byla potlačena „druhá revoluce“. Jen tak mimochodem se zmínil o Kurtu von Schleicherovi. Na dotaz novinářů, co se s ním stalo, odpověděl, že byl zastřelen pro odpor při zatýkání. 30. červen 1934 byl velmi důležitý, protože vláda se jasně projevila jako vláda, která začala vraždit. Zastřelili spoustu lidí bez soudu — a to nejen přímo Hitlerovy nepřátele, ale také lidi, kteří jim byli prostě nepříjemní.

Toho léta zmizel další nepřítel. Dne 2. 8. 1934 zemřel Hindenburg. Hitler zrušil úřad prezidenta a prohlásil se za vůdce státu — tedy kancléře i hlavu státu v jedné osobě — a pak si přivlastnil i velení nad armádou. Vojáci se kdysi zavazovali ústavě, nyní Hitlerovi osobně. Pro německé důstojníky byla přísaha fyzickou skutečností; Hitler je chytil do pasti. Nemohli ho neuposlechnout, protože by zároveň neuposlechli i vlast. Nastaly nové volby a Hitler byl díky propagandě „zvolen“ na 90 % hlasů.

Nacisté prosazovali teorii lidového státu. Nacističtí pohlaváři se ukazovali jako milovníci lidu. Göring, Goebbels, Hess — Hitlerovi nejbližší — si hráli na milovníky lidu. Hlavně Göring byl pro svou žoviálnost velmi oblíben.

Veřejné práce pro nezaměstnané oživily ekonomiku, která už stejně byla na vzestupu, a ostatní státy jim v podstatě záviděly. Všechno bylo podle nich Hitlerovou zásluhou. Nezaměstnaní dostali práci na stavbě silnic, které propojily Německo v celou síť. Stavěl se Berlín a práce bylo pro všechny dost. I proto lid miloval Hitlera — protože byl přesvědčen, že je to jeho zásluha.

Mladé ženy zakládaly spolky, kde tancovaly, cvičily, zpívaly a obdivovaly vůdce. Chlapci vstupovali do Hitlerovy mládeže a všichni byli vychováváni k oddanosti k vlasti a vůdci.

Na sjezdech dokázal Hitler hovořit k lidem tak, že atmosféra byla až hysterická a obdiv k jeho osobě obrovský. Byl skvělý řečník s uměním ovládat dav a vnutit mu svoji vůli.

Tak se v tichosti znovu začal uskutečňovat plán na další válku. Lidé se seznamovali s novými zbraněmi. Zároveň začali zaučovat nové piloty, i když byli vázáni Versaillskou smlouvou, která to zakazovala. Zákon se obešel — piloti se cvičili na větroních — a tak vznikl základ německé Luftwaffe. Armáda začala porušovat limity vyplývající z Versailles od okamžiku, kdy se Hitler stal kancléřem. Stav armády se ztrojnásobil.

Každý vojenský atašé viděl, co se v Německu děje, ale svět žádné kroky nepodnikl. V roce 1935 vyhlásilo Německo brannou povinnost a jejich armáda vzrostla na 500 000 mužů. Přibývala nová technika — tanky, letadla, lodě, ponorky. Hitler prohlásil Versaillskou smlouvu za zastaralou a navrhl nové limity vyzbrojení. Británie jako první uzavřela s Německem pakt a podepsala i námořní dohodu. Hitler se uklidnil a začal pomalu připravovat změnu nenáviděných hranic. Na Hitlerův rozkaz začalo vojsko překračovat Porýní, patřící k Francii, ale mělo rozkaz k ústupu, kdyby se Francie bránila — a ta neudělala nic. Německo bylo nadšené. O dva roky později přebírá Rakousko a jeho obyvatelé vítají Hitlera s nadšením; jejich nenávist k Židům bývala někdy ještě větší než Hitlerova. I tohle obsazení Hitlerovi prošlo. Evropa nic nedělala.

Československo nikdy nevlastnilo žádné německé území a bylo plně nezávislým státem, ale Hitler využil Sudet, kde žily převážně německé rodiny, a požadoval jejich připojení k Německu. Československo mělo za spojence Británii, Francii a Sovětský svaz. Evropa stála na pokraji války. Československo bylo připraveno bojovat, ale Francie a Británie jej zanechaly vlastnímu osudu a porušily smlouvu, kterou s ním uzavřely. V Mnichově v září 1938 podepsali Chamberlain za Británii, Mussolini za Itálii a Daladier za Francii s Hitlerem dohodu, která připravila Československo o Sudety, a zanechala je zcela rozbité a opuštěné svými vlastními spojenci. Němci vstoupili na československé území. V Německu zatím opoziční generálové doufali, že se tímto poškodí Hitlerova pověst, doufali marně, a tak se vzdali svých plánů na jeho odstranění. Sudety byly spolknuty velmi snadno a chystaly se další kroky. Okleštěné Československo bylo bezmocné a Hitler udeřil 15. 3. 1939. Ten den dorazily německé jednotky až do Prahy. Žádný odpor nenastal. Poslední demokracie střední Evropy byla zcela vymazána z mapy a Češi už nikdy neuvěří západním spojencům. (Jak moc se mýlili britští dokumentaristé, ví Československo v roce 2019, kdy se znovu věří tehdejším „zrádcům“, a já čekám, kdy na to zase doplatíme.) Nakonec i Západ si uvědomil, že Hitlera zastaví jen síla a ne jakákoli dohoda. Němci slavili, že dostali vše, co jim bylo kdysi „ukradeno“, a cítili, že je vše v pořádku. Velká většina netušila, jak se budou dějiny vyvíjet a jak je bude lidstvo soudit. Ti, co tušili válečný konflikt, zůstali doma a neměli sílu cokoliv zvrátit.

Ve Francii v listopadu 1938 zastřelil židovský mladík německého diplomata v Paříži. Nacisté zorganizovali odplatu. Přišla Křišťálová noc: hořely synagogy, rabovaly se židovské obchody a do koncentračních táborů byli odvezeni tisíce Židů. V tu noc shromáždili Židy, a za stálého bití je donutili stát se v řadách, kde byli neustále bili.

Duben 1939 — Wehrmacht se připravuje na oslavu padesátých Hitlerových narozenin. Jeho cestu lemuje armáda, která je už sedmkrát větší než při nástupu Hitlera k moci. Ještě pořád si velitelé myslí, že Německo není připraveno na válku, ale Hitler se chystá jejich názory ignorovat. Důvod se našel: Gdaňsk (Danzig), který byl přidělen Polsku, a Polsko mělo úzký koridor oddělující Východní Prusko od zbytku Německa — to chtěl Hitler obsadit. Polsko bylo proti. Spojenci (Británie) slíbili podporu a ochranu v případě napadení Polska Německem. Hitler chtěl vymazat Polsko z mapy světa. To by však mohlo znamenat válku s Ruskem, na kterou Hitler ještě nebyl připraven. Ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop proto odletěl do Moskvy a 23. srpna podepsal s Sovětským svazem pakt, jímž byl osud Polska zpečetěn. Nová aliance Západ ohromila a ochromila — a to bylo vše. Válka byla za dveřmi.

Versaillská smlouva

Versailleská mírová smlouva byla nejdůležitější ze šesti mírových smluv uzavřených roku 1919 jako výsledek šestiměsíčního jednání na Pařížské mírové konferenci, kterou byla oficiálně ukončena první světová válka mezi státy Dohody a Centrálními mocnostmi. Jednání o této smlouvě navazovalo na příměří, které bylo uzavřeno 11. listopadu 1918 v Compiègne.

Smlouva v článku 231 stanovila, že Německá říše a její spojenci jsou jako původci války odpovědni za všechny ztráty a škody na civilním majetku, jež utrpěly státy spojené a sdružené v Dohodě. Německu bylo uloženo, aby zaplatilo státům Dohody značné válečné reparace. Postupně mělo Německo splácet 132 miliard zlatých marek, což podle Londýnského rozvrhu plateb z roku 1921 odpovídalo 33 miliardám USD. Později však byla Německu část uložených reparací prominuta. [zdroj?] Dále ztratila Německá říše část svého území v Evropě a všechny své dosavadní kolonie v Africe a Oceánii. Ve smlouvě byly poválečné hranice Německa přesně definovány. Kromě toho byla německá armáda (Reichswehr) podmínkami smlouvy omezena na 100 tisíc mužů.

Výmarská republika

Smlouva ustanovila vznik Společnosti národů, hlavní cíl amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. Společnost národů měla sloužit jako arbitrážní soudce mezi národy a předejít tak vzniku válek. Podmínky smlouvy zahrnovaly ztrátu německých kolonií a ztrátu německého území:

• Alsasko-Lotrinsko (francouzsky Alsace-Lorraine, německy Elsass-Lothringen) bylo předáno Francii (rozloha 14 522 km², počet obyvatel 1 815 000 v roce 1905). Alsasko-Lotrinsko bylo do roku 1871 územím Francie.

• Severní Šlesvicko (dánsky Nordslesvig, německy Nordschleswig) bylo po šlesvických plebiscitech předáno Dánsku (3 228 km² nebo 3 938 km²).

• Po Velkopolském povstání připadla Polsku většina území provincie Poznaňska (polsky prowincja Poznańska, německy Provinz Posen). Dále Polsku připadla většina Západního Pruska. Tímto Polsko získalo 53 800 km² a 4 224 000 obyvatel (1931), počítaje v to 510 km² a 26 000 obyvatel z Horního Slezska.

• Východní část Horního Slezska po hornoslezských povstáních a plebiscitu připadla Polsku (rozloha 3 214 km², počet obyvatel 965 000).

• Hlučínsko (oblast Horního Slezska) připadlo Československu (316 nebo 333 km² a 49 000 obyvatel).

• Německá města Eupen a Malmedy připadla Belgii.

• Město Działdowo (německy Soldau, železniční stanice na trase Varšava–Gdaňsk) ve Východním Prusku připadlo Polsku (plocha 492 km²).

• Severní část Východního Pruska (Klaipėda s okolím) byla dána pod kontrolu Francie. Později se tato oblast stala částí Litvy.

• Plebiscit ve východní části Západního Pruska a v jižní části Východního Pruska (Varmie a Mazursko, nyní Varmijsko-mazurské vojvodství); několik vesnic připadlo Polsku.

• Oblast Sárska byla dána pod kontrolu Společnosti národů na 15 let, poté měl následovat plebiscit mezi Francií a Německem.

• Město Gdaňsk (německy Danzig) spolu s deltou řeky Visly bylo ustanoveno jako Svobodné město Gdaňsk pod dohledem Společnosti národů a částečně pod dohledem polské vlády (rozloha 1 893 km², počet obyvatel 408 000 v roce 1929).

Článek 156 smlouvy převedl německé koncese v čínské provincii Šan-tung na Japonsko, než aby navrátil suverenitu Číně. Znechucení Číňanů nad tímto ustanovením vedlo k demonstracím a ke Hnutí 4. května (May Fourth Movement). To nakonec vedlo k tomu, že Čína Versailleskou smlouvu nepodepsala. Místo toho deklarovala konec války s Německem až v září 1919 a podepsala separátní smlouvu s Německem v roce 1921.

VII. oddíl smlouvy (články 81–86) se týkal nově ustaveného Československa. Německo se zavázalo uznat Československou republiku. Československo na druhou stranu svolilo respektovat ustanovení, která by vítězné mocnosti udělily v zájmu ochrany menšin v Československu. Důležitými ustanoveními Versailleské smlouvy byly přesné definice československých hranic s Německem a Rakouskem.

Vojenské podmínky Versailleské smlouvy vůči Německu byly tvrdé a ze strany Francie byly motivovány nejen obavami o budoucí vývoj, ale podle některých historiků i touhou po odplatě (tzv. revanšismem). Během francouzsko-pruské války v letech 1870–1871 byla Francie poražena a ztratila Alsasko-Lotrinsko, což mělo negativní vliv na postoje značné části francouzské veřejnosti vůči Německému císařství. K utvrzení touhy po odplatě přispěly také obrovský počet padlých a zraněných francouzských vojáků a civilistů a nesmírné ekonomické škody způsobené první světovou válkou na území Francie. Na západě Německa neprobíhaly v této válce téměř žádné vojenské operace. Obavy z budoucí německé agrese určovaly značnou část poválečného jednání Francie s Německem.

Německá armáda byla ustanoveními Versailleské smlouvy omezena na 100 tisíc mužů. Všeobecná branná povinnost v Německu byla zakázána. Německo nesmělo mít žádné tanky, žádné těžké dělostřelectvo a žádný generální štáb (Generalstab). Německé námořnictvo bylo omezeno na 15 tisíc mužů a mohlo mít pouze šest bitevních lodí (s výtlakem méně než 10 000 tun), šest křižníků a dvanáct torpédoborců. Ponorky byly Německu zcela zakázány, stejně jako vojenské letectvo. Dále smlouva stanovila, že řadoví vojáci nesmí sloužit kratší dobu než 12 let a důstojníci kratší dobu než 25 let, což mělo za účinek, aby pouze omezené množství mužů procházelo vojenským výcvikem.

Článek 231 smlouvy (klausule o válečné vině) připisoval Německu zodpovědnost za „ztráty a utrpení“ států Dohody v průběhu války. Tento článek pak poskytl základ pro válečné reparace, jejichž celková suma byla určena komisí zastupující dohody. V lednu 1921 byly reparace vyčísleny na 269 miliard zlatých marek, což většina ekonomů považovala za přehnané. [zdroj?] Později toho roku byla tato částka zredukována na 132 miliard zlatých marek, což ale většina Němců považovala stále za neúměrnou sumu. Ekonomické problémy způsobené placením reparací spolu s odporem Němců platit je některými historiky uváděny jako jedna z příčin politické a hospodářské krize Výmarské republiky a následného převzetí moci Adolfem Hitlerem, ba dokonce i vypuknutí druhé světové války.

Za Spojené státy americké sice prezident Woodrow Wilson Versailleskou smlouvu na místě podepsal, Senát USA ji však odmítl ratifikovat. Pensylvánský senátor Philander Knox Wilsonovi řekl: „Pane prezidente, po důkladném zvážení jsem dospěl k názoru, že tato smlouva není předzvěstí míru, nýbrž války, války, která bude mnohem ničivější než ta, již jsme právě ukončili.“ Volby roku 1918 vyhrála Republikánská strana a tím získala převahu v Senátu. Následně byla ratifikace smlouvy v Senátu dvakrát zablokována (podruhé 19. března 1920), částečně z důvodů izolacionismu a neuznávání Společnosti národů, částečně kvůli z jejich pohledu neúměrné výši reparací uložených Německu. Spojené státy se ke Společnosti národů nikdy nepřipojily. Roku 1921 podepsaly Spojené státy Berlínskou smlouvu s Německou říší, v níž byly potvrzeny stanovené reparace a další ustanovení Versailleské smlouvy, ale nebyly v ní obsaženy pasáže pojednávající o Společnosti národů.

Nevyhovující kompromis mezi vítězi

Mírová konference. Vlevo čelem k objektivu sedí československá delegace vedená Karlem Kramářem a Edvardem Benešem. „Velká trojka“ sestávala z premiéra Francie Georgese Clemenceaua, premiéra Velké Británie Davida Lloyda Georgea a prezidenta Spojených států Woodrowa Wilsona. Italský premiér Vittorio Orlando byl přítomen jako poradce z Itálie a hrabě Makino byl vyslán Japonskem. Během jednání bylo obtížné dosáhnout shody. Výsledkem tedy byl kompromis, který neuspokojil nikoho.

Francie měla během války velké ztráty na životech (okolo 1,24 milionu vojáků a 40 000 civilistů). Velká část války byla vedena na francouzském území, a Francie tedy byla v ruinách. Proto francouzský premiér Georges Clemenceau požadoval po Německu válečné reparace na obnovu válkou zničené země. Celkem bylo zničeno 750 000 domů a 23 000 továren, takže bylo třeba značné množství peněz na rekonstrukci Francie. Clemenceau se také chtěl pojistit proti dalšímu možnému útoku Německa a požadoval demilitarizaci Porýní. Dále chtěl, aby vojska Dohody kontrolovala moře, a tedy aby Francie mohla kontrolovat zámořský obchod Německa. Dále požadoval značné omezení německé armády. Jako součást válečných reparací požadoval kontrolu nad mnoha německými továrnami.

Francie chtěla nejen vážně oslabit Německo, ale také si zachovat své velké impérium a kolonie. Spojené státy americké prosazovaly právo národů na sebeurčení, což nebylo v zájmu Francie a Velké Británie, protože ohrožovalo existenci jejich impérií. Wilsonova myšlenka práva národů na sebeurčení pomohla rozvoji samostatných států ve střední a východní Evropě, například Československa a Polska.

Velká trojka od začátku chtěla potrestat Německo. Francie chtěla odplatu. Velká Británie chtěla relativně ekonomicky silné Německo jako protiváhu francouzské dominanci ve střední Evropě. Spojené státy chtěly rozbít stará impéria. Výsledkem byla smlouva vycházející z francouzských požadavků s minimálním ohledem na ostatní účastníky. Měla mnohé kritiky; uznávaný ekonom John Maynard Keynes, který na konferenci zastupoval britské ministerstvo financí, napsal: „Pokud přijmeme názor, že Německo musí být ožebračeno a jeho děti musí hladovět, odvažuji se tvrdit, že na sebe pomsta nenechá čekat.“

Následky

Německo nebylo Versailleskou smlouvou ani zničeno, ani usmířeno, ale na nějakou dobu omezeno ve svém akčním rádiu. Versailleská smlouva způsobila značné ochromení německé ekonomiky na začátku dvacátých let 20. století; do určité míry tak vznikly podmínky pro hyperinflaci, která tehdy Německo zachvátila. Podmínky smlouvy vedly i k tomu, že německá ekonomika zůstala zranitelná během zničující velké hospodářské krize od roku 1929 až do první poloviny třicátých let. Podle některých historiků tak byly zapříčiněny nástup nacismu a následné převzetí moci Adolfem Hitlerem.

Francie prosadila smlouvu ponižující Německo, ale nedokázala na její plnění natrvalo důsledně dohlížet. Nakonec se Francie v roce 1936, když Hitler vojensky obsadil demilitarizované Porýní, nezmohla ani na diplomatický odpor. Tato její nečinnost byla jednou z příčin dále vzrůstající německé agresivity a v konečném důsledku i vypuknutí druhé světové války.

2. díl: Vzdálená válka

1. 9. 1939

Německo napadlo Polsko. Hitler ignoroval Francii a Británii, které se zavázaly, že Polsku v případě napadení přijdou na pomoc. Britský premiér Neville Chamberlain předal německé vládě ultimátum: pokud se německá vojska nestáhnou z Polska, bude vyhlášena válka. Žádná odpověď nepřišla — a tak Británie i Francie 3. září 1939 vstoupily do války s Německem.

Gdaňsk byl připojen k Německu a tím de facto skončila platnost Versailleské smlouvy. Hitler děkoval vojákům za „záchranu německého lidu před polskou ukrutností“. Německá armáda vtrhla do Polska ze západu i ze severu, a během dvou týdnů přestala polská armáda prakticky existovat. Odolávala už jen Varšava. Z východu mezitím vtrhli do země Sověti, kteří si podle tajného dodatku k paktu s Německem zabrali svou část Polska. Obě armády se setkaly v Brestu Litevském.

23. září začalo závěrečné bombardování Varšavy. Tři týdny hrálo městské rádio polskou hymnu. 27. září hymna umlkla. Varšava byla v troskách a velitel města se vzdal. Polsko, roztrhané Německem a Ruskem, se ponořilo do další temné éry – plné věznění, deportací a poprav.

Británie sice formálně vstoupila do války 3. září, ale po dlouhé měsíce se nic nedělo. Tento klid se později začal nazývat „podivnou válkou“. Britové se mezitím připravovali – budovali nemocnice, evakuovali děti a ženy. Matky stály před těžkou volbou: ponechat si děti doma, nebo je poslat do bezpečí? Většina zvolila druhou možnost.

Vláda zavedla přísná opatření – odvody branců, nácvik zatemnění a přípravu proti náletům. Zpočátku zakázala kina, divadla i taneční sály, ale záhy od zákazu ustoupila. Britové se totiž chtěli bavit i během války. Nezaměstnanost tehdy dosahovala 1,5 milionu lidí, daně rostly a vláda působila bezradně. Zatímco Němci chrlili zbraně v československé Škodovce, Anglie Polsku fakticky nepomohla. Omezila se jen na shazování letáků s naivním vzkazem, že „válka není dobrý nápad a mír by byl lepší“.

Na počátku války bylo do Francie vysláno kolem 200 000 britských vojáků, zatímco Francie zmobilizovala šest milionů mužů. Francouzi si stěžovali, že Britové válku neberou vážně. Obě armády se nicméně opevnily na belgických hranicích a čekaly.

3. 9. 1939 – návrat Churchilla

Winston Churchill se stal prvním lordem admirality, tedy hlavou britského loďstva. Právě flotila byla nejsilnější zbraní Británie. Churchill prohlásil, že Britové jsou odhodláni vzdorovat Hitlerovi mnohem víc než v září. Zprávy o potápění britských obchodních lodí německým námořnictvem se staly impulzem k přípravě ofenzivy.

Zimní válka – Finsko 1939

30. listopadu 1939 zaútočil Sovětský svaz na Finsko, které odmítlo poskytnout základny. Ohromná ruská armáda očekávala snadné vítězství, ale narazila na neuvěřitelně houževnatý odpor. Ruský postup se zastavil. Hitler i jeho generálové získali přesvědčení, že po Stalinových čistkách mezi důstojníky je Rudá armáda bojeschopnosti zbavená. Celé sovětské divize byly zničeny, tisíce vojáků zemřely ve sněhu. Pro SSSR to byla potupná, byť dočasná porážka.

Incident s lodí Altmark

Do norského fjordu se uchýlila německá loď Altmark. Britové porušili norskou neutralitu, vnikli na palubu a osvobodili britské zajatce. Tento čin rozzuřil Hitlera a urychlil jeho rozhodnutí napadnout Norsko. Churchill mezitím prosazoval plán na zaminování norských vod a přerušení dodávek železné rudy z neutrálního Švédska do Německa. Navrhoval také pomoc Finsku, i když věděl, že by to mohlo vyvolat válku se Sověty.

Chamberlain váhal – obával se o postoj USA i o Norsko. Nakonec byl přesvědčen. Pomoc Finsku sice dorazila, ale pozdě a v bezvýznamné míře. Rusové napnuli všechny síly, prolomili finskou obranu a Finové museli kapitulovat. Příměří poskytlo Sovětům většinu jejich požadavků a statisíce Finů musely opustit své domovy.

Bitva o Norsko

Britsko-francouzské jednotky byly připraveny na invazi do Norska. 8. dubna 1940 byly do moře svrženy miny. Chamberlain s lehkou ironií prohlásil, že „Hitler zmeškal autobus“. Jenže nezmeškal nic – 6. dubna vypluly německé invazní jednotky. Luftwaffe obsadila většinu norských letišť a německá vojska vpochodovala do Osla. Norsko mělo jen nepočetnou milici a prakticky nekladlo odpor.

Spojenci se střetli s Němci v Narviku. Britské loďstvo zde potopilo několik německých torpédoborců, ale následně se dopustilo zásadní chyby – nevydalo rozkaz k útoku na město. Jednotky se vylodily v Namsosu, ale bez těžkých zbraní, map a výbavy. Pohybovaly se jen po silnicích zasypaných sněhem, zatímco Němci ovládli terén kolem. Spojenci museli ustupovat a mnoho britských vojáků bylo zajato.

Tento debakl vedl k pádu vlády a k rezignaci Chamberlaina. Novým premiérem se stal Winston Churchill — a nějak se zapomnělo, že katastrofu v Norsku způsobil právě on, tehdejší vrchní velitel operace.

Německý postup

Krátce poté německá armáda vtrhla do Lucemburska, Holandska a Belgie. Válka se neúprosně přiblížila k britským břehům.

3. díl: Francie padá

Květen a červen 1940

Dnes už jen ruiny, ale kdysi nezdolatelná obranná hradba proti nepříteli – Maginotova linie. Mohlo zde být až půl milionu vojáků. Tady měli být Němci zastaveni – ovšem jen v případě, že by touto cestou skutečně postupovali. Francouzi spoléhali na svou obrovskou armádu, na kterou se spolehli i Britové. Jenže Francie usnula na vavřínech vítězství z první světové války a myslela si, že ta druhá bude stejná. To byla její největší chyba.
Francii rozkládala nenávist mezi pravicí a levicí, politika se místo obrany zabývala sama sebou. Francouzští politici by tehdy raději přijali Hitlera, než dopustili nástup komunistů.

Francie plánovala bojovat na německém nebo belgickém území, protože rozšíření Maginotovy linie až k belgickým hranicím by bylo příliš drahé. Navíc by si Belgie mohla myslet, že v případě války zůstane bez francouzské pomoci. Belgie se bez konzultace s Francií prohlásila za neutrální a uzavřela hranice i pro francouzské vojenské pozorovatele. Rozhodnutí o prodloužení Maginotovy linie až k moři přišlo pozdě a dokončení bylo v nedohlednu.

Francouzi se ofenzívy obávali a zůstali ukryti v opevněních. Maginotova linie tak nakonec chránila lépe Němce než samotné Francouze. Jejich válečné myšlení navíc ustrnulo – útok tanků považovali za těžkopádný, zatímco Němci v nich viděli budoucnost. Francouzi pořádali vojenské přehlídky a ujišťovali sebe i Brity, že jsou dokonale připraveni. Byli si jistí svým vítězstvím.

Když se na konci léta 1939 Francouzi vraceli z dovolených, zjistili, že jejich země je ve válce s tradičním nepřítelem – Německem. Neděsili se. Věřili, že válka skončí během pár dní vítězstvím. Francie podcenila všechno – stav armády, nepřítele i situaci v Evropě. Politici se zajímali hlavně o sebe, o svá vítězství a ambice. Zatímco Polsko, jejich spojenec, krvácelo, Francie se bavila.

Proběhla jen Sárská ofenzíva – jediná a naprosto zbytečná akce tohoto druhu za celou válku. Kdyby Francie už v září 1939 udeřila s obrněnými jednotkami, dělostřelectvem a letectvem, Německo by nedokázalo vzdorovat déle než dva týdny. Francouzský velitel však nařídil ústup za Maginotovu linii. Tak začala podivná válka. Francouzi stříleli jen tehdy, když přijeli vysocí důstojníci. Jinak – nic.

Tu zimu zasáhly Evropu kruté mrazy. Francie přerušila práce na Maginotově linii, zatímco Němci pokračovali. Morálka francouzské armády klesala, rozmáhalo se opilství a nedisciplinovanost. Generálové své vojáky téměř nenavštěvovali.
Generál Gamelin, 68letý, se téměř nevzdaloval ze svého štábu. Měl skvělou minulost, takže nikoho nenapadlo požádat ho, aby přenechal velení mladším. Sídlo si zvolil na zámečku ve Vincennes, bez telegrafního spojení – zprávy mu nosili poslíčci na motocyklech. Jeho strategie byla prostá: vyčkávat, dokud se spojenci nevyrovnají Němcům početně i technicky. Chtěl udržet válku mimo Francii. Dokonce plánoval útok na Sovětský svaz přes Norsko – bombardovat ropné rafinerie v Baku a přitáhnout na svou stranu Balkán.

Byly to jen sny odtržené od reality.
Armáda se rozmístila podél hranic a čekala. Nechráněné však zůstaly Ardeny. Tam Gamelin poslal svých deset nejslabších divizí, protože ani na okamžik nevěřil, že by Němci mohli zaútočit právě tudy. To byla osudová chyba. Němci se rozhodli pro přesně tuto cestu. Řídili se Guderianovými pokyny a 10. května 1940 v 5 hodin ráno začala německá invaze přes Nizozemsko.

Útok byl tak prudký, že nizozemská armáda se prakticky rozpadla. Téhož dne Němci v Belgii dobyli pevnost Eben-Emael – považovanou za nejodolnější na světě a klíčové místo Gamelinovy fronty. Fronta byla prolomena dříve, než dorazily spojenecké jednotky. Gamelin trval na přesunu svých sil na sever – přímo do pasti, kterou pro něj Hitler připravil.

Uprchlíci prchající před válkou blokovali silnice a zpomalovali francouzské jednotky – přesně, jak si Hitler naplánoval. Němci byli rychlí, organizovaní a připravení. Francie mohla jejich tankový útok zastavit bombardováním, ale poslala většinu letectva na sever. Mezitím Němci zničili francouzská letiště.
Zatímco spojenci počítali ztráty, německé tanky pronikaly přes Ardeny k Sedanu na řece Meuse. Tam dorazily za tři dny – Gamelin počítal s devíti. Francouzi vyhodili všechny mosty kromě jednoho, který však zůstal téměř nechráněný. A právě ten využil velitel Erwin Rommel. Gamelin odmítal uvěřit, že by Němci mohli udeřit tak brzy. Řídil se logikou první světové války, zatímco Hitler už psal druhou.

Francouzi nasadili děla proti tankům, ale ze strachu z nedostatku munice stříleli málo. Němci tak měli čas jedno po druhém zničit. Pěchota překročila řeku, ženisté postavili pontony a tanky přejely. Bitva u Sedanu byla rozhodnuta – ve prospěch Německa. Morálka francouzského velení se zhroutila.

Německá pěchota doháněla tanky, všechno šlo podle plánu. Spojenecké letectvo se snažilo zničit přechody, ale utrpělo obrovské ztráty – polovina britských letadel se nevrátila. Francii mohl zachránit jen zázrak. Když do Paříže dorazily zprávy o porážce u Sedanu, propukla panika. Kdo mohl, utíkal. Vojáci od Sedanu ustupovali k Paříži a tím uvolňovali cestu Němcům.
Gamelin se místo uznání chyby domníval, že byl zrazen. Náhodně propustil dvacet svých velitelů.

Spojencům bylo nařízeno ustoupit z Belgie. 17. května padl Brusel – a s ním i Gamelin. Nahradil ho 73letý generál Weygand, povolaný z penze. Francie byla zoufalá. Předsedou válečné rady se stal 84letý maršál Pétain, který se vrátil ze Španělska, kde působil jako velvyslanec. Prohlásil:

„Moje země je poražena – a to je výsledek třiceti let marxismu.“

Vedení Francie doufalo, že Pétainovo jméno pozvedne morálku vojáků. Nestalo se. Francouzi se pokoušeli postupující Němce zastavit, ale marně. Do zajetí padaly desetitisíce vojáků i generálové.

Uprchlíci zaplavili silnice – až 12 milionů lidí prchalo z domovů. Za pouhých sedm dní Němci urazili 320 kilometrů a 20. května dorazili k Lamanšskému průlivu. Spojené síly v Belgii byly odříznuty od jihu. Pokusy o protiútok přišly pozdě. Vzájemná obvinění mezi Brity a Francouzi přerostla v napětí – Britové se rozhodli ustoupit k Dunkerku. Francouzi byli rozhořčeni, ale museli uznat, že válku vedli oni – a prohráli.

25. května padla Boulogne, 26. května Calais. Jmenování Weyganda sice přineslo jiskřičku naděje, ta však zhasla po zprávě o belgické kapitulaci 28. května.
    Politici se hádali – jedni chtěli mír, druzí dokonce spolupráci s Němci. Tábor usmiřovačů rychle sílil. Premiér se snažil očistit kabinet a povolal i Charlese de Gaulla, který tak poprvé vstoupil do politiky. Bylo však pozdě – válka se Francii vymkla z rukou. Národ přijal myšlenku porážky překvapivě snadno.

26. června padl Dunkerk. Hitler nařídil, aby po celém Německu zněly tři dny zvony – na oslavu „největšího vítězství všech dob“.
    Den po pádu Dunkerku začala druhá německá ofenzíva. Francouzi bojovali zoufale, ale čelili dvojnásobné přesile. Po třech dnech přišel další Rommelův průlom – během několika hodin pronikl až k Seině. Tanky proudily do nitra Francie bez odporu. Všechny cesty vedly do Paříže.

27. června opustila francouzská vláda hlavní město. Téhož dne vstoupila do války Itálie. Bylo rozhodnuto. Dva dny po pádu Paříže požádal nový předseda vlády, maršál Pétain, Němce o příměří. Francouzi toto rozhodnutí přijali s úlevou.

Hitler trval na tom, aby se příměří podepsalo na stejném místě, kde v roce 1918 Německo podepsalo potupnou kapitulaci. Symbolická odplata. Po podpisu nechal ono místo zničit. Německo se dočkalo své pomsty.
Pařížský rozhlas brzy oznámil podmínky příměří. Paříž se stala výletním městem pro Němce.

Čtyři roky okupace – někteří Francouzi bojovali v odboji, jiní utekli do ciziny a další kolaborovali. Někteří dokonce schvalovali Hitlerův „nový evropský pořádek“.
Paříž se dočkala dalšího ponížení: německé jednotky pochodovaly po stejné trase, kudy v roce 1918 kráčelo vítězné francouzské vojsko.

Francie byla pokořena za pouhých pět týdnů.

Francouzské Lidice – masakr v Oradour-sur-Glane

Masakr v Oradour-sur-Glane je označení pro německý válečný zločin, při kterém vojáci Waffen-SS v roce 1944 ve francouzské vesnici Oradour-sur-Glane zavraždili 642 civilistů.

Všechny ženy a děti byly nahnány do kostela, kde byly zamčeny, zatímco vesnice byla rabována. Muži byli odvedeni do šesti stodol, kde už byly připraveny kulomety. Podle výpovědi svědka, který celou událost přežil, začali vojáci střílet – mířili na nohy, aby oběti umíraly pomaleji. Když už se některé nemohly hýbat, Němci na ně naházeli klestí a stodoly zapálili. Pouze pět mužů uniklo, 190 jich zemřelo.

Poté se vojáci vydali ke kostelu, kde připravili zápalnou bombu. Když ji odpálili, ženy a děti se pokusily utéct okny a dveřmi, ale sotva vyběhly ven, spustila se kulometná palba, která je usmrtila. V kostele zahynulo 247 žen a 205 dětí. Přežila jediná žena – 47letá hospodyně Marguerite Rouffanche. Podařilo se jí uniknout malým oknem na zadní straně kostela a přes noc se ukryla v křoví, dokud Němci neodjeli. Jiná malá skupina asi dvaceti vesničanů vyšla z úkrytu hned poté, co bylo venku bezpečno.

Když se Standartenführer Stadler dozvěděl o masakru, požadoval, aby byl Diekmann postaven před soud. Diekmann se hájil tím, že podobné masakry jsou v Sovětském svazu běžnou záležitostí, a soud byl proto odložen do doby, než divize Das Reich dorazí do Normandie. Diekmann však padl dříve, než k tomu mohlo dojít.

4. díl: Osamělá Británie

26. květen 1940 – 1941

Po silnicích lemovaných rozbitým a opuštěným vojenským vybavením ustupují britské a francouzské armády na jediné místo, kam se dá – do Dunkirku. Šestnáct kilometrů odtud čekají německé jednotky na Hitlerův rozkaz k útoku. Pět set tisíc Britů a Francouzů čeká na zajetí a doufá v pomoc z Anglie. Pomoc skutečně přišla.

Na pláži byly tisíce vojáků ve velmi špatném stavu. Pomalu se naloďovali na plavidla a byli šťastní, že pojedou domů – do Anglie. Všichni doufali, že nepřijde německý nálet, protože to by znamenalo masakr bez možnosti úniku. Němci se snažili potápět lodě a zabránit tak vojákům v návratu. Královské letectvo se pokoušelo držet německé stroje co nejdál od pláže, přesto bylo potopeno šest torpédoborců a téměř dvě stě menších plavidel.

Při francouzském tažení ztratilo Královské letectvo skoro polovinu svých sil, při operaci Dunkirk dalších sto letadel. Dunkirk představoval strašlivou porážku, ale Královské letectvo zachránilo na malých lodích kolem 330 000 vojáků.

4. června se vzdali ti, kteří v Dunkirku zůstali. 14. června Francie ve válce kapitulovala – a v Anglii promluvil Churchill k národu:

„To, co mělo být bitvou o Francii, skončilo. Očekávám, že každou chvíli začne bitva o Británii. Hitler ví, že nás na tomto ostrově musí zlomit, jinak prohraje celou válku. Dokážeme-li se mu postavit, bude Evropa možná svobodná. Pokud podlehneme, naše bytí se propadne do propasti nového temného věku. Připravme se tedy ke splnění svých povinností tak, aby lidé v budoucnu mohli říci: To byla jejich nejskvělejší hodina.“

Británie se připravovala čelit okamžité invazi. Opět začala evakuace dětí – někteří rodiče je posílali přes moře do bezpečí. Od této praxe však Britové upustili, když Němci potopili parník s devadesáti dětmi na palubě. Milion mužů, kteří nebyli povoláni, se začal dobrovolně připravovat k domobraně.

Z Dunkirku si armáda přivezla jen pušky, všechno ostatní vybavení tam musela zanechat. Plně vybavenou divizí byla pouze ta kanadská. Churchill byl informován, že pokud se Němci vylodí, nebude čím bránit zemi. Všechno chybělo, a tak se alespoň budovaly zátarasy proti tankům.

Churchill byl všude – už ne jako podezřelý politik, ale jako živé ztělesnění britské vůle k odporu. Dokázal všechno zrychlit, rozhýbat i úředníky, kteří se dříve ploužili chodbami a teď běhali. Prováděl inspekce jednotek a pochodoval tak rychle, že utíkal i mladším mužům.

Ve zbrojovkách pracovali muži i ženy dlouho přes stanovenou dobu, aby zaplnili mezery v obraně. Výroba dosáhla vrcholu v červnu, pak s únavou dělníků mírně opadla. Produkce stíhaček se však zdvojnásobila – každý týden přibylo sto nových letounů.

Bitva o Británii

V červnu 1940 Hitler o invazi do Británie zatím neuvažoval. Byl zaměstnán oslavami vítězství ve Francii a očekával, že i Británie s ním uzavře příměří. Berlín ho vítal jako hrdinu. Zdálo se, že invazi plánuje jen německé námořnictvo.

Než o ní Hitler vůbec začal uvažovat, připravila si pozemní armáda vlastní plány, ale k námořním návrhům se stavěla kriticky. Všichni vzhlíželi ke Göringovi, šéfovi letectva, který věřil, že jeho Luftwaffe dokáže Británii „knokautovat“.

Pozemní síly požadovaly vylodění čtyřiceti divizí, což by zpečetilo osud Londýna. Nakonec však byly síly zredukovány na devět divizí s podporou dvou leteckých – celkem asi 200 000 mužů.

Do září Británie překonala svou dřívější slabost a měla na jihovýchodě šestnáct divizí. Invazní jednotky se shromažďovaly v severoněmeckých přístavech, lodě se upravovaly pro přepravu vojáků i obojživelných tanků. Pozemní síly považovaly flotilu za příliš malou, námořnictvo naopak tvrdilo, že i takto velkou flotilu bude těžké chránit. Všichni se shodli, že rozhodující je vzdušná nadvláda.

Invaze pod kódovým označením Lachtan byla připravena na polovinu září. Plán však nebyl seriózní a námořnictvo se zdráhalo nést odpovědnost. Proto požádalo letectvo, aby zajistilo totální vzdušnou převahu. Jenže piloti ještě nebyli plně vycvičeni.

Letecká válka

Prvními cíli se staly obchodní konvoje a přístavy, zvláště ty nad průlivem La Manche. Dover se stal známým jako „cíp pekelného ohně“.

Britové však měli výhodu – radarový systém, díky němuž mohly letky zůstávat na zemi, dokud nebylo nutné vzlétnout. Nemuseli plýtvat palivem ani silami, mohli být odpočatí a přesně navedení na cíl.

13. srpna změnil Göring taktiku. Nařídil útoky proti radarovým stanicím a letištím. Zatímco bombardéry útočily na letiště chránící Londýn a jihovýchodní Anglii, doprovodné stíhačky měly napadat britské stíhače.

Boj nad Anglií byl pro Luftwaffe nevýhodný – německé bombardéry nenesly dostatečné množství bomb a stíhačky měly palivo jen na půlhodinu letu nad Anglií. Britské stroje měly základny blízko a mohly se rychle doplňovat.

Špionáž Luftwaffe oklamala vlastní piloty, když tvrdila, že osm letišť bylo zničeno. Ve skutečnosti nebylo vyřazeno žádné. Němečtí piloti čelili odporu, který nečekali, a začali být pesimističtí.

Proti hrozbě invaze stálo 1 400 britských stíhacích pilotů se svým pozemním personálem. Vyvrcholení bitvy přišlo koncem srpna a prvním týdnem v září. Na výsledku záviselo Hitlerovo rozhodnutí o invazi.

Zázrak nad Londýnem

V posledním srpnovém týdnu a prvním týdnu září zahynulo 103 britských pilotů, 128 bylo zraněno a šest klíčových letišť dočasně vyřazeno. Britové ztráceli stroje rychleji než Němci. Nejhorší byl 31. srpen – stíhací letectvo bylo téměř na kolenou.

7. září byla vyhlášena pohotovost – invaze byla na spadnutí. Ale celý den panoval klid… až do odpoledne, kdy Němci zahájili masivní nálet. Jenže místo letišť zasáhli Londýn.

Londýn hořel, ale letiště byla ušetřena – a to zachránilo Británii.

Požárníci a záchranáři pracovali i 40 hodin v kuse. „Už jsme to chtěli vzdát,“ řekl jeden z nich, „ale člověk se rozhlédl a viděl ostatní makat dál.“

15. září přišel další velký útok – Luftwaffe očekávala snadné vítězství, ale Britové byli připraveni. Sestřelili 56 německých letadel. Královské letectvo vyhrálo bitvu o Británii.

Blitz – Londýn v plamenech

Od září 1940 se denní nálety zastavily, ale noční bombardování pokračovalo – Londýn byl cílem 76 nocí po sobě. Lidé spali v krytech, chodili do práce, záchranné čety hledaly přeživší.

Rozhlas vysílal do světa, že Londýn vydrží. Američané obdivovali odvahu Britů, ale jejich země zůstávala neutrální.

Od září 1940 do května 1941 zahynulo při náletech 40 000 lidí a statisíce zůstaly bez domova.

Továrny pracovaly ve dne i v noci, i přes neustálé poplachy. Proti nočním útokům neexistovala žádná účinná obrana. 29. prosince 1940 německé letouny svrhly zápalné pumy a Londýn zachvátilo 1 500 požárů. Voda došla, a tak hasiči mohli jen bezmocně přihlížet.

Střed Londýna byl zničen – ale Svatopavelská katedrála zůstala stát.

Boje na Balkáně a v Africe

Britská vláda zoufale hledala způsob, jak bojovat s nepřítelem. Rozhodla se pro severní Afriku. 10. prosince 1940 dvě britské divize zaútočily na početnou italskou armádu – a ke svému překvapení postupovaly snadno a rychle.

Padlo sto tisíc italských zajatců. Spojenci doufali, že se dostanou Německu „na kobylku“ přes Jugoslávii a Řecko.

Jenže Němci 6. dubna 1941 zaútočili a přemohli Řecko i Jugoslávii během tří týdnů. Britské jednotky musely být evakuovány. Účelu nebylo dosaženo – Balkán padl. Rovnováha se silně vychýlila v britský neprospěch.

Do května 1941 ovládalo Německo se spojenci většinu kontinentální Evropy. V severní Africe Rommelova armáda získala zpět téměř všechny britské výdobytky.

Němci obsadili i Krétu po těžkých bojích výsadkářů. Britové utrpěli 13 000 ztrát a opět museli evakuovat. Churchill sice trval na udržení Kréty „za každou cenu“, ale ta padla.

10. května 1941 utrpěl Londýn nejničivější nálet celé války – přes 3 000 mrtvých a raněných. Město bylo v troskách, ale právě tehdy se karta začala obracet.

V dubnu téhož roku Hitler svolal své velitele a oznámil jim, že „druhá fáze bitvy o Británii“ je jen kamufláží. Na řadě je Rusko.

Británie přežila. Sama. Ale ne zlomena.

5. díl: Barbarossa

Rusko, polovina června 1941

Chaotická, nejistá země. Množí se pověsti o invazi Německa. V Kremlu to vypadá, jako by se o nacistické nebezpečí vůbec nestarali. A pokud ano, mysleli si, že samo zmizí. Přitom už miliony německých vojáků stojí kolem ruských hranic, připraveny zahájit nejkrvavější pozemní bitvu v historii – bitvu, která nakonec rozhodne druhou světovou válku.

Červenec až prosinec 1941

V červenci 1941 stál Hitler po návratu z Francie na vrcholu své slávy. Rychlost a jistota jeho vítězství ohromila dokonce i jeho generály. Jejich pochyby byly vyvráceny, jejich nesouhlasné názory nebylo třeba brát v úvahu. V té chvíli jim Hitler oznámil, že dalším cílem budou Rusové. V knize Mein Kampf napsal:

„Když mluvíme o nových územích, musíme uvažovat o Rusku. Sám osud ukazuje tímto směrem.“

Rusko mělo Německu zajistit nový životní prostor.
Obyčejný Němec, stejně jako obyčejný Rus či kdokoli jiný, byl překvapen Hitlerovým paktem se Stalinem ze srpna 1939. Všem to připadalo jako nejnepravděpodobnější spojenectví dvou největších rivalů světa. Nacisticko-sovětský pakt však Hitlerovi dobře posloužil – nikdo mu nebránil v otázce Polska ani Francie. Stalin získal čas, aby se nadechl a připravil armádu poté, co ji v třicátých letech oslabily čistky. Sázel i na dlouhou válku mezi Německem a spojenci. Jenže německé vítězství na západě přišlo rychleji, než očekával.

Pochybnosti o síle Rudé armády rostly i v samotném Rusku. Čistky zdecimovaly její velení – 90 % generálů, 80 % plukovníků a více než polovina důstojnického sboru padli za oběť Stalinovým rozmarům. Armáda zůstala bez hlavy. Po mizerném vystoupení proti Finsku byly zahájeny reformy, ale když do Ruska dorazily zprávy o německé bleskové válce ve Francii, reforma se urychlila – přesto v létě 1940 nebyla dokončena.

Stalin však využil příležitosti: zatímco byl Hitler zaměstnán bitvou o Británii, obsadil pobaltské státy – Estonsko, Litvu, Lotyšsko – a část Rumunska. Tím se nebezpečně přiblížil k rumunským ropným polím, na nichž bylo Německo závislé. Hitler nezasáhl. Místo toho se snažil získat ostatní státy do svého područí: Bulharsko, Jugoslávii, Rumunsko i Maďarsko. Rusové reagovali ostře – obvinili Německo z neplnění paktu ze srpna 1939. Křehké rusko-německé přátelství se začalo drolit. Když pak Hitler uzavřel Pakt tří s Itálií a Japonskem, Sověti zpozorněli – i když měl být namířen jen proti USA a Británii, Rusko tomu nevěřilo a protestovalo.

V listopadu 1940 Hitler pozval do Berlína Stalinova poradce Molotova, aby „vyjasnili situaci“. Skončilo to katastrofou. Rusům vadilo, že se Německo paktuje s Finskem, s nímž bylo Rusko ve sporu. Hitlerovi se zase nelíbilo, že by Finsko mohlo připadnout Sovětům – byla to jeho zásobárna nerostných surovin. Ještě během Molotovovy návštěvy nařídil Hitler generálům připravit útok na Rusko na 15. května 1941. Operace dostala jméno Barbarossa, po rudovousém pruském císaři, který kdysi vedl křižácká tažení proti Slovanům.
Generálové se snažili útok odvrátit – znamenal otevření druhé fronty. Hitler však argumentoval, že Británie nepředstavuje hrozbu a že východní tažení bude jedinou frontou – pokud skončí rychle. Rusko ho přitahovalo stejně jako kdysi Napoleona.

Hitler chtěl proniknout do nitra Ruska. V roce 1941 byla Rudá armáda největší na světě – v počtu tanků převyšovala všechny ostatní armády dohromady. Byla lépe vybavena než dříve, ale co morálka? Hitler byl přesvědčen, že stačí rozkopnout dveře a celá ta shnilá stavba se sesype.
Ruské vedení si stále myslelo, že má ještě čas. Do března 1941 už však stály ruské a německé jednotky tváří v tvář na hranicích s Maďarskem, Rumunskem i Bulharskem. Jugoslávie mezitím povstala proti nacistické vládě. Hitler rozzuřeně reagoval operací Odplata – útokem na Jugoslávii. Tím odsunul Barbarossu o pět velmi cenných týdnů.

Stalinovy špiony i západní diplomaté varovali, že Němci soustřeďují vojska na hranicích. Stalin to odmítal. Dokonce Churchill i Roosevelt ho informovali, ale Stalin si myslel, že jde o trik, který má vyprovokovat válku. Západu nevěřil.

Moskva, 1. květen 1941

Velkolepá vojenská přehlídka měla uklidnit ruský lid. Cílem sovětské diplomacie bylo stále Hitlera usmiřovat, aby se odložil jakýkoli útok, dokud nebude dokončena reforma Rudé armády. Generálové cvičili, diplomaté posílali obilí a suroviny do Německa, zavíraly se oči před přelety německých průzkumných letadel, zpomalovala se výstavba pohraniční obranné linie – jen aby se Berlín neurazil.
Zatímco si politici potřásali rukama, tři miliony německých vojáků se přesouvaly k hranicím. Největší pozemní bitva v dějinách měla zanedlouho začít.

Operace Barbarossa

Postup vojsk byl ohromující. Němci urazili přes sto kilometrů denně. Hitler plánoval zničit Moskvu do čtyř měsíců. Byl přesvědčen, že válka bude stejně rychlá jako ta v Polsku či Francii.
První den byly zničeny tři ruské pěší divize a pět dalších rozprášeno. Během dvou dnů bylo zničeno přes 2000 ruských letadel – největší letectvo světa směřovalo ke zkáze. Rudá armáda byla decimována, německá armáda postupovala k Moskvě. Za měsíc získali Němci území dvakrát větší než celé Německo. Města padala jako kuželky.

Do konce září 1941, po třech měsících války, ztratili Rusové téměř tři miliony lidí. A přesto – ruská houževnatost šokovala svět.
Německý generál tehdy pronesl:

„My jsme jako sloni, oni jako mravenci. Slon jich mnoho udupe, ale nakonec ho množství mravenců udolá.“

Rusko – ohromné, krásné, bez konce. Široká krajina naháněla Němcům hrůzu. Tradiční ruskou strategií bylo měnit prostor za čas. A čas už nebyl na Hitlerově straně.
Když byla Ukrajina přemožena a Leningrad obklíčen, zamířil Hitler k největší kořisti – k Moskvě.

Na podzim 1941 se Moskva stala frontovým městem. Němci byli 300 km daleko. Městem se šířily zvěsti o kapitulaci, vládl vojenský režim, německé letectvo bombardovalo denně. Bitva o Moskvu začala začátkem října. Dvěma obchvaty zajali Němci dalších 700 000 ruských vojáků. Vypadalo to na nezadržitelný pád.

Jenže zima přišla brzy. Koncem října napadl sníh. Němci byli zcela nepřipraveni. Zimní výstroj? – „Nevznášejte zbytečné požadavky,“ zněla odpověď z velení.
Téhož dne dostala Moskva nového obránce – maršála Žukova. Ten dříve bránil Leningrad s obrovskou energií. Počasí se zhoršovalo, silnice se změnily v bahno, tanky se bořily, zásobování vázlo. Generálové chtěli útok zastavit – Hitler odmítl.

Když v prosinci teploty klesly pod –40 °C, auta i tanky zamrzly. Německé jednotky trpěly omrzlinami a nemocemi. Hitler si nepřipouštěl, že jeho strategie selhala. Armáda to však věděla.

6. prosince 1941 spustil Žukov protiútok. Sibiřské divize, zocelené mrazem, se valily na Němce. Ti ustupovali a poprvé zakusili hrůzu, kterou sami roznášeli. Jak Rusové osvobozovali svá města, objevovaly se hrůzy nacistické okupace. Smrt, mučení, vypálené vesnice.

Heslem se stalo:

„Soudruhu, zabij svého Němce!“

Během první ruské ofenzívy bylo zajato asi 300 000 Němců. Ti, kteří dříve zasévali strach, ho teď sami poznali. Dva dny po zahájení sovětského protiútoku zaútočili Japonci na Pearl Harbor. Světová válka se obrátila novým směrem.

6. díl: Banzai – Japonsko 1931–1942

Rituál za smytí viny sedmi duší před jejich Bohem.
Za sedm popravených japonských válečných zločinců po ukončení druhé světové války se v Japonsku dodnes koná obřad smíření.

Japonsko po první světové válce trpělo velkou hospodářskou depresí – víc než většina ostatních zemí. Populace se každým rokem zvětšovala o další milion hladovějících. Země neměla vlastní nerostné zdroje, trpěla katastrofálními neúrodami a následnými hladomory. Japonci vyrůstali ve velmi tvrdých podmínkách. Nacionalismus, vzpoury důstojníků – to vše postupně posouvalo Japonsko pod nadvládu armády. Politici se museli spokojit s druhou rolí ve vedení státu.

Japonská armáda měla až do konce 30. let špatnou pověst. Pozvedly ji vlastenecké spolky – mnohé z nich však byly spíše gangsterské bandy, které ve jménu vlastenectví páchaly jakékoli zločiny. Armáda ovládla i školství a úcta k bojovým uměním byla dětem vštěpována od malička.

Císař byl pro Japonce bohem. Hirohito si vybral kralování, nikoli vládnutí. Dovolil, aby s ním vojenské kruhy manipulovaly. Armáda chtěla řešit ekonomické problémy Japonska expanzí na asijskou pevninu. Korea už dlouho byla japonská, a tak mohly být základny i v Mandžusku. To tvořila převážně pustá divočina, ale nacházely se tam suroviny, které Japonsko postrádalo. Japonci Mandžusko napadli a vzhledem k malé a slabé čínské armádě ho brzy ovládli. Svět byl šokován, ale nezmohl se na nic víc než odsouzení.

Protože obsadili Mandžusko tak snadno a bez odporu zbytku světa, obrátili japonští generálové svůj zájem k sousední Číně, kde žilo půl miliardy lidí. Ta se po staletí cítila za svou zdí bezpečně.

V červenci 1937 byl zinscenován incident, při němž měli Číňané střílet po Japoncích. Bez vyčkání na vyšetření Japonsko napadlo Čínu. Nesjednocení a špatně vybavení Číňané nebyli krutým Japoncům rovnocennými protivníky. Během několika týdnů Japonci obsadili většinu severní Číny a bombardovali Peking. Po pádu Pekingu následoval útok na Šanghaj. Když padla i ta, japonské jednotky postupovaly údolím řeky Jang-c’-ťiang směrem k tehdejšímu hlavnímu městu Nankingu.

Právě tam, v prosinci 1937, spáchali Japonci něco, co se stalo jedním z nejhorších válečných zvěrstev století – masakr v Nankingu. Japonští vojáci chladnokrevně zmasakrovali více než 200 000 civilistů. Dokonce i nacisté byli šokováni a nabídli své prostřednictví při vyjednávání, aby se zabránilo dalšímu krveprolití.

Japonští generálové však byli se svými vojenskými úspěchy čím dál nenasytnější. Do léta roku 1938 ovládli podstatnou část Číny, ale dobývali jen prázdná území, protože Číňané se stahovali do vnitrozemí. Jejich aktivity zároveň vzbudily pozornost dávného nepřítele – Ruska.

V létě 1938 se rozhořely boje na sovětsko-mandžuské hranici. Japonci dostali takový výprask, že po dvou týdnech přistoupili na dohodu. O deset měsíců později následovala další potyčka, v níž byli Japonci znovu poraženi – tentokrát samotným Žukovem. Od té doby byli opatrní, aby se nedostali do konfliktu s Ruskem. Tím se však přiblížili k Německu a Itálii.

V zemi byla zavedena jediná politická strana, která umožnila armádě ovládnout celé dění. Vliv Západu sílil, což se armádním kruhům nelíbilo, a tak začaly Japonsko připravovat na válku.

Čínsko-japonská válka trvala až do roku 1940 a generálové hledali způsob, jak ji ukončit. Hitlerova vítězství nad Francií a Holandskem a zdánlivě rychlá porážka Británie učinila Japonce ještě sebevědomějšími.

Po pádu Francie dovolila loutková vláda Japoncům vstoupit do francouzské Indočíny – nebezpečně blízko k Filipínám, tehdy americké državy. Spojené státy reagovaly embargem na dodávky železa a leteckého paliva. To Japonsko přimklo ještě víc k Německu.

V září 1940 byl v Berlíně podepsán Pakt tří – mezi Německem, Itálií a Japonskem. Dvě války na opačných koncích světa se tak spojily.

V dubnu 1941 navštívil japonský ministr zahraničí po své „cestě dobré vůle“ za Hitlerem i Moskvu, kde se Stalinem podepsal pakt o neutralitě. Rusko však představovalo pro Japonsko stálé ohrožení, a proto japonská armáda toužila po zúčtování.

Japonsko mělo nejsilnější námořnictvo v Tichém oceánu, ale po obsazení zbytku francouzské Indočíny na něj USA uvalily embargo na dodávky ropy. To způsobilo Japonsku kritický nedostatek. Japonci se mohli buď stáhnout a utrpět ztrátu prestiže, nebo se vydat na jih a zmocnit se ropných polí v Indonésii.

Pokusy o dohodu s USA byly jen divadlem. Na obou stranách rostlo napětí. Zatímco Američané vyjednávali, Japonci ladili dobyvatelské plány.

K získání ropy bylo třeba obsadit Indonésii, Filipíny a Malajsii – ale nejdřív bylo nutné vyřešit problém americké flotily na Havaji. Pokud by Japonsko vedlo válku konvenčně, nemělo by velkou šanci na vítězství. Proto vznikla myšlenka zahájit válku překvapivým úderem na Pearl Harbor.

Flotila letadlových lodí vyplula 26. listopadu 1941. Po jedenácti dnech urazila nepozorovaně přes 6 500 km a přiblížila se na 320 km k Havaji.

Ačkoli Američané rozluštili japonské šifry a věděli, že válka hrozí, nevěděli, kde Japonci udeří. V neděli 7. prosince 1941 v 6 hodin ráno vzlétla první japonská letadla k útoku na Pearl Harbor. Bomby dopadaly na americké lodě, všude hořelo a námořníci byli výbuchy vrháni do vody. Ti, co přežili, měli štěstí.

Devět amerických bitevních lodí bylo potopeno či vyřazeno z provozu, spolu s několika torpédoborci a křižníky. Letadlové lodě však měly štěstí – toho rána byly na moři. Japonci potopili i britské lodě a slavili ohromný úspěch.

Na Boží hod 1941 padly do japonských rukou Hongkong, Manila i Borneo. Největšího vítězství dosáhli v Malajsii. Japonci byli dvakrát méně početní, měli špatné mapy, ale Britům nedovolili zformovat obranu.

Nasadili tři sta tanků, zatímco Britové neměli žádný. Už v den útoku na Pearl Harbor bombardovali Japonci i Singapur.

Britům chyběly síly – válka v Evropě je vyčerpala. Očekávali, že Malajsie vydrží alespoň tři měsíce, ale Japonci postoupili o 7000 km za pouhých sedm týdnů. 8. února 1942 překročili úžinu Johore a vylodili se na ostrově Singapur.

Na severním pobřeží nebyla žádná obranná zařízení, a tak se Japonci mohli snadno zmocnit zásob vody. Ačkoli jim docházela munice, netušili, že britská morálka je v troskách.

15. února dorazil k Japoncům britský vyslanec generála Percivala a sjednal schůzku s generálem Jamašitou. Schůzka se konala – a Britové se vzdali.

Pád Singapuru byl katastrofou britské historie. Více než 130 000 vojáků složilo zbraně – největší kapitulace, jakou britská armáda kdy zažila.

Japonským vojákům bylo vštěpováno, aby se nikdy nevzdávali, a proto hleděli na zajaté Brity s obrovským pohrdáním. Celá jihovýchodní Asie ležela Japonsku u nohou.

Za pár týdnů stála japonská armáda u Indie a námořnictvo se blížilo k Austrálii. Nad jednou imperiální mocností zapadlo slunce – nad druhou vycházelo stále výš.

7. díl: Vlastní cestou – Amerika vstupuje do války

„Doufám, že USA zůstanou mimo tuto válku,“ řekl roku 1939 prezident Roosevelt.
„Ujišťuji vás, že naše veškeré úsilí k tomu bude směřovat. Pokud budu moci zabránit přerušení míru ve Spojených státech.“

USA 1939–1942

Začátkem roku 1940 britský velvyslanec hlásil, že devět z deseti Američanů zastává názor, že by se Amerika měla držet mimo válku. Dokonce i jejich nacistická strana byla přesvědčena, že by Amerika měla pomoci Německu.
Země byla vnitřně rozpolcená a mnozí volali po izolaci od zbytku světa. Převládl názor, že se USA nemají vměšovat do evropských záležitostí. V některých částech země rostla nevraživost vůči Británii, protože měli pocit, že je chce vtáhnout do války s Německem.

Po pádu Francie byla většina Američanů ochotna Británii pomoci, ale stále rozhodně odmítala přímý vstup do války. Do toho přišly prezidentské volby. Při všeobecném nacistickém triumfu si Roosevelt nemohl dovolit čekat na znovuzvolení, aniž by alespoň částečně neuvedl USA do válečné pohotovosti. A tak se stalo.

Roosevelt se dočkal skutečného boje, i když slíbil – stejně jako jeho protivník – že „americké chlapce do cizích válek nepošle“. Přesto svůj mandát obhájil. Po znovuzvolení měl pocit, že má oprávnění poskytnout Británii veškerou válečnou pomoc, ale musel postupovat pomalu – Amerika byla stále hluboce rozdělena.

V březnu 1941 byla uzavřena smlouva o půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act), která prezidentovi umožnila začít s pomocí Británii. Roosevelt oznámil americkému lidu, že USA se musí stát „zbrojnicí demokracie“, aby mohly pomoci ve válce proti Hitlerovu Německu. Ani tohle řešení se však nelíbilo americkým obchodníkům – obávali se ztrát. Finance byly, jako vždy, na prvním místě.

Rok 1941 provázely stávky a demonstrace. Půl milionu horníků stávkovalo téměř měsíc, následovali dělníci v leteckých závodech, což zpozdilo dodávky pro Británii. Výrobu muselo obnovit až povolané vojsko.
Ač se Američané snažili vyhnout válce, válka si začala nacházet cestu k nim.

11. června 1941 potopila německá ponorka americkou nákladní loď Robin Moor. Roosevelt to použil jako záminku k obsazení Islandu a uvolnění britské posádky.

12. září byl u Islandu napaden americký torpédoborec, Roosevelt okamžitě nařídil opětovat palbu.

13. října byl torpédován americký torpédoborec Kearny při doprovodu konvoje ve středním Atlantiku. Roosevelt tento incident využil k prosazení zrušení zákona o neutralitě.

14. listopadu byl potopen Reuben James – 115 mrtvých, 46 přeživších.

Navzdory tlaku Churchilla, který si zoufale přál mít Ameriku po svém boku, Roosevelt stále váhal. Bylo zřejmé, že k zapojení USA bude potřeba něco mnohem dramatičtějšího.
A pak to přišlo – Pearl Harbor.

7. prosince 1941 Japonci udeřili a Amerika se ocitla ve válce s Japonskem. Zpočátku však ne s Německem – dokud Hitler sám USA nevyhlásil válku. Tím se Američané definitivně zapojili do světového konfliktu.

Následoval hon na cizince. Nejvíce nenávidění byli Japonci – tvrdí, pilní a úspěšní, což mnozí Američané těžko snášeli. Více než 100 000 japonských Američanů bylo internováno do táborů.
Němečtí a italští Američané byli posuzováni individuálně, ale podezírání zasáhlo všechny.

Jeden člověk byl po útoku na Pearl Harbor skutečně šťasten – Winston Churchill.
Věděl, že Británie je zachráněna. Okamžitě odcestoval do USA, aby zajistil novou alianci a prosadil, že válka bude nejdříve vedena v Evropě, teprve poté v Tichomoří.
S americkou průmyslovou silou za zády věděl, že čas nyní pracuje pro spojence.

Rok 1942 začal pro Američany v Pacifiku špatně.

1. ledna padla Manila, hlavní město Filipín, do japonských rukou.
   Američané byli zatlačeni až na poloostrov Bataan, který chtěli udržet šest měsíců – do příchodu posil. Ty však nikdy nedorazily. Obklíčené jednotky trpěly nedostatkem léků, jídla i morálky.
   Generál Douglas MacArthur nakonec vojáky opustil a odjel do bezpečí.

Na začátku května 1942 se velitel amerických jednotek na Filipínách vzdal – 80 000 mužů padlo do zajetí.
Následoval nechvalně známý Bataanský pochod smrti: 150 km pěšky v horku, bez vody, jídla a s bitím. Zemřelo asi 10 000 Američanů.

Na jaře 1942 dosáhla japonská expanze vrcholu. Tokio věřilo, že USA a Británie teď budou chtít uzavřít mír.
Ale opak byl pravdou – Američané podnikli odvetný nálet na Tokio.
Šestnáct bombardérů vzlétlo z letadlové lodě a zasáhlo japonskou metropoli. Útok sice způsobil jen malé škody, ale obrovský psychologický efekt.
Rozzuření Japonci začali hledat rozhodující bitvu s americkým námořnictvem.

Ta přišla u Midwaye – v červnu 1942.
Japonci naletěli do pasti. Američané zničili čtyři japonské letadlové lodě, tedy ty samé, které útočily na Pearl Harbor.
Bitva o Midway znamenala zlom v Tichomoří.
Od té chvíle začala karta pomalu přecházet na stranu Spojenců.

Na pevnině následovala bitva o Guadalcanal – první americká invaze této války.
Spojenci začali tlačit Japonce zpět.
Ale hlavní pozornost se teď měla obrátit jinam – na Evropu.

V listopadu 1942 vyplulo 600 lodí naložených vojáky a materiálem k severní Africe.
Amerika se vydala na cestu.

8. díl :  Pouštní válka – Afrika
1940–1943

Tahle země byla stvořena pro válku. Válka zde nemůže zničit žádnou zeleň či krajinu. Tato půda je tvrdá a neporušitelná.

10. června 1940 Mussolini vyhlašuje válku Francii a Británii. Už jako dávný konzul toužil po africké říši. Stihl zmasakrovat Habešany, podmanit si Libyi a chtěl víc. Toužil dosáhnout stejných vítězství jako Hitler, aby mohl usednout s ním jako rovnocenný u jednacího stolu. Mussoliniho zrak se upíral k Egyptu. Na podzim 1940 poslal čtvrt miliónu vojáků do svého egyptského souseda a Libye, dalších 300 000 pak do Etiopie. Proti nim stálo v Egyptě pouze 30 000 britských vojáků západní pouštní armády.

11. září 1940, když vrcholila bitva o Británii, vyrazili Mussoliniho muži dobýt Egypt. Přečíslené britské jednotky jen ustupovaly. Po čtyřech dnech dorazily italské jednotky do Sidi Barani, 100 km na egyptské území, kde se zastavily. Stály ještě 500 km od Káhiry. Britský generál Conor měl tak čas naplánovat protiútok. Operace trvala čtyři dny a právě toto byla pohroma pro italské opotřebované tanky, špatnou bojeschopnost a nedostatečné zásobování. Conor pronikl za italské linie, zlomil jejich odpor a zabral Benghazii a El Agheilu – oblast o velikosti Francie a Anglie. Pro Brity to bylo neuvěřitelné vítězství, navíc dokonale načasované, protože doma zuřily těžké nálety. Pro Mussoliniho znamenala porážka pouhých šest měsíců po jeho vstupu do války konec imperiálních ambicí.

Do zajetí padlo kolem 200 000 Italů. Tripolis, hlavní město Libye, již padal do rukou Conorovým. Churchill však stáhl výkvět své armády, aby čelil nacistické hrozbě v Řecku. 12. února 1941 přišel Hitler zachránit Mussoliniho. Do Tripolisu dorazila malá, narychlo sehnaná jednotka – Afrikakorps, vedená mužem, který se proslavil předešlého léta ve Francii: Erwinem Rommelem. Rommel dosud o pouštní válce nic nevěděl, ale byl odvážný a rozhodný. Stejného dne, kdy dorazil, byla jednotka Afrikakorps vyslána na frontu.

Posledního březnového dne, ještě než všechny jednotky dorazily, zaútočil na Brity u El Agheili a za pouhých 12 dní je zatlačil o 800 km blíž k Egyptu. Britové padali po tisících do zajetí. Do poloviny dubna je zahnal zpět a zrodila se Rommelova legenda. Jediným problémem zůstával Tobruk. 160 km za frontou odolávala tamní australská posádka a upírala Rommelovi cenný předsunutý přístav pro zásobování. Dokud Tobruk zůstal v britských rukou, Rommelovy zásobovací linky byly ohroženy a jeho postup do Egypta zablokován.

Rommel se připravil na obléhání Tobruku a povolal i letectvo. Na město bylo podniknuto přes tisíc náletů. Královské námořnictvo nahradilo posádku Tobruku čerstvými silami: Poláky, Jihoafričany, Indy a Brity. Roku 1941 vládlo britské královské námořnictvo Středozemnímu moři – stav, který trval od předchozího podzimu, kdy porazilo italskou flotilu u Taranta. Britové mohli brázdit moře celkem nerušeni, zásobování Rommela však zůstávalo nedostatečné, včetně benzínu. Nebyl tak schopen používat tanky a dobýt Tobruk, který mu zůstal trnem v oku.

Pouštní válka se ocitla na mrtvém bodě. Nastala chvíle pro nový plán a doplnění zásob. Rommelova taktika byla účinnější než britská, hlavně v použití tanků. Jeho hlavní protitankovou zbraní byla 88mm děla, velmi účinná. Rommel neměl nad Brity převahu jen v taktice a vybavení, ale těšil se také důvěře Hitlera. Jeho protivník byl pod neustálým tlakem Churchilla, který po porážkách v Řecku a na Krétě hledal vítězství. Britové měli k dispozici jen málo tankových transportérů a jejich tanky byly ve špatném stavu.

Rommel mohl být v pokušení opakovat Wellingtonova slova:
„Po staru zaútočili a my jsme je po staru zastavily.“

Během prvních pěti dnů se britské tanky porouchaly. Když Britové hleděli do tváře porážce, rovnováha bitvy se dramaticky naklonila ve prospěch Rommela. Jeho tankům však docházel benzín. Sevření Tobruku bylo uvolněno a Rommel musel ustoupit zpět do výchozího bodu. Během několika týdnů podnikl protiútok, dobil Benghazii a znovu ohrožoval Tobruk. Byl zastaven až u Gazaly. Nastal pat.

Britská ofenzíva byla plánována na konec května, ale Rommel udeřil první. Britové položili miny, které Rommel obešel. Britské tanky opět zklamaly, německé je překonaly. Bitvu o Gazalu vyhrál Rommel a otevřela se mu cesta k Tobruku, jehož opevnění již nebylo tak pevné. Berlínské rádio hlásilo kapitulaci Tobruku. Pro Churchilla temný okamžik, pro Rommela vrchol kariéry – Hitler ho jmenoval polním maršálem.

Britové ustoupili hlouběji do Egypta, až do 30. června 1942, kdy dosáhli železniční zastávky 100 km od Alexandrie – El Alameinu. Nedaleko byla Katarská prolíklina, pohyblivé písečné moře, nevhodné pro tanky. Na zásadní bitvu se připravoval Claude Auchinleck, který převzal velení osmé armády. Churchill plánoval jeho výměnu. Rommel nečekal a vrhl své unavené jednotky vpřed – poslední pokus o dobytí Egypta. V červenci, v nejdůležitější bitvě, ho Auchinleck zastavil.

V srpnu Churchill osobně kontroloval morálku vojáků. Pád Tobruku ho podráždil, ale uvítání osmé armády ho povzbudilo. Auchinleck byl brzy nahrazen Montgomerym, který dosud nevkročil do pouště. Zákony pouštní války pracovaly proti Rommelovi: čím dále postupoval, tím delší byly zásobovací linky. Pouze každá čtvrtá z jeho zásobovacích lodí dorazila. Jeho pozdní rozhodnutí rozdrtit Maltu selhalo – ostrov vydržel. Montgomery získal vzdušnou nadvládu.

Při katastrofálním nedostatku pohonných hmot musely Rommelovy konvoje jezdit z Tripolisu přes 2 200 km, zatímco Montgomery byl pouhých 150 km od Alexandrie. V září Rommel onemocněl a Hitler mu nařídil vrátit se domů. Montgomery posiloval morálku vojáků, objížděl všechny útvary a dodával naději. Rommel mezitím pokládal miny a Britové je hledali a ručně odstraňovali. Německá minová pole byla široká 8 km. Montgomery shromáždil 250 000 mužů – dvojnásobek Rommelovy síly.

23. října 1942 se stmívalo, 1 100 britských tanků a 1 000 děl na své pozici. Během dvou dnů ztratil Montgomery 200 tanků, což byl počet, se kterým Němci začínali. Rommel se vrátil do Afriky, okamžitě podnikl protiútok a byl rozčilen, že jeho tanky nebyly efektivní. Bylo příliš pozdě. Rommel byl zatlačen zpět se ztrátami, které si nemohl dovolit. Ztráty byly velké na obou stranách. Nadešel čas, aby Montgomery vypustil svých 800 tanků – Rommel měl méně než 100.

Tanková bitva trvala dva dny – největší bitva pouštní války. Rommel měl už jen 35 tanků, Montgomery 600. Rommel se chtěl stáhnout, ale Hitler mu nařídil zůstat. Britské tanky prorazily a 4. listopadu, po 12 dnech bitvy, Rommel s celou armádou hromadně ustupoval. Tisíce Italů zůstalo vzadu, Němci jim zabavili dopravní prostředky. Montgomery vyhrál a v Británii se rozezněly zvony.

6. listopadu se silně rozpršelo. Britští velitelé chtěli postup vpřed, aby chytili Rommela, ale Montgomery nechtěl riskovat vlastní past. Letadla dohlížela na Rommelův ústup, každý den se ale zastavil, aby alespoň částečně bojoval. 13. listopadu, k velké radosti Churchilla, byl Tobruk znovu dobyt. V lednu získali Britové zpět Tripolis. Bitva byla u konce.

9. díl: Rusko, léto 1942 – Stalingrad

Němci opět postupují vpřed. Šestá armáda Hitlerovy armády měla nový úkol – dostat se dál na východ, než se kdy komu podařilo, a rozdělit Rusko na dvě poloviny.

Červen 1941 – únor 1942

Plán německé armády zničit Rusko bleskovou válkou, stejně jako v roce 1941, selhal. Při tomto pokusu zahynul milion jejich vojáků. V roce 1942 nebyla armáda – ani s pomocí spojenců – dost silná, aby zaútočila po celé frontě.
Hitler se proto obrátil na jih, tam, kde se nacházely tři čtvrtiny ruské ropy. Rozdělil své síly na dvě skupiny: šestou armádu a čtvrtou tankovou armádu. Ty se měly dát do pohybu jako první. Jeho úmyslem bylo obklíčit a zničit ruské armády v pohybu k Donu, pak postupovat dál ke Stalingradu, odříznout Kavkaz od zbytku země a následně během hlavního tažení dobýt Rostov a zamířit na jih k ropným polím.

Ofenzíva začala pozdě. Bylo už léto, když se šestá armáda pod velením Friedricha Pauluse dala do pohybu. Vpředu, jako obvykle, děla a motorizované zásobovací útvary, hned za nimi pěchota, která se unaveně pachtila vzadu.
Zpočátku to vypadalo, že Rusové doslova mizí. Bez ohledu na to, jak daleko Němci postoupili, Rudá armáda se jim vždy takticky vyhnula. Němci nebrali mnoho zajatců – obsazovali spíše území a města. Armáda chtěla pokračovat v tlaku, aby Rusy obklíčila, ale nemohla. Čelní oddíly se musely čas od času zastavit, aby je dostihly zásoby.

Na jaře ztratili Rusové čtvrt milionu vojáků. Nemohli si dovolit pustit se do boje, a tak ustupovali. Pro ruské velitele to byl šikovně naplánovaný ústup, pro ruské vojáky však demoralizující debakl. Hitler si připisoval drtivé vítězství.
Domníval se, že ruská vojska byla rozprášena, a proto už dva týdny po zahájení ofenzívy stáčel své armády na jih. Na konci července vstoupili Němci do Rostova, klíčového místa pro postup ke Kavkazu.
Hitler dával přednost úderu směřujícímu k ropným polím. Vypustil svoji čerstvou jižní armádu, čtvrtou tankovou armádu odklonil na jih a šesté armádě odebral zásoby pohonných hmot i většinu děl. Přesto očekával, že bude pokračovat v boji jako dříve.

V polovině srpna byla šestá armáda na pochodu už téměř dva měsíce. Pozdě odpoledne 23. srpna dorazila tanková armáda severně od Stalingradu k Volze. Přerušila říční provoz a zahájila palbu na protější břeh. Pěchota se zakopala podél železniční trati a čekala na posily.
I když úkol šesté armády byl splněn, Hitler od ní očekával, že dobude celé město.

Stalingrad ležel na strmých srázech u Volhy a táhl se 25 km po jejím západním břehu. Na jihu staré město a dřevěné domy, uprostřed moderní centrum z oceli a betonu, na severu tři velké továrny s dělnickými ubytovnami.
Stalin se rozhodl „své“ město bránit – a neevakuoval většinu obyvatel. Prohlásil:

„Vojáci budou lépe bojovat za živé město než za mrtvé.“

Připravovala se letecká obrana. Polovinu protiletadlových děl obsluhovaly ženy. Vojsko bylo posíleno dělnickými milicemi. Stalin razil slogan: ANI O KROK ZPĚT.

Po ulicích patrolovali vojáci a vojenská policie. Lidé nebojovali z donucení – hnala je směs strachu z Němců, vlastenectví a komunistického nadšení.
Soudruzi a občané Stalingradu věděli, že musí město bránit, a proměnili ho v pevnost.

Šestá armáda nedorazila k Volze v dostatečné síle, aby mohla město dobýt sama. Její rezervy byly daleko vzadu. Na pomoc pozemním silám byla povolána Luftwaffe. Po tři dny – od 23. srpna – útočilo na město každé letadlo, které bylo na východní frontě k dispozici.
Přitom téměř jedinou obranu tvořily dělové čluny na Volze a dělostřelecké baterie z protějšího břehu.
Město pod leteckým útokem nepadlo. Jeho roztroušené budovy se proměnily v pevnosti.

Začátek září: ruské dělostřelectvo z východního břehu Volhy dokázalo Němcům znepříjemnit život. Ruské rezervy však nemohly překročit řeku – mosty nebyly a převozní čluny byly ve dne pod neustálým útokem Luftwaffe.
Dokud Rusové drželi kousek západního břehu, mohli do města posílat vojáky. Jakmile se dostali přes řeku, skrývali se v tunelech vyhloubených do srázů a nutili Němce bojovat o každý metr.
Německé jednotky měly stále iniciativu, ale byly na samém konci zásobovacích linek. Všechny jejich síly byly vrženy do útoku – žádné rezervy nezůstaly.

Němci zahájili první útoky na začátku září.
11. září si voják Hofmann zapsal:

„Náš prapor bojuje na předměstí Stalingradu. Palba probíhá nepřetržitě. Kam se podíváte – samá střelba a plameny. Rusové jsou fanatici.“

16. září:

„Útočíme na sýpku, trpíme těžkými ztrátami. Silo není obsazeno lidmi, ale ďábly, které nezničí žádné kulky ani plameny.“

18. září:

„Bojuje se uvnitř sila. Jestli budou všechny budovy takto bráněny, nikdo z nás se nevrátí do Německa.“

22. září:

„Ruský odpor v sýpce zlomen, naše jednotky postupují k Volze. Našli jsme tam jen asi čtyřicet mrtvých Rusů.“

Vrchní velení německé armády, vzdálené 1 600 km, začalo pochybovat. Generál Halder, který se dříve nebránil Hitlerovým rozkazům, teď doporučoval obezřetnost. Hitler ho však odmítl: „Teď potřebujeme národní horlivost, ne profesionální schopnosti.“
Haldera propustil a nahradil ho generálem Zeitzlerem, považovaným za génia logistiky.

Velitel šesté armády Paulus měl jiné starosti – jeho jednotky nebyly zvyklé na boj v ruinách města. Tanky postupovaly pomalu, ale Hitler naléhal, aby město dobyl.
Ruský voják Anton Gosnick vzpomínal:

„Ustupovali jsme, obsazovali jednu budovu po druhé a měnili je v pevnosti. Směl ses odplazit jen tehdy, když pod tebou hořela zem.“

26. září si Hofmann stěžoval:

„Sovětští vojáci nejsou vidět. Schovávají se v domech, sklepech, střílí i zezadu. Barbaři s gangsterskými metodami.“

Zeitzler, nový náčelník štábu, varoval Hitlera:

„Nejohroženějšími pozicemi celé fronty jsou sever u Stalingradu a východní křídlo čtvrté tankové armády. Pokud nezasáhneme, dojde ke katastrofě.“
Hitler odpověděl:
„Jste příliš pesimistický. Zažili jsme horší časy – i tohle překonáme.“

U Stalingradu padlo týdně až 20 000 mužů. Nahrazováni byli jen Rumuny, Italy a Maďary z křídel. Ti ale neměli ani tanky, ani protitanková děla.
Hitler se neznepokojoval – věřil, že Rusům nezbyly žádné rezervy. V říjnu Němci znovu zaútočili k Volze.

4. října:

„Objevila se spousta ruských autometčíků. Budeme muset bojovat další z těch strašných zim?“

14. října:

„Naše letadla bombardovala celé hodiny. Město hoří. Psi prchají přes řeku. I zvířata utíkají z toho pekla.“

22. října:

„Místo radosti z vítězství přinášíme oběti a muka bez konce.“

Stalingrad se stal masovým hrobem Wehrmachtu.
V týlu pracovaly továrny 24 hodin denně. Dívky psaly dopisy, balily balíčky, mládežníci adoptovali „své“ tanky a letce.
Rudá armáda konečně dostávala, co potřebovala. Generálové Jeremenko a Čujkov udělovali medaile.
Vojáci skládali přísahu:

„Spálené domy Stalingradu, jeho kameny i prach jsou posvátné.“

Němci ovládali devět desetin města, ale Rusové se nevzdávali.
8. listopadu Hitler v Mnichově prohlásil:

„Chtěl jsem dobýt město Stalingrad – a podařilo se. Času máme dost.“

Mýlil se. Času neměl vůbec.
Zima přišla dřív, než čekal – mrazy minus 40 stupňů. Technika zamrzala, lidé také.
Rusové potají přesouvali nové jednotky – přes noc, přes led, přes Don.
10. listopadu Paulus žádal o povolení ke stažení. Hitler nařídil pokračovat v útoku.

19. listopadu 1942 udeřili Rusové – nejprve na severu proti Rumunům, o dva dny později na jihu.
Během několika hodin prorazili. Jejich jednotky se měly setkat u Kalače a tím obklíčit šestou armádu.
O čtyři dny později se obě ruské armády skutečně spojily. Obklíčily nejen 75 000, jak doufaly, ale čtvrt milionu Němců.

Paulus žádal o povolení k průlomu. Hitler vzkázal:

„Znám statečnou šestou armádu. Vykoná svou povinnost.“

Göring slíbil zásobování leteckým mostem – 500 tun denně. Armáda však potřebovala 800. Reálně dostávala sotva desetinu. Jednou místo potravin dorazila bedna pepře a dvanáct krabic kondomů.

Rusové neútočili přímo – čekali, až mráz, hlad a beznaděj udělají své.
Na Štědrý večer německé rádio vysílalo „zprávu ze Stalingradu“. Byla to lež – vysílání skončilo už týden předtím.
Sověti naopak vysílali Němcům:

„Každých sedm vteřin umírá v Rusku jeden německý voják. Stalingrad je masovým hrobem.“

8. ledna 1943 Rusové nabídli kapitulaci: teplo, jídlo, lékařskou péči, zachování důstojnických hodností. Hitler odmítl.
   10. ledna začal konečný útok. Trval dva týdny.
   24. ledna Paulus hlásil:

„Nemáme střelivo ani jídlo. Žádáme o povolení ke kapitulaci.“
Hitler odpověděl:
„Šestá armáda vykoná svou povinnost do posledního muže.“

31. ledna jmenoval Hitler Pauluse polním maršálem – věděl, že žádný polní maršál se nikdy nevzdal. Téhož dne se Paulus vzdal.
Když ho sovětští důstojníci zajali, nevěděli, co mají dělat – ještě nikdy neviděli německého maršála živého.
Paulus dokonce navrhl přípitek na Rudou armádu.
Hitler očekával, že se zastřelí.

Nebyla to porážka, ale katastrofa.
Do zajetí padly dvě německé armády, 24 generálů, 2 000 důstojníků a 90 000 vojáků.
Dalších 150 000 padlo. Rumunské, italské i maďarské jednotky byly zničeny.
Z 100 000 zajatců se domů vrátilo jen 6 000.

Obyvatelé Stalingradu se vraceli domů, aby zjistili, co z jejich města zbylo.

Jeden ruský voják tehdy řekl:

„Němci jsou divní chlapíci. Přijdou si dobýt Stalingrad v naleštěných botách. Mysleli si, že to bude zábavná vyjížďka.“

Po této katastrofě Hitler pronesl:

„Život je národ. Jedinec musí zemřít. Národ trvá.“

3. února 1943 německý rozhlas oznámil:

„Šestá armáda bojovala statečně, ale podlehla přesile a nepříznivým okolnostem.“

10. díl:  Vlčí smečka – ponorky

Atlantik je pro Brity životně důležitá trasa. Zrádná i v době míru, natož ve stavu válečném. Německé ponorky se plíží nocí a i když to jejich oběti vědí, lodě zůstávají na moři. Lodě a jejich náklad se potápějí. Začátkem roku 1943 je však v sázce celá Británie a naděje na porážku Německa.

Německé ponorky v Atlantiku 1939–1944

Na začátku války spatřovala Británie nebezpečí ve velkých zaoceánských lodích, a stejně to viděli i Němci. Německé lodě měly zničit zásobování Británie. To byl jejich úkol. Ponorky měly operovat v pobřežních vodách a odklízet zbytky po bitevních lodích. Obě země se však mýlily – skutečnou hrozbou se staly německé ponorky. Věděl to jen jeden člověk: velkoadmirál Karl Dönitz. Byl si jistý, že s dostatkem ponorek může válku vyhrát.

Ponorky z roku 1939 byly pod vodou pomalé, ale na hladině rychlejší než lodní konvoje. Skoro neviditelné mohly mířit na velké lodě tyčící se proti nebi. Díky radiovému spojení se rychle srocovaly do smeček. Dönitz věděl, že Britové se budou snažit udržet zásobovací cesty, a požadoval k uskutečnění svého plánu 300 ponorek. Ze začátku jich měl jen 26. Přesto se jeho muži vraceli jako hrdinové, a nejlepší z nich byl Otto Kretschmer, který potopil přes 750 000 tun britského loďstva. V říjnu 1940 se připojil k první skutečné vlčí smečce.

Britský konvoj měl 34 plavidel a 4 malé doprovodné lodě, když na ně zaútočilo sedm ponorek. Němci potopili 17 obchodních lodí, což bylo velkým úspěchem. Pojmenovali to „Noc velkých nožů“. Během prvních devíti měsíců války ztratila Británie a její spojenci přes 2 300 000 tun loďstva; v dalších měsících přibylo dalších 2 500 000 tun.

Německé ponorky měly oči ve vzduchu. Letadla pátrala po konvojích a během dvou měsíců potopila 12 lodí. Dönitz mohl těžit z toho, že se jim podařilo rozluštit britské šifry. Královské námořnictvo pátralo po ponorkách ukrytých pod vodou, spoléhajíc na ponorkový radar. Německé ponorky napadaly konvoje na hladině a Britové na to nebyli připraveni. Chyběla doprovodná plavidla a ta, která byla k dispozici, byla téměř bez odolnosti; jejich posádky měly minimální výcvik. Ukázalo se, že letecké krytí je nezbytné. Zpočátku jej zajišťovaly pouze letadlové lodě – nouzové řešení, které nebylo dostatečné. Trvalo dva roky, než se situace částečně stabilizovala, a přitom přišlo zbytečně mnoho životů.

Námořníci často cítili svou práci jako zbytečnou, když celé dny pátrali po nepříteli a sami trpěli hladem a zimou. Jejich práce byla však nesmírně důležitá – bez nich by konvoje se zásobami ztroskotaly a ani národ by nevydržel.

Naopak Němci měli stále co slavit. Za první polovinu roku 1941 potopili téměř 3 000 000 tun loďstva. Kdyby lodě byly potápěny rychleji, než se stavěly, Británie by hladověla. Kanadské námořnictvo převzalo polovinu dopravy konvojů v Atlantiku, protože vzrostlo 50× více než na začátku. Kanada tak mohla stále více posílat konvoje s tanky a zásobami, zejména z neutrálních států.

V březnu 1941 ztratil Dönitz tři ze svých nejschopnějších mužů: kapitänleutnant Prien a Joachim Schepke byli zabiti a Kretschmer zajat. V daném okamžiku bylo na stráži jen šest ponorek – s tímto počtem nelze vyhrát. Horší však mělo teprve přijít. USA byly stále neutrální, ale po dohodě s Brity oznámily, že budou chránit loďstvo od svých břehů až po Island. Konvoje byly velmi dobře chráněny a nastal čas útoku.

Britové zatím nevěděli, jak bránit malé cíle ponorek v noci. Zachránil je nápad velitele Wolkera. Jeho lodní manévr byl účinný. Ačkoliv válku nepřežil, potopil více německých ponorek než kdokoliv jiný. Na konci roku 1941 zavedl nový styl obrany konvojů. Když konvoj vyplul, měl velkou ochranu 17 lodí pod Wolkerovým velením, poprvé vypomáhala i letadlová loď Audacity. Tři dny po vyplutí objevila ponorku U131 a rychle ji potopila. Na konvoj bylo nasměrováno dalších pět ponorek, z nichž Wolkerův tým jednu potopil. V noci zaútočily ponorky znovu – potopily jednu obchodní a jednu doprovodnou loď. Wolker útok opětoval: potopena byla další ponorka a dvě letadla. Některým lodím doprovodu docházelo palivo a musely odjet. Ponorka pronikla do mezery a její obětí se stala Audacity, ale i Němci utrpěli další ztráty a Dönitz se rozhodl stáhnout.

Byly potopeny čtyři německé ponorky, ale Dönitz čekala jeho největší příležitost. V prosinci 1941 vstoupily USA naplno do války, ale ponechaly svá mírová světla zapnutá. Dönitzovy ponorky neměly nikdy takové úspěchy. Američané neměli dostatek válečných plavidel k zajištění pobřežního doprovodu. Lodě tak přepluly oceán a byly torpédovány u pobřeží – jatka pokračovala. Ve druhé polovině roku 1941 bylo zničeno 1 400 000 tun lodí, v první polovině roku 1942 přes 4 100 000 tun a 1 000 lodí. Tímto tempem by spojenci válku prohráli.

Většina německých ponorek byla umístěna u Norska a ve Středomoří, aby chránily zásobovací cesty. Toto rozmístění Karla Dönitze šíleně rozčilovalo – přesně věděl, kde by ponorky měly být. Ponorky měly ničit lodě v Atlantiku, ale Hitler neposlouchal.

Amerika přehodnotila taktiku a vyplatilo se to. Zmenšily se britské ztráty a narůstaly německé. Dönitz převelel ponorky do Karibiku, kde plulo mnoho lodí – během dvou měsíců potopily 78 lodí, více než polovina ropných tankerů. Ztráty na životech rostly.

Rostly však i na německé straně: 80 % námořníků na ponorkách zahynulo. Svým ponorkám říkali „železné rakve“. Raidové spojení bylo hlavní zbraní Vlčích smeček, ale Britové a Američané zlepšili systémy na jejich zachycení. Krátkovlnné radary umožňovaly eskortám objevit ponorky dříve, než je spatřily posádky. Protiponorkové radary a doprovodné lodě dokázaly vystopovat i ponořenou ponorku. Objevily se nové zbraně, například „Ježek“. Němci nečekali tak rychlý vývoj a nestíhali reagovat. Ve druhé polovině roku 1942 šlo ke dnu 3 600 000 tun loďstva a 675 lodí.

Začalo horečné stavění techniky, která zničila německé ponorky a uvolnila cestu americkým lodím přivážejícím materiál, zásoby a vojáky na invazi do Evropy. Dönitz dostával stále nové ponorky – každý měsíc 17. Na jaře 1943 měl k dispozici 400 ponorek. Konvojům opět hrozilo, že budou přemoženy.

V květnu proběhla rozhodující bitva u konvoje ONS5. 3. května čtyři lodě doprovodu odpluly doplnit palivo a deset obchodních lodí ztratilo kontakt ve špatném počasí. Německé ponorky se 4. května pohnuly dopředu. Letadla z Kanady potopila jednu a další poškodila. 5. května během osmi hodin podnikly ponorky kolem padesáti útoků a potopily další lodě. Dönitz povolával stále nové ponorky, ale výhledy konvoje byly stále lepší. 6. května, ačkoliv bylo ztraceno 11 obchodních lodí, eskorta odrazila největší Vlčí smečku, jakou mohl Dönitz poslat. Sedm ponorek bylo potopeno a další zničeny. Ponorky se stáhly.

V květnu 1943 ztratily německé ponorky své kvality a byly poraženy; na jedné z nich zahynul i Dönitzův syn.

11. díl: Rudá hvězda – Svět ve válce

Žádná země, žádný národ netrpěl za války tolik a tak strašně jako Sovětský svaz. Nikde jinde nejsou vzpomínky na válku tak živé a tak opravdové. Německá invaze přinesla katastrofu, jakou zdánlivě nemohl žádný národ přežít. Při obléhání Leningradu, které trvalo více než dva roky, zemřelo více lidí než činil celkový součet obětí Británie a Spojených států. Přesto to bylo právě v Rusku, kde byl Hitler poražen. Ruští lidé se ocitli tváří v tvář zániku, ale zvítězili.

Sovětský svaz 1941–1943

Charkov okupovaný Němci, 1942. Hitler napsal, že kolosální impérium na Východě se rozpadne a konec dominance Židů v Rusku bude zároveň koncem Ruska jako státu. Jejich systém měl být zničen. Šlo však o víc. Právě v Rusku měl Hitler najít nové teritorium pro německou kolonizaci. Se sovětskými lidmi mělo být zacházeno jako s bezvýznamnými domorodci. Jejich města budou poněmčena nebo srovnána se zemí. Budou z nich pouliční prodavači, zaostalí sedláci, sluhové v domácnostech a nádeníci. Komunisté i intelektuálové byli vyhlazováni. Sebemenší náznak odporu přinášel okamžitou odvetu. Okupanti byli velmi krutí. Na Ukrajině spálili na 500 obcí a při zabíjení lidí házeli do ohně děti za živa.

Okupované ruské oblasti dávaly Německu téměř celou produkci uhlí a železa, třetinu hovězího masa, obilí a skoro všechen cukr. Na podzim roku 1941 ovládali Němci dřívější průmyslové a zemědělské srdce Sovětského svazu. Dobyvatelé zjistili, že se Rusové pokoušejí zničit vše, co by mohlo padnout do rukou Němců. Hořely vesnice, hořely pole. Do podzimu postoupili Němci touto spálenou krajinou o 1 000 km. Ukrajinští nacionalisté a některé pobaltské státy Němce vítaly. Těla nacionalistů, která sovětské bezpečnostní orgány zastřelily, se vláčela po městech. Na chvíli se zdálo, že tyto potupené národy budou ochotně spolupracovat s nacisty. Pořádaly se hony na komunisty. Ve všech místech, která nacisté obsadili, začalo hromadné zatýkání Židů.

Zdálo se, že pod postupem Němců se Rusko rozpadá na padrť. Stalin nechal velitele západního frontu i s jeho štábem zatknout a postřílet. Monumentální ruské stavby, dokonce i Dněperská přehrada, musely být vyhozeny do povětří a opuštěny. Byly ničeny lokomotivy, i když je země velmi potřebovala. Byla totiž plánována evakuace, která měla Rusko zachránit a změnit chod války. 1 500 továren s více než 1 000 000 dělníků se přesunulo 18 000 vlaky do bezpečí na východ a na Ural. Na pustých místech, za nedostatku jídla a spánku, vybudovali Rusové nový válečný průmysl mimo dosah nacistů. Na rozdíl od Němců vedli Rusové od prvního dne totální válku. Lidé pracovali až 12 hodin denně. Ženy přebíraly práci za muže na frontě.

Němci nyní mířili k Leningradu. Všichni Leningraďané se vyzbrojovali a bez výcviku pochodovali, aby se postavili proti tankům. Šance dostat civilisty z Leningradu byla promarněná, ale většina ani nechtěla odejít. Chtěli zůstat a bojovat. V září se německý okruh uzavřel. Ve městě zůstalo uvězněno 2 500 000 lidí, z toho 400 000 dětí. Jediným pojítkem s Ruskem bylo jezero Ladoga. Největší obléhání v historii bylo zahájeno. Velitel Leningradu, maršál Vorošilov, byl vyhozen a nahrazen maršálem Žukovem se zástupcem Ždanovem. Leningrad brzy pocítil odhodlání nového týmu. Žukov pohrozil, že každého, kdo ustoupí mimo město, bude zastřelen. Ždanov zamezil plýtvání potravinami a zmobilizoval všechny obyvatele. Každá velká budova byla zaminována pro případ, že by Němci prorazili. Pokus Němců dobýt město ztroskotal. Hitler nařídil, aby město bylo vymazáno ze světa, a začaly nálety. Bombardéry přilétaly každý den. Německá děla ostřelovala Leningradské věže.

Jediná cesta k obleženému Leningradu byla přes jezero. Jakmile zamrzlo, byla cesta pro zásobování volná. Ale jednoduché to nebylo. Nákladní auta propadala ledem nebo byla ničena leteckými útoky. Všeho bylo málo a dělníci polomrtví hladem udržovali zbrojařské závody v chodu. Tanky z továrny vyjížděly rovnou na frontu, ale chleba se vyráběl ze smetí, pilin a bochníků. Lidé jedli mýdlo, lněný olej a dokonce i lepidlo na tapety. Ženy a děti dostávaly pouze 125 g tohoto „chleba“ na den. Leningraďané odmítali zahynout. Říkali, že jim zamrzly slzy v očích a proto nepláčou, a tak nemůže nic uhasit jejich nenávist vůči uchvatiteli. Nenávist je živila a vedla v boji.

Leden 1942. V Leningradu umíralo denně kolem 4 000 lidí. Konvoje se zásobováním byly zoufale pomalé, dodávky zbraní také, protože přednost měla Moskva. Přišlo jaro, sníh začal tát a odhalil tisíce mrtvých těl. Začalo se čistit město. Ledy přes jezero začaly tát, ale nálada lidí v Leningradu byla lepší a sebejistější, protože přežili a dokonce se zvýšily příděly. Po jezeře se začaly odvážet děti a přivážet nové vojáky, aby vystřídali unavené lidi v zákopech. Nejhorší měli za sebou. I když bombardování neustávalo, lidé věděli, že má smysl škody napravovat. Z Leningradu se stala spíše vojenská základna.

Nepanovaly žádné obavy ohledně potravy pro Němce okupující Ukrajinu. Padesát let hleděli Němci na ukrajinskou oblast, která mohla uvolnit německou závislost na dovozu po moři. Němci prohlašovali, že velká část ruské populace bude muset hladovět a že humanita vůči nim nemá žádný smysl, pokud nebude ve službách německého vojska. V Kyjevě, hlavním městě Ukrajiny, se plány na vítězství nad místními nacionalisty, příslib proti ruské loutkové vládě, nikdy neodpoutaly ze země. Byly smeteny armádou a jednotkami SS. Realita byla prostá – práce pod dozorem Němců nebo deportace do Říše. Každá neposlušnost se krutě trestala, hlavně smrtí.

V Moskvě panovalo počátkem roku 1942 sebevědomí. Zimní boj odhalil, že Němci nejsou nepřemožitelní o nic víc než Napoleon. Rusům se však zdálo, že nesou celé břímě boje proti fašistům sami a že západ nedělá vše, co by mohl. Když Stalin začal volat po druhé frontě, po vylodění na západě, lidé se ochotně účastnili schůzí na jeho podporu. Ministru Molotovovi oznámili západní spojenci, že ačkoliv obdivují hrdinství Rudé armády, otevření druhé fronty zatím není reálné. Stalin jim nevěřil a byl každým dnem při řízení své armády tvrdší a hrozivější. Rusové však jen předstírali, že by byli vůči žalu imunní. Desetitisíce lidí si pamatovalo následující báseň:

Sovětská letadla vzlétla za úsvitu a zničila německé bombardéry čekající na letištích. Němci dodrželi časový rozvrh. Tankové divize vyrazily kupředu 5. července ráno. Kursk byla největší tanková bitva historie. Na severu Němci postoupili během pěti dní o 16 km. Zastaveni byli až ztrátami 50 000 mrtvých a 400 zničených tanků. Na jihu, v ještě strašnější bitvě, byl do ruské obrany učiněn 30 km široký průlom. Němci se vyčerpali a 15. července Hitler Kurskou ofenzívu odvolal. Rudá armáda přešla do protiútoku.

Během bombardování postupovali ženisté, aby vyštípali cestu do německé obrany. Mezerou se vrhly vpřed i tanky s vojáky. Tohle byli noví ruští vojáci, tak jiní od poražených mas roku 1941. Jejich oděv byl potrhaný, ale zbraně dokonalé. Byli odolní a pronásledovali nepřítele, nutili jej k boji zblízka. Byli vycvičeni k přežití v přírodě, překonávání řek a byli hlavně duchapřítomní. Když nebyl po ruce člun, posloužila lávka či kmen. Bojovali bez pravidelných dovolenek či platu, ale jejich morálka byla pevná a vysoká. Kursk bylo to, co rozhodlo, jak skončí válka v Evropě.

Po devíti dnech Rudá armáda získala zpět všechna území ztracená při poslední německé ofenzívě. Ustupující Němci ničili vše, co jim stálo v cestě, ale byli pod neustálým tlakem sovětských stíhaček. Německé letectvo ztratilo svoji nadvládu. Najednou byla města osvobozená Rusy plná zbraní směřujících na západ. Po dvou letech se vetřelci stahovali.

Leningradské předměstí bylo stále ještě obsazeno zoufale se bránícími Němci. Obyvatelstvo úpělo pod dělostřeleckou palbou. Obležení bylo nakonec prolomeno až v lednu příštího roku. Síla Ruska se hrnula vpřed a první města byla osvobozena. 5. srpna 1943 byly osvobozeny Orel a Belgorod. Města pohřbívala své padlé.

V Moskvě Stalin oznámil, že dne 5. srpna vzdá hlavní město hold chrabrým vojákům, kteří osvobodili Orel a Belgorod. Věčná sláva hrdinným, kteří padli v boji za svobodu naší země. Smrt německým vetřelcům. V listopadu byl osvobozen Kyjev.

12. díl: Bouře – bombardování Německa
Září 1939 – duben 1944

Po bitvě o Británii mělo královské letectvo důvod oslavovat. Stíhací letectvo dokázalo, jak moc je důležité při obraně země a při útoku na nepřátelské území. Mohlo zničit vše, co země potřebuje k přežití – továrny, elektrárny a další infrastrukturu. V roce 1939 ještě nebylo letectvo tak dobře vybaveno, ale po bitvě u Dunkerku se stalo jedinou silou schopnou zaútočit na Německo. Británie vítězství zoufale potřebovala. Budovala ohromnou bombardérskou sílu s cílem získat ofenzivní zbraň, která by rozdrtila srdce Německa.

První nálety za denního světla skončily katastrofou. Bombardéry se stávaly snadnou kořistí německého letectva. Královské letectvo pokračovalo přes narůstající ztráty. Velení bylo přinuceno zahájit noční bombardování, ale to nebylo vůbec jednoduché. Bomby míjely svůj cíl a dokonce zasáhly dětskou nemocnici, což Němci využili k propagandě. Británie však v té době neměla jinou šanci než letecké nálety. Navíc chtěla Němcům oplatit stejnou mincí. Němcům se zatím dařilo s britskými bombardéry vypořádávat. Do konce roku 1941 ztratila Británie 700 letadel. Námořnictvo a pozemní síly však potřebovaly tyto stroje pro operace v Atlantiku i poušti. Bombardovací složka stála před zhroucením.

Protože ztráty narůstaly, vláda omezila nálety. Během přestávky v únoru 1942 byl vrchním velitelem letectva jmenován sir Harris, který byl odhodlán uspět s novou taktikou a novými bombardéry.

Lübeck a Rostock byly prvními velkými cíli. Jako přístavy se daly lehce najít a dobře hořely. V březnu 1942 zničilo 230 bombardérů polovinu Lübecku a v dubnu byl napaden Rostock nočním plošným bombardováním. Tyto nálety se staly vzorem pro další tři roky – a byly strašné. Byl zaveden první elektronický navigační systém: tři rádiové vysílače v Anglii pokrývaly Evropu signálem. Tento systém byl poprvé použit při bombardování Kolína. Harris použil všechna letadla, která mohl nasadit. V noci 30. května 1942 vzlétlo na Kolín 1 046 bombardérů a město bylo téměř srovnáno se zemí, avšak Německo zůstalo nezlomeno. I když srdce průmyslu bylo neustále bombardováno, Německo stále disponovalo dostatkem továren.

Německé letectvo umělo ráno přijímat útoky a stejně rychle odpovídat. Bylo si vědomo, jaké rány mu Královské letectvo uštědřilo díky radarům. Šéf německé vzdušné obrany Kammhuber vyvinul účinnější systém. Podél pobřeží Severního moře rozmístil včas varující radarovou síť a znovu měli Němci navrch.

V průběhu roku 1942 se v Anglii shromažďovala americká 8. armáda. Velitelé amerického letectva byli přesvědčeni, že mohou uspět denními nálety, aniž by utrpěli takové ztráty jako Britové. První nálety na Francii podporovaly americký optimismus, nad Německem to však bylo jiné. Američané létali v sevřených formacích, což bylo účinné při bombardování. Němci se však naučili rozprášit letku čelným útokem a pak mohli sestřelovat Američany, jak se jim zachtělo. Připustit porážku bylo ještě brzy.

Po nocích vzlétaly po stovkách britské bombardéry, ale každý se musel postarat sám o sebe. Mladí muži přijížděli z Ameriky, Británie, okupované Evropy a zemí britského společenství, aby bojovali v rozhodné vzdušné ofenzívě historie.

V lednu 1943 se Churchill s Rooseveltem rozhodli, že při přípravě nacistické Evropy na invazi spojí britské a americké bombardovací úsilí. Zbrojařské továrny a zásoby ropy byly prioritou. Pro Harrise bylo noční bombardování stále těžké. I když se snažili zasáhnout přehrady a továrny, často míjeli cíl a německá produkce tak nebyla výrazně narušena.

Koncem července 1943 vyslal Harris svoji vylepšenou techniku na Hamburg. Účinek bombardování v kombinaci s letními vedry způsobil uměle vytvořenou smršť plamenů – požární bouři. Britské noční útoky a denní americké nálety trvaly týden a zahynulo asi 30 000 lidí. Ukázalo se, že i morálka německého národa může být zničena, pokud se zhroutí i tovární výroba. Speer tvrdil, že šest dalších podobných náletů by v té době ukončilo válku, ale takovou kapacitu spojenci neměli.

Dva týdny po Hamburgu plánovali zasadit německému průmyslu poslední ránu. Cílem byla továrna na výrobu kuličkových ložisek, pokrývajících velkou část potřeb Německa. Útočný roj se měl rozdělit na dvě části: první vlna zaútočí na druhotný cíl – leteckou továrnu na výrobu Messerschmittů v Regensburgu – a potom nerušeně odletí do severní Afriky. Druhá vlna deset minut po první potom přiletí nad Schweinfurt, zatímco německé stíhačky budou na zemi doplňovat palivo. Bitvu pak svedou cestou domů.

Udivený štáb německé obrany zaznamenal dráhu první vlny letící stále hlouběji do německého území. Nemohli vědět, že plán se komplikuje. Počasí v Anglii narušilo pečlivý americký plán. Neočekávaná nízká oblačnost zpozdila let druhé vlny. Výsledek: německé letectvo s doplněným palivem na ně čekalo. Ještě než dopadla první bomba na Schweinfurt, bylo ztraceno 21 létajících pevností. Výroba ložiskových kuliček byla na šest týdnů přerušena, ale cena byla vysoká – během dvou vln útoků bylo zničeno přes 120 letadel.

14. října se nad Anglií seřadilo více než 300 bombardérů. Trvalo nějakou dobu, než byly všechny seřazeny do formace. Tyto komplikované manévry poskytly německému letectvu dostatečné varování o síle útoku. Proti Američanům se nyní soustředily dvě třetiny německého stíhacího letectva.

Ofenzíva se přesunula od Schweinfurtu k Berlínu. Harris věřil, že s americkou podporou může zničit Berlín za šest měsíců a tím vyhrát válku. Jenže vyčerpaná osmá armáda ho nebyla schopná podpořit. Bombardovací letectvo muselo pokračovat osamoceno. Byla to dlouhá cesta a počasí bylo na konci roku 1943 špatné. Každou noc si bombardéry probojovávaly cestu k Berlínu a dalším městům. Posádky způsobovaly strašné škody, přesto mnohé úřady a továrny fungovaly dál. Technické výhody amerického letectva, které převažovaly nad Hamburgem, už neplatily. Německá obrana pokročila. Berlín vypadal, že zůstane Berlínem.

Do začátku jara 1944 se Berlín zničit nepodařilo. Bombardovací letectvo bylo Němci zle poničeno – během čtyř měsíců náletů bylo ztraceno 1 000 letadel. Harris si porážku nepřipustil a Němci válčili dál. Německý průmysl stále zásoboval vojska těžce bojující na východě a v Itálii. Američané se poučili a dovybavení se připojili ke královskému letectvu v březnu 1944. Doprovázeli je Mustangy – podivuhodná letadla, která měla všechno změnit. Měla dolet bombardérů a manévrovací schopnosti stíhačky. Německé stíhačky tak měly soupeře pro denní boje. Do konce jara 1944 Američané nakonec zvítězili nad německými denními stíhačkami.

13. díl: Velký hřích

Churchill jednou řekl Stalinovi:
„Středozemní moře je měkkým podbřiškem krokodýla.“

Britové byli přesvědčeni, že útok přes Itálii pomůže zkrátit válku. Američané preferovali útok přes kanál La Manche. Nakonec se připojili k Britům na cestě do Říma.

Itálie, listopad 1942 – červen 1944

Jedenáct měsíců po Pearl Harbor se americká armáda připravovala na válku s Němci a vyloďovala se v severní Africe. Přidala se k ní francouzská armáda. Vrchním velitelem byl generál Eisenhower. Nejlepším místem pro druhou frontu bylo podle prezidenta Roosevelta Tunisko.

Do dvou měsíců bylo Tunisko plné velitelů z různých států bojujících proti Německu. Rusové v Tunisku chyběli, ale všichni ostatní velitelé si byli vědomi toho, že by měli Rusku poskytnout podporu. Spojenci se usadili v Tunisku a jejich síla přesahovala sílu Německa. Odtud se chtěli přesunout na Sicílii, a otevření druhé fronty bylo odloženo o další rok.

Američané si představovali, že po vylodění v Africe poženou nepřítele před sebou, ale brzy byli krutě vyvedeni z omylu. Rommel jim uštědřil jednu z nejhorších porážek celé války. Německé zbraně byly proti americkým velmi výkonné. Morálka mladých Američanů byla silně otřesena a mnozí upadli do zajetí. Tady vojáci pochopili, že válka bude dlouhá a těžká. Rommel však měl málo sil, aby své vítězství zužitkoval. Spojenci se znovu seskupili a během deseti dnů ztracený průsmyk opět dobili. Němci byli nyní v Tunisku obklíčeni. Spojenecká vzdušná armáda znemožnila Němcům evakuaci. Spojenecké armády uzavřely okruh a past se zavřela. Nyní spojily své síly pro finální útok v severní Africe. Spojenci Němce přečíslovali a navíc naprosto ovládali vzdušný prostor. Za sedm dní bylo hotovo – do zajetí padlo skoro 250 000 německých vojáků i s celým štábem.

Dalším krokem bylo vylodění spojenců na Sicílii. Tento krok přesvědčil Italy, že jejich věc je ztracena, a tak se hromadně vzdávali. Spojenecké nálety na Řím poskytly další argument pro stažení se z války. Duce byl přehlasován vlastní fašistickou radou. 25. července byl svržen. Král Viktor Emanuel jmenoval přestárlého Badolia, který prohlašoval, že válka bude pokračovat, ale tajně zahájil jednání o kapitulaci. V té době už byla Sicílie v rukou spojenců, tentokrát se Němcům podařilo evakuovat.

Italové se dokonce chtěli tajně domluvit na připojení ke spojencům, ale to jim bylo zamítnuto a byla požadována kapitulace. Podmínky podepsali 3. září. Toho dne zahájili spojenci invazi. Montgomery překročil Mesinský průliv, aby napadl špičku Itálie, ale nesetkal se s odporem, protože Němci se přesunuli na sever. Italové chtěli, aby spojenci táhli na Řím a ochránili ho před německým útokem, ale to nebylo možné. Nejbližší bod k vylodění pro spojence bylo Salerno.

Kapitulace Italů Hitlera nepřekvapila. Jeho posily už byly přesunuty na sever země. Němci se dostali do Říma, ale vojenské a vládní špičky utekly ze strachu, jak by byla potrestána jejich zrada. Spojenci se chystali k vylodění v Salermu, ale Němci už byli připraveni k útoku. Situace na pobřeží byla tak napjatá, že velitel Clark vydal rozkaz k možnému opětovnému nalodění. Dokonce i s podporou letectva se invazní jednotky jen tak tak udržely. Po týdnu bojů se Němci stáhli. Spojenci ovládli velkou část jižní Itálie. V Neapoli nebyl chleba ani voda a začala tyfová epidemie. Spojenci doufali v Hitlerův ústup, ale ten se rozhodl bojovat v horách jižně od Říma. Mezitím Hitler zachránil Mussoliniho a nechal ho přivést do Německa. Byl zhrozen jeho vzhledem, ale doufal v jeho pomoc. Německé armádě velel Kesselring a měl dobrou pozici. Ovládal pohoří a spojenci se k němu museli přibližovat po obou pobřežích.

Byla zima a velitel Alexander a jeho kolegové byli zvyklí na rychlé postupy pouští, zatímco armáda urazila sotva pár set metrů denně. Clarkova armáda v horách zapadla do bláta. Před koncem roku 1943 přikročili spojenci k Kesselringovým zimním liniím. Alexander měl 11 divizí, Kesselring 9 a 8 dalších v rezervě. Boj o každou dědinku, o každý metr. Po 10 dnech Američané dobili San Pietro za cenu velkých ztrát.

V Teheránu v roce 1943 Roosevelt se Stalinem přehodnotili Churchillovy názory a konečně stanovili datum pro vylodění ve Francii – květen 1944. Churchill chtěl pokračovat ve válce v Itálii a nakonec prosadil svou. První útok na Němce u Cassina naprosto zklamal, ale druhý o dva dny později zaútočili na Anzio, pouhých 35 km od Říma. Němci je očekávali, ale neměli tušení, kde přesně přistanou, a tak spojenecké vylodění bylo pro ně naprosté překvapení a obešlo se bez útoku. Američané se chystali na Řím opatrně. Kesselring se připravoval k útoku, ale byl Alexandrem vyveden z rovnováhy. Hitler požadoval okamžitou operaci, a tak vrhl do útoku vše, co měl.

Předsunuté jednotky spojenců, které dorazily z pláže, byly přemoženy silou německého útoku. Dva prapory amerických speciálních jednotek byly zajaty a poníženě pochodovaly ulicemi Říma. Předmostí se mohlo uvolnit jedině z jihu, proražením německé linie, která probíhala klášterem v Monte Cassinu. Spojenci byli mylně přesvědčeni, že klášter je opevněn. 15. února 1944 rozbilo přes 200 spojeneckých bombardérů klášter na padrť. Útoky byly špatně koordinovány a umožnily Němcům rozmístit se v sutinách, což bylo ideální prostředí pro obranu.

U Anzia bojovalo 8 německých divizí proti 4 spojeneckým. Hitler doufal ve vítěznou bitvu a slíbil, že jednotka, která prorazí, bude mít tu čest eskortovat zajatce ulicemi Berlína. Mohutné vlny německé pěchoty vyrazily do předu. Ofenzíva trvala čtyři dny. Nakonec převaha těžkých děl srovnala rovnováhu a převážila na stranu spojenců. Němci se stáhli zpět, ale spojenci stále neměli dost sil, aby prorazili.

Nastal pat. Dvě frontové linie dělily jen metry. U Cassina pokračovali spojenci v tlaku. Měli na sebe navázat co nejvíce německých jednotek. Nasadili 500 letadel a bombardovali opět klášter. Po ukončení náletu Němci vylezli z úkrytů a rozmístili se po sutinách. Bitva zuřila na každém metru. Novozélanďané ztratili 4 000 mužů. Němci se stále drželi. Tři útoky na Monte Cassino – tři krvavé nezdary.

Nakonec si spojenci uvědomili, že je musí porazit číselnou převahou a masivně posílili 5. armádu. K květnu je konečně přečíslili v poměru 3:1. Po dělostřeleckém útoku 2 000 děl klášter padl. Němci ustupovali a Clark vrhl všechny své síly na Řím. První spojenecké jednotky byly v Římě 4. června 1944. Ti Římané, kteří se přiklonili na špatnou stranu, teď začali platit. Clarkův triumf neměl dlouhé trvání. Kesselringovi se podařilo síly opět sjednotit a čekala je další zima. Pozornost se začíná obracet k plážím v Normandii.

14. díl:  Krásný život – Barma

Válka v Barmě doháněla krutostí to, co postrádala v měřítku. V roce 1944 Britové chránili hranice Indie proti Japoncům.

Barma, 1942 – 1944

Barma – nepropustná džungle, rozeklané hory, páchnoucí bažiny. V období dešťů šířila všechny možné druhy chorob: malárii, úplavici, tyfus, horečku Dengue a potničku. Pro Brity byla Barma štítem, který chránil jejich impérium v Indii. Japonci spatřovali v jejím dobytí možnost prosadit své nové územní zájmy v jihovýchodní Asii, přerušit zásobování do Číny a zajistit si nové zdroje ropy či rýže.

Japonci zaútočili v roce 1941. Na jejich straně bylo překvapení a umění boje v džungli. Japonci před sebou hnali vše živé od samého začátku. Využívali džungli a tím předčili slabou britskou armádu. Britové ustupovali.

Japonci měli silnou vzdušnou převahu a bombardovali a ostřelovali libovolně, čímž vzbuzovali hrůzu mezi nezkušenými vojáky a civilisty. Pouze malá jednotka amerických dobrovolníků a několik letounů královského letectva se pokusily čelit Japoncům. Japonské bombardéry napáchaly i psychologické škody. Obyvatelstvo nemohlo uvěřit tomu, co se v jejich pokojné zemi děje, a odpor byl rychle zlomen.

Japonský postup na sever pokračoval a zanechal za sebou chaos a ničení. Britové ustupovali a v tom zmatku měli i problémy s raněnými. Útočníci spěchali, aby se zmocnili barmské ropy, ale místo ní nacházeli hořící peklo. Ustupující Britové vše za sebou ničili. Japonci vraždili obyvatelstvo po stovkách, házeli je na hromady a zapalovali.

Britští zajatci – 5 000 z jedné akce. Japonci pohrdali těmi, co se vzdali. Byli přesvědčeni, že vojáci musí bojovat do posledního muže. Japonci vítězně postupovali Barmou. Po celých pět měsíců do května 1942 pronásledovali Brity od Rangoonu, údolím řek až k hranicím Indie, a poté zcela pryč z Barmy. Byl to nejdelší ústup britské armády v historii. Japonci hnali i čínskou armádu směrem k jejím hranicím. Číňané, válčící s Japonskem od roku 1931, vždy chránili svoji zásobovací linii – barmskou cestu.

Britové se pokusili vše zvrátit malou ofenzívou, ale byli opět poraženi. Prostě se nedokázali přizpůsobit džungli – na rozdíl od Japonců.

Únor 1943 – první výprava Chinditsů, speciálně vycvičených vojáků. Strašné přírodní podmínky, ale Britové se konečně učili využívat džungli, i když ji nenáviděli. V červnu, po čtyřech měsících, se z Barmy vrátili první Chinditové. Ze 3 000 mužů, kteří na akci vyrazili, se jich vrátilo necelé 2 000. Ušli 1 600 km džunglí. Britové těžko žili v džungli, a japonští vojáci pro ně byli jako nadlidi, kteří neznají strach, k jídlu jim stačí hrst rýže a nebojí se smrti.

V říjnu 1943 přijel nový britský velitel Peten a chtěl ukončit patovou situaci. Další velitel Slim znal Barma i Japonce a měl na srdci blaho svých vojáků. Staral se o jejich těla i duše a dbal na připravenost k útoku. Přesto mezi vojáky začala řádit malárie. Aby byla tato metla potlačena hned v začátku, rozprašovalo se všude DDT.

Prosinec 1943 – druhá ofenzíva v Arakanu. Japonci podnikli protiútok, otočením na Okedoke. Další rozdělila britské divize a jednu obklíčila. Britské a indické jednotky bojovaly v obklíčení o holé přežití. Při první ofenzívě se britské jednotky stáhly, ale pod Slimovým vedením se žádný ústup nekonal. Bojovníci byli zásobováni vzduchem. Zpočátku to vypadalo, že Britové prohrají, ale vzdušná pomoc vše zvrátila ve prospěch Britů – přesto byly ztráty strašné. Lékaři pracovali v šílených podmínkách a Japonci klidně zmasakrovali celou nemocnici s lékaři i pacienty. Stejně tak utrpení v japonských zajateckých táborech podněcovalo k nenávisti vůči Japoncům. Tisíce spojeneckých zajatců otročily a umíraly při stavbě barmské železnice. Japonci byli krutí, sadističtí a nemilosrdní – při stavbě zemřelo 16 000 mužů. Jejich tábory by se daly přirovnat ke koncentračním táborům. Japonci se nevzdávali, raději se nechali zabít.

U Arakanu se ale něco změnilo a pár Japonců se nechalo zajmout. Už i Japonci měli všeho dost a mýtus nadlidí byl vyvrácen. Stále více Japonců umíralo.

Březen 1944 – operace „Čtvrtek“. Letecky bylo přepraveno 10 000 lidí a 1 000 zvířat se zásobami na místa hluboko v džungli. Přistání tolika letadel v džungli budilo hrůzu. Partizánský boj byl pro většinu z nich výpravou do neznáma, navzdory výcviku. Chinditové bojovali osamoceně stovky kilometrů od základny. Tentokrát to nebyla blesková akce s okamžitým ústupem, ale opravdové bitvy. Čas od času byly zavolány bombardéry, aby zachránily ožehavou situaci.

Chinditové zabíjeli Japonce všude tam, kde se oni domnívali, že jsou v bezpečí, a tím je donutili přesouvat jednotky z jiných operací. Mezitím se k nim tlačili američtí dobrovolníci na místo v Myitkyině. Ovšem Japonci opět zahájili ofenzívu. V březnu 1944 překročily tři jejich divize Chindwin, aby napadly Kohimu a Imphalu v Indii. Postupovali velmi rychle a hrozila izolace obou cílů. Pro Japonce představovalo dobytí Kohimy lákavou kořist – její dobytí by přerušilo zásobování spojenců.

Osádky britských letadel podnikaly útoky, aby tomu zabránily. Nepřítel postupně utahoval svůj kruh kolem Kohimy. Malá posádka byla zatlačena doprostřed a ztráty byly těžké, posily nezbytné. Kohima byla bitvou obyčejných vojáků – malé skupinky Japonců a Britů bojovaly muž proti muži. Nakonec posily dorazily a Britové zápasily, aby zatlačili Japonce zpět ze hřebenů, které obsadili. Japonci začali operaci s 15 000 vojáky proti 3 500 Britům. Tenčící se britské zásoby byly doplňovány jen vzduchem. Kohima byla vyproštěna po sedmi týdnech.

Vojáci teď mohli shlédnout sebevražednou cenu Japonců, ale Britové cítili jen nenávist k surovostem, které Japonci páchali. Po Kohimě došlo k bitvě v Imphalu, která byla stejně krutá. V červenci 1944 odvolali Japonci ofenzívu. Američané dobyli letiště v Myitkyině za cenu velkých ztrát, ale pak už hnali před sebou Japonce, a tak trvalo dlouho, než byla Barma očištěna od japonských fanatiků.

15. díl: Hořící domov – Svět ve válce

Na Británii nikdy nebyly použity připravené chemické zbraně, ale bombardování bylo neustálé.

Británie, 1940 – 1944

V listopadu 1940 odklonili Němci svůj útok od Londýna. Prvním městem, které zažilo hrůzy náletů, bylo Coventry. Lidé i jejich vůdci zůstali ohromeni požáry. Domobrana se snažila dostat požáry pod kontrolu a začala evakuace dětí. Následovalo bombardování dalších a dalších měst. Nejhůře postiženým bylo město Plymouth, které v roce 1941 prodělalo sedm velkých náletů. 50 000 obyvatel prchalo do kopců, kde byla šance přežít, a 30 000 lidí přišlo o své domovy. Britské zpravodajství hrůznou skutečnost tajilo. Do filmu byla zařazena až návštěva Churchilla, který působil na lidi optimisticky. Pravda však byla taková, že Němci zároveň potápěli zásobovací konvoje svými ponorkami. Řádili všude.

Ve městech se cvičila domobrana a jejich motto bylo:
„Zabij skopčáka.“

Britové žili v neustálém strachu – nejen z invaze, ale i z domácího nepřítele, v obavách před naslouchajícími špióny či nepřátelskými cizinci. V létě 1940 tisk vykřikoval:
„Všechny je internujte.“

Většina z nich – Němci, Rakušané, uprchlí Židé a levicoví exulanti – prošla zavšivenými tranzitními tábory, kde byli bez jakéhokoli soudu internováni. Ačkoliv o tom nevěděli, směřovali do Liverpoolu k nalodění a byli odvezeni na ostrov Mana. V podstatě se cítili bezpečnější než v Anglii, i když byli za ostnatým drátem. Cizinci měli právo odvolat se k soudu a do roku 1941 byli mnozí opět volní.

Nad občanskými svobodami se však vznášela nová hrozba – směrnice 2d. Vzhledem k tomu, že Stalin byl i nadále v alianci s Hitlerem, stavěla se britská komunistická strana proti jakémukoliv válečnému úsilí. Podle směrnice 2d byly její noviny Daily Worker zakázány. O pět měsíců později, když Hitler udeřil na Rusko, se Churchill chopil šance stát se Stalinovým spojencem. Německý útok na Rusko tak Churchilla značně ulehčil.

Nastal čas zdokonalit ekonomiku zcela zaměřenou na válku, a vzrostla potřeba pracovních sil. Británie zašla dál než všechny ostatní země. Bylo povoleno povinné povolávání dívek a žen, které si mohly vybrat buď mezi ženskými válečnými sbory, nebo prací na polích či v továrnách. Volalo se hlavně po vyzbrojení tanky, potřebnými jak pro obranu, tak pro útok. Začal tlak Rusů na Brity k otevření druhé fronty v Evropě. Britové Rusko velmi obdivovali a věřili mu. Chtěli zvýšit zásobování pro Rusko.

Válku začala podporovat i britská komunistická strana. Její vůdci vyzývali dělníky ke zvýšení válečné výroby, protože bylo třeba podle nich zvýšit pomoc Rusku, aby se mohlo připravit na německou ofenzívu. Spousta lidí měla ze spojení s komunistickým Ruskem strach, ale bylo jim vysvětleno, že čím více bude Rusko zapojeno do války s Německem a lépe vyzbrojeno, tím menší nebezpečí hrozí samotné Británii. Navíc Rusko nemělo v té době zájem zasahovat do politického dění v jiných zemích. Jeho jediným zájmem bylo otevřít druhou frontu a porazit Hitlerovské Německo.

V červnu dostali Britové šok z Afriky – Tobruk padl asi čtyři dny před konáním voleb. Nezávislí zvítězili a rebelující poslanci se snažili svrhnout Churchilla, který byl v té době v USA. Vrátil se, aby čelil vyslovení nedůvěry v jeho vedení. Dokonce to vypadalo na výhru rebelů, než to sami pokazili, když navrhli za vrchního velitele všech vojsk vévodu z Glostru. Ozval se pískot a smích, návrh byl smeten. Proti Churchillovi hlasovalo pouze 25 poslanců. Válečné noviny se měnily na veselejší zprávy. Němci byli zastaveni u Stalingradu, v listopadu Britové zvítězili u El Alameinu.

V době trvání války byl Churchill bezpečně u moci. Naděje Británie se však od něj pomalu odkláněly. Co jim může nabídnout po vítězství? Jestli Britové něco nenáviděli, byly to nekonečné fronty na zboží a přídělový systém. Britové poslechli politické výzvy a začali pěstovat na každém kousku půdy. Přesto se ozývaly hlasy, že bohatí mohou jíst lépe, a Británií začal bujet černý trh. Příděly benzínu vyhnaly mnoho aut ze silnic. Začalo se jezdit na svítiplyn. Doprava vlaků a autobusů také prořídla.

Výroba letadel se během dvou let ztrojnásobila a v následujících dvou letech se ještě zdvojnásobila. Britská ekonomika byla nyní výkonnější než německá. Cena za to byla však velmi vysoká. Zaběhnuté zvyklosti šly stranou. Lidé pracovali přesčas, napínali duše i těla přes míru a začali ztrácet trpělivost. Hlavně horníci – na místo mužů, kteří odešli do války, pracovali starší muži, a když už to nezvládali, vstoupili do stávky. Horníci věděli, že stát stávky zakázal, ale při práci 24 hodin neměli jinou možnost. Churchill věděl, že vzdorovat tisícům horníků se prostě nedá, a vláda jejich požadavkům musela ustoupit. Příště chlapci místo do armády nastoupili do dolů. Sedmnáctiletí chlapci bez hornických zkušeností problém nevyřešili a dodávky uhlí stále klesaly. Do stávky vstoupilo 200 000 horníků. Pracovali ve válečných podmínkách pět let a trpěli pocitem křivdy, že nebyli odměňováni stejně jako horníci před nimi.

Naděje lidí se upíraly k tomu, že po válce se vytvoří sociální stát. Reformu navrhl sir William Beveridge. Když v roce 1942 vyšla jeho zpráva, byli lidé nadšeni. Navrhovalo se sociální pojištění zajišťující všem občanům a jejich rodinám veškeré příspěvky nutné pro zabezpečení – za týdenní příspěvek jednoho kolku. Zároveň zachovávalo maximum odpovědnosti a svobody, což bylo v souladu s odstraněním nouze. Vláda zpočátku reagovala nadšeně, poté však vychladla. Churchill nezasáhl. Parlament odsunul schválení zprávy Williama Beveridge a mezitím projednal zákon o vzdělání. Na programu bylo i znárodnění závodů na výrobu elektřiny, ale parlamentem neprošlo.

Začali se propouštět cizinci z táborů a všichni vstupovali do armády. Británie byla plná cizích vojáků, od Poláků až po Američany. Připravovali se na invazi. Churchill teď mohl sledovat armádu, o které věděl, že určitě vyhraje. Den D nakonec přišel a chutnal pře sladce. Britové si užívali pohody a klidu – krásný sluneční den je vyhnal do přírody nebo na tenisové zápasy. Najednou se na nebi objevily bezpilotní střely – nový druh zbraně, nový druh války.

16. díl: V říši Německa – Svět ve válce

V létě roku 1940 oslavovalo Německo velké vítězství. Po pouhém roce války se vojáci třetí říše vrátili domů. Dobili Francii, padla i severní a střední Evropa. Lidé si válku nikdy neoblíbili, ale byli přesvědčeni, že válka již skončila vítězstvím milovaného vůdce.

Německo, 1940 – 1944

Vracející se muži byli zdraví a padlo jich velmi málo. V Německu se lidé jen neradi smiřovali s válečným systémem přídělového hospodářství. Některého zboží bylo málo, některé zcela chybělo – o to víc se lidé bavili, a nacisté zábavu plně podporovali, na rozdíl od Britů, kteří zábavu ve válečné době považovali za nemorální.

Hitler opravdu neočekával dlouhou válku či blokádu. Byl přesvědčen, že vše ovládne rychle, a jeho průmysl byl orientován na bleskovou válku. Dělníci nebyli nacistickými pohlaváry nadšeni, ale byli zkroceni. Nacisté se více orientovali na matky a děti a obdarovávali je dary. Matky byly zvány na nacistické propagandistické filmy, kde se zpívaly ódy na rodinu. Matky měly na hrudi nacistický kříž. Kočárek byl tankem domácí fronty. Nacisté chtěli šťastné děti a šťastné matky. Lidé nešťastní a pochybující byli nuceni ke šťastnému zpěvu. Všichni se museli věnovat práci a užívat štěstí ve všelidové Hitlerově společnosti. Propaganda byla dokonale zvládnuta přes rozhlas, vysílající i v cizích jazycích, zatímco německý lid měl zakázáno poslouchat zahraniční stanice.

Do škol byl zaveden nový povinný předmět. Děti se učily o parametrech árijské rasy a její čistotě. Mentálně postižení byli odesíláni do experimentálních plynových komor. Mnozí Němci si nedokázali představit, jaké je to utrpení, jaká trýzeň je starat se o slaboduché, kteří jsou podle nacistů podřadnější než zvířata, a že je zakázáno jejich rozmnožování. Tak zněla slova nacistů. Němci protestovali, a biskup Galén napadl euthanázii z kazatelny. Program byl zastaven, ale jen na krátko. Lidem se v tisku lhalo a vzdělaní Němci to těžce nesli – chtěli spravedlivé informace, ty však byly zakázány.

V červnu 1941 se evropská válka stala válkou světovou. Nacističtí vůdci se dohodli, že je třeba dobýt Rusko. Útok vyvolal u mnohých obavy a úžas. Německo potřebovalo získat pro svou válečnou aktivitu ropná pole na jihu Ruska. Dle nacisticko-sovětského paktu – nyní již zatraceného – dodalo Rusko v „milém roce“ přes 1 000 000 tun ropy.

Němci napadli Rusko a přes trosky měst hnali se na východ. Vítězství se zdálo otázkou několika týdnů – očekávali další bleskovou válku. Hermann Göring přijel na inspekci Ukrajiny, která se stala německou kolonií a pro Němce nevolnickou zemědělskou usedlostí. Nacisté očekávali, že prostí Ukrajinci tuto myšlenku přivítají. Před Moskvou se o šest měsíců později Němci zastavili ve sněhových vánicích. O zimní oblečení pro vojáky prosila sama vláda.

Vše se mění. Na frontách již padlo přes 250 000 vojáků. Nastal čas plně využít dělníky a zmobilizovat je k výrobě zbraní. Dokonce se snažili zaměstnat i ženy, ale to zamítl samotný Hitler. Pro něj byly ženy hlavně rodičky a jejich úkolem bylo vychovávat děti. Práce v továrnách by jim podle něj zkazila zdraví a morálku. Ženy z Ukrajiny tato „útlocitnost“ netýkala – byly přiváženy do Německa na otrockou práci. Zbrojní výroba se zvýšila čtyřnásobně.

Vánoce roku 1942 a Stalingrad byl neustále obléhán. Lidé už tušili nevyhnutelné a očekávali prohru. Bitva skončila prohrou a rozhlas Němcům konečně sdělil pravdu. 91 000 přeživších se vzdalo, pouze pár tisíc z nich ještě někdy spatřilo Německo.

Celý svět si uvědomil zvrat v nastalých událostech. Tuto tragédii pro Německo nacisté nemohli skrýt. Stalingrad nepřišel osamocen. Týden před pádem města se Němci dozvěděli, že spojenci budou požadovat bezpodmínečnou kapitulaci. Pro Němce nebude existovat žádné slitování. Nacisté i nevinní se semkli blíže k sobě, protože ztratili mnohé ze svých iluzí. Úniková vrátka se zabouchla a nastala totální válka do samého konce.

V roce 1943 bylo lepší poslouchat hudbu než zprávy. Německo i přes totální válku ustupovalo na všech frontách. Do práce musely nyní i ženy a Hitlerovy děti. Denní nebe nad říší brázdily letky amerických bombardérů a v noci je vystřídali Britové. Lidé čekali v úkrytech, zda ráno najdou své město a domy stát. Bombardování si vybíralo svoji daň – lidé byli pohoršeni nad zkázou, a snad si ani neuvědomovali, že se děje jménem Německa po celém světě. Německá města byla jedno za druhým spalována ohňovými bouřemi. Při deseti dnech náletů na Hamburg zahynulo na 40 000 lidí.

Hitler přebýval hlavně ve svém Vlčím hrádku a do Berlína se vracel v noci, aby se vyhnul troskám. Ztrácel kontakt s realitou a nikdy se nepřesvědčil, jaká válka vlastně je. Přetížený a vyčerpaný národ se mohl obracet k hudbě, ale orchestry mohly hrát jen německou hudbu a vyjadřovat „čistotu“ rasy.

Právě rasa se stala základem impéria Himmlerových SS. Himmler vládl koncentračním táborům – oněm stánkům smrti. SS měla vlastní školy, továrny i soudy, spravovala rozsáhlá území na okupovaném východě a byla nástrojem německé nadvlády nad Evropou. Stala se dokonce armádou. Generálové však nad statisíci vojáky v elitní armádě měli pramalou moc. Do výcvikových středisek SS byli nabíráni rovněž árijsky vypadající dobrovolníci z okupovaných zemí. Pro ty, kteří měli jiný rasový původ, tam nebylo místo. Židy čekala deportace do ghet a poté plynová komora.

Diktatura je jako had – pokud mu šlápnete na ocas, budete uštknuti. Hadovi se musí šlápnout na hlavu. Hlavu mohli zasáhnout jen armádní velitelé. Terčem se však stal ocas, a proto mnoho statečných Němců umíralo za neposlušnost režimu a ochranu Židů. V Mnichově šířilo několik studentů kolem sourozenců Schollových protestní letáky – byli zmasakrováni. V Berlíně se podařilo rozdrtit tým komunistických špiónů. Diktátorovi se vzdorovalo jen v malých skupinkách. Na 150 000 Němců bylo uvězněno za politickou neposlušnost nebo je čekal ještě horší osud. Spiknutí proti Hitlerovi se zúčastnilo dost lidí, mezi nimi i Claus Schenk von Stauffenberg. Původně puč jen plánoval, ale vzhledem k hlášení se dostal přímo k Hitlerovi a 24. července 1944 učinil pokus o atentát. Nezdařil se a Hitler vyvázl bez zranění. Spiklenci na ministerstvu války v Berlíně byli přesvědčeni, že je Hitler mrtev. Nařídili majoru Ottovi Remerovi, aby obsadil město – fanatik, který plnil každý rozkaz nadřízeného, poslechl, ale jen zjistil, že Hitler žije. Remer odpochodoval zpět a zatkl každého, koho našel. Spiknutí se zhroutilo a kolísající armáda se vrátila ke své přísaze. Mnozí spiklenci, kteří byli zatčeni a mučeni, čelili obludnému procesu vedenému Rolandem Freislerem, zlověstným soudcem nacistického Německa. Rodiny spiklenců byly pozatýkány a děti poslány do sirotčinců. Část spiklenců byla zastřelena hned u dveří ministerstva, včetně von Stauffenberga. Hitlera to zlomilo a už nedůvěřoval nikomu. Jen tři vyvolení směli až k němu – Goebbels, Bormann a Himmler.

Přes veškerou devastaci život v Německu neustal. Dál se pracovalo a žilo ve sklepech. Německo bylo na konci svých sil. Ani 7 000 000 nuceně pracujících nestačilo. Veškeré suroviny a potraviny docházely. Vše se jen opravovalo a muselo znovu sloužit. Do práce nastoupili i váleční mrzáci. Nepřítel se blížil k samotným hranicím říše. Domobrana přestárlých a mladistvých byla vzata do přísahy a poslány vstříc ruské armádě.

17. díl : Ráno v Normandii – Svět ve válce

Ráno roku 1944 a Churchill hovoří k poraženému francouzskému národu:

„Dobrou noc, spěte, abyste nastřádali síly na zítřejší ráno, protože ono přijde. Laskavě zazáří na všechny statečné a laskavé, kteří trpěli pro naši dobrou věc. Sláva Francii.“

Po čtyřech letech měl onen očekávaný okamžik nastat – invaze na kontinent byla na dosah ruky.

Červen – srpen 1944

Dieppe, rok 1942 – první pokus o vylodění spojeneckých sil ve Francii skončil fiaskem. Téměř polovina ze 7 000 vojáků, kteří se pokoušeli prolomit silnou obranu, padla. Mnozí se ani nedostali za pláž a stovky dalších napochodovaly rovnou do zajetí.

Při plánování invaze se jevily jako nejlepší místa Calais a Cherbourg. Nakonec byla vybrána Normandie pro menší opevnění, rovné pláže a lepší přehlednost. V srpnu roku 1943 schválili Churchill s Rooseveltem vypracovaný rámcový plán invaze. Útok přes La Manche se stal skutečností s datem květen 1944. Odrazovým můstkem invaze bude Anglie. Britové, již dříve vyhnaní z domovů Hitlerovými bombardéry, uvolnili prostor mohutným invazním armádám. Pro ně to znamenalo velké ztráty, ale bylo to nutné pro očekávané otevření druhé fronty.

Ze Spojených států proudily přes Atlantik lodě naplněné vojáky a materiálem. Počet Američanů v Británii se přiblížil 1 500 000. Vrchním velitelem operace v Normandii byl jmenován generál Dwight David Eisenhower, který už velel africkému tažení v roce 1942. Kromě vojenských schopností musel být i diplomat, protože velel spojeným armádám různých národností. Další známý velitel byl Montgomery, vítěz u El Alameinu. Monty byl optimista a uměl promlouvat k lidem. Británie a Amerika pracovaly na plné obrátky.

Operace Overlord – bitva o Normandii – vyžadovala obrovské úsilí a množství materiálu: 13 000 letadel, 17 000 tanků a vozidel, 90 000 padáků, miliony bomb a granátů. Bylo potřeba kolem 4 000 vyloďovacích plavidel. Klíčem k úspěchu byla přeprava vojáků přes vodu. Na jaře 1944 byla vyloďovací plavidla využívána k intenzivnímu nácviku. Více než 2 000 účastníků operace Overlord se zúčastnilo největší výsadkářské akce války.

Na druhé straně kanálu se Gerd von Rundstedt a Erwin Rommel nemohli shodnout, jak invazi čelit. Rundstedt chtěl stáhnout mobilní zálohy a válčit ve vnitrozemí, Rommel chtěl útok odrazit přímo na pláži. Hitlerův betonový val však nebyl dokončen, a Rommel se mezery snažil vyplnit položením obrovského počtu min. Spojenci vyvíjeli zbraně umožňující hladké vylodění a pohyb tanků přes písek. Byl sestrojen Pluto – potrubí, kterým proudila ropa, a Malbery – dva umělé přístavy, jejichž části musely být doručeny přes průliv. Udržet se na pobřeží komplikovalo bouřlivé počasí. Eisenhower koordinoval strategii s nejbližšími spolupracovníky, přičemž největší starostí bylo počasí. Vrchní velení zaměstnávaly i klamavé plány – největší z nich předpokládal útok v Norsku odstartovaný ze Skotska. Pak to byly útoky z jihovýchodního pobřeží Anglie.

Jaro 1944 přineslo rozsáhlé útoky na silnice, železnice a letiště. Po celé Anglii rostly tábory pro desetitisíce příslušníků invazních jednotek. Vše se připravovalo k mohutnému přesunu na jih. Koncem května 1944 byly útočné jednotky připraveny vyrazit, když nastala pauza. Vojáci neustále balili a rozbalovali a stále nebylo známo datum invaze. Ani pláže, kde se měli vylodit, neznali. Pláž v Normandii zahrnovala pět vyloďovacích sektorů.

3. června, navzdory obavám nejvyššího velení o počasí, pokračovalo naloďování. Vojáci si mysleli, že je to další cvičení. Střet byl zahalen mrakem nejistoty a zdálo se, že operaci může spustit jen zázrak.

4. června se počasí umoudřilo a nastal den D. Kanál La Manche nikdy nespatřil tak mohutnou akci. K Francii zamířilo 6 500 plavidel všeho druhu a doprovázelo je spojenecké loďstvo. Na letištích čekaly eskadry kluzáků, které měly zanést první divizi za invazní pláže. Předpokládané ztráty činily až sedm z deseti mužů – Eisenhower o tom věděl. V posledních večerních hodinách vyrazily výsadkové jednotky ke břehům Francie. Všichni vojáci měli strach, čekali, až dobývají německou pevnost, Evropu. Za vodou čekali Němci, ale netušili, kdy útok nastane.

Den D – v 5:30 hodin byli spojenci u francouzských břehů, aby podpořeni leteckým útokem zahájili mohutnou dělovou palbu. Němci byli zaskočeni, ale některé baterie se brzo vzpamatovaly. Úprk na pláže: v 6:30 Američané, v 7:30 Britové a Kanaďané. Konečně to po dlouhém čekání přišlo. Chráněni vzdušnou obranou pádili první útočníci na svých pět pláží. První čas útoku byl časem odvahy a smrti. Některé jednotky přistály na špatném místě, některé se setkaly s nečekaně nízkým odporem, jiné byly zaskočeny palbou už na pobřeží. Nejhůře dopadli Američané. Britové a Kanaďané narazili na různě silný odpor. Kanaďané utrpěli těžké ztráty, ale postupovali vpřed. Boje byly krvavé, ale krátké. Mnozí obránci se vynořili ze svých bunkrů jen proto, aby se vzdali. Američané na Utahu si vedli velmi dobře: zajistili zajatce, zřídili opěrné body a postoupili 8 km do vnitrozemí. Avšak na Omaze proti nim stálo rozbouřené moře a silné, nově povolané německé divize – byla to krvavá jatka. Vybudování kilometru a půl dlouhého předmostí znamenalo těžké ztráty.

Do půlnoci se na břeh dostalo 130 000 vojáků. Na plážích byly zvednuty opěrné body. Padlo 9 000 mužů. Den D1 zahrnoval zakládání přístavů – přísun zásob byl životně důležitý. Akce vyžadovala rychlý přesun lidí i materiálu, rychleji než se to dařilo nepříteli. Po sedmi dnech od začátku operace byly na břehu průměrně: 35 000 vojáků, 5 000 vozidel a 25 000 tun zásob.

Začala druhá fáze operace – bitva o předmostí. Vojáci, snažící se rozmístit masy lidí a materiálu, tvrdě bojovali, protože nepřítel se vzpamatoval. Spojenecké tanky nepřekonávaly terén snadno. Do 10. června stáli proti spojencům pouze tři divize, dalších sedm nebylo Rommelovým velením uvolněno. Přesto se útočníci prosazovali velmi obtížně. 12. června se spojilo pět předmostí v 100 km dlouhé a 30 km hluboké území.

19. června udeřil La Manche opět. Po čtyři dny zuřící bouře téměř zničila přístavy. Většina vybavení – celé čtyři pětiny tonáže – se potopila. Vykládání muselo být drasticky zredukováno. Bylo vyvinuto velké úsilí, aby se škody napravily, protože zničení přístavu by ohrozilo samotnou operaci. Životní linka bitvy o Normandii byla obnovena.

Montgomery směřoval od dne vylodění do Caen. Začátkem července byl konečně připraven na zteč. Nejprve vyrazila letadla. 18. července se přes 2 000 těžkých a středních bombardérů vrhlo na Caen s více než 8 000 tunami vysoce výbušných a tříštivých bomb. Byl to nejtěžší letecký útok s cílem podpořit pozemní boj v historii. Caen bylo překřtěno na „tavící kotlík“. Když padlo, vojáci se ocitli ve městě kráterů a sutin. Polovina města byla zničena. Několik tisíc obyvatel bylo zraněno nebo zahynulo. Pro obyvatele to bylo osvobození za bolestnou cenu.

Po sedmi týdnech byl zahájen průlom. Američané prorazili u Avranches, rozvinuli se a pokračovali na Argentan. Britové a Kanaďané se blížili ze severu k Falaise ve snaze stáhnout smyčku. Falaise, jedno z nejkrvavějších bojišť celého tažení, byl příští cíl Montgomeryho. Stovky letadel typu „Typhoon“ ostřelovaly nepřátelské transporty, aby za sebou nechaly kolony hořících vozidel.

6. srpna se Kanaďané dostali na předměstí města Falaise, do města vstoupili 16. srpna. Předsunuté jednotky Američanů a Kanaďanů odděloval jen úzký koridor. Trosky 7. německé armády – pouhých 15 bojových divizí – byly natlačeny do prostoru a past sklapla. Padlo 10 000 vojáků a 50 000 jich bylo zajato. Falaise se stalo pro Němce nejhorší katastrofou hned po Stalingradu. Uniklo asi 40 000 německých vojáků, což způsobilo spory mezi spojenci. Falaise si vysloužilo označení „smrtící půda“. Krveprolití a zkáza byly úděsné. Bylo možné ujít stovky kilometrů a přitom stále šlapat po mrtvých tělech vojáků.

Paříž. Spojenecká armáda ji nesměla minout a tak i Pařížané pocítili kýženou svobodu. V čase ústupu Němců začalo z podzemí vystupovat odbojové hnutí, aby vykonalo spravedlivou mstu. Pařížané, mající v paměti útlak a ponižování, dávali průchod své dlouho hromaděné nenávisti. V roce 1940 viděli padnout Paříž bez jediného výstřelu, a tak dnes bojují s dojemnou odvahou, jakou srdce vlasti zasluhuje. Pařížané žili jedinou myšlenkou – odvetou a vyrovnáním starých účtů. Přišlo svobodné ráno.

18. díl: Okupace Holandska – Svět ve válce

Deník Anny Frankové, 6. června 1944

Přijde vůbec někdy ono očekávané osvobození, které se jeví jako příliš báječné, snad jako pohádka? Dočkáme se vítězství ještě letos? Nevím, avšak naděje v nás ožila. Nyní musíme, více než kdy jindy, zatnout zuby a nerozplakat se.

Holanďané žili pod nacistickým jhem čtyři roky

Holandsko 1940 – 1944

10. května 1940 napadlo Německo bez vyhlášení války neutrální Holandsko. V míru vybudovaná, zastaralá holandská armáda byla přemožena. Hitlerovi vojáci se přehnali po vynikajících holandských silnicích dříve, než spojenci stačili zareagovat. V poledne 14. května zaútočili na přístav Rotterdam, aby během 15 minut zažehli požáry, které zachvátily střed města. Rotterdam kapituloval. Celé Holandsko se vzdalo, aby tak zachránilo další svá města před podobným osudem. Té noci zůstalo Holandsko osamoceno. Královna i s celým kabinetem prchla do exilu v Británii. Více než 300 Holanďanů, převážně židů, dalo přednost sebevraždě. Lidé byli ohromeni, zmateni a vyděšeni.

Německo nastolilo vládu vedenou říšským komisařem, konajícím podle dekretů, jenž byl osobně odpovědný Hitlerovi. Stal se jím vídeňský právník Arthur Seyss-Inquart, spolupracující již při pohlcení Rakouska Německem v roce 1938. Ve starodávném rytířském sále města Haag pronesl tuto promluvu:

„Ačkoliv padlo 5 000 německých a holandských vojáků, v našich srdcích se nepřátelství neukrývá.“

Uklidňoval občany, že nebude zavedena německá ideologie, protože říše prý žádné imperiální plány nemá a zůstanou v platnosti holandské zákony. Volal po spolupráci dvou germánských národů stejné krve.

Jako gesto smíru nařídil Hitler propuštění všech holandských zajatých vojáků. Lidé si vydechli. Němci slíbili zachování úrovně a likvidaci nezaměstnanosti. Zdálo se, že okupace by nemusela být tak zlá. Seyss-Inquart sám vypravil vlak s dětmi, které odjížděly na prázdniny do jeho rodného Rakouska. Příslušníci holandského nacistického hnutí jásali, když se shromáždili k přivítání vetřelců. Členství v NSB vzrostlo čtyřnásobně na 80 000, ale stále to bylo jen 1 % populace. NSB vzniklo stejně jako Hitlerova propaganda – ze strachu z ekonomického propadu, ze strachu z bolševismu a slibů znovu oživené Evropy.

Vůdce NSB Anton Adriaan Mussert viděl tuto chvíli jako přerod Holandska ve velmoc. Formoval své názory podle Mussoliniho a Hitler byl pro něj mesiáš spasící Evropu. Pouhých šest týdnů poté, co německé letectvo šířilo v zemi strach a smrt, vítali Holanďané nad hlavou německý bombardér.

Existovalo však i jiné Holandsko. O narozeninách prince Bernarda, pouhý týden po pádu Francie, tisíce obyčejných Holanďanů demonstrovalo svůj odpor. Vojáci salutovali, lidé zpívali hymnu a pokládali bílé karafiáty u národních památníků. Byla vytvořena nová, Němci povolená politická organizace – tzv. Holandská Unie – s cílem sjednotit vlastence v loajalitě vůči stávající moci. Jevila se jako dobrá alternativa k NSB, protože většina stran byla umlčena. Vstoupilo do ní 15 % obyvatelstva.

Navzdory Hitlerovým prohlášením, že je spasitelem křesťanského Západu, byly církve vůči nacismu nepřátelské, protože stavěl člověka nad samotného Boha. Holandští nacisté se stali neuznávaným společenstvím. Lidé se museli podrobit sejmutí otisků prstů, vyfotografování a registraci. Všichni dostali identifikační kartu, údajně v jejich zájmu.

Němci zavedli rasový dotazník. Následkem bylo, že všichni židé byli vyhozeni z veřejných funkcí. Začali je izolovat od ostatních Holanďanů. Židé měli zakázáno chodit do kaváren a parků. Příslušníci NSB tahali židy z hospod a mlátili je. Skupiny židovské sebeobrany oplácely. Byl zabit německý nacista a zraněn příslušník gestapa. V odvetě Němci sebrali na ulici 400 mladých židů a poslali je do koncentračního tábora Mauthausen.

Tisíce lidí stávkovalo v těsně sevřených zástupech, pochodovali ulicemi, zatímco Němci je obkličovali v tancích. Demonstranti byli ozbrojeni pouze symbolicky. Tramvaje označovaly začátek a konec stávky. Němci zastřelili devět lidí. Pokračovat by znamenalo krveprolití. Po celé dva dny se stávkovalo na obranu židů. Při takto tuhé opozici Němci ztratili veškerý smír. Tři starostové měst, kteří byli ke stávkujícím vstřícní, byli okamžitě nahrazeni nacisty. Vůdcové NSB byli povoláni do mocenských pozic.

Červen 1941. NSB vyzývá k podpoře německého útoku na Rusko. 100 000 lidí riskovalo vězení, aby mohli poslouchat holandské vysílání z Londýna. Život v Holandsku běžel na první pohled normálně. Němci však svůj stisk neustále zesilovali. V roce 1942 začali opevňovat pobřeží, evakuovali místa, do nichž Holanďané jezdívali na dovolenou, a stále více lidí povolávali k nuceným pracím. Kdo odmítl, byl uvězněn nebo zastřelen.

Vítězství spojenců bylo v nedohlednu, stejně jako náznak opětovného osvobození Holandska. Sliby Němců, že nezavedou svoji ideologii, byly zapomenuty. Všichni umělci museli vstoupit do spolků řízených nacisty.

Pomalu vznikal odboj – zbraně pro sabotáže či ilegální tisk distribuovaný za velkého rizika. Několik tisíc mužů v odbojových skupinách se stalo svědomím Holandska. Odboj nabádal, aby lidé neposlouchali Němci řízené rádio, z něhož zněla propaganda a populární písně, a aby se nedívali na film Věčný žid, který byl pečlivě natočen, aby podpořil strach a nenávist k židům.

Nejprve bylo zapotřebí získat lidi ke spolupráci. V Holandsku žilo 140 000 židů. Od května 1942 jim bylo nařízeno nosit žlutou Davidovu hvězdu, aby od podzimu byli odváženi do koncentračních táborů. Židé přijížděli do tranzitních táborů ve Fuchtu v nákladních vagónech a potom cestovali na východ údajně do nových osídlovacích oblastí. Ve skutečnosti byli posíláni do plynu v Osvětimi nebo Sobiboru.

Odboj volal po stávkách a sabotážích. Železničáři a policie pod německou kontrolou nereagovali. Vlaky jezdily na čas. Ze 140 000 holandských židů jich zahynulo 105 000.

S pokračující válkou Němci zesilovali snahy získat vojáky, kteří by bojovali v Rusku. Dobrovolně se přihlásilo 25 000 Holanďanů, což byl vzhledem k velikosti země obrovský úspěch Německa. Vrátila se jich pouze polovina. Ve stejné době dekrety nutily schopné muže k práci v německých továrnách. Desetitisíce se ukrývaly, aby zůstali u svých rodin. Bylo to při všech těch kontrolách velmi obtížné, další překážkou byl přídělový systém. Odboj kradl razítka, aby nakrmil skrývající se lidi.

Jaro 1944 – otevřena druhá fronta vedoucí k osvobození. Invaze přišla a na podzim 1944 postupovali spojenci k severu. 13. září bylo osvobozeno první holandské město. Odbojáři zatýkali nacisty a trestali ženské kolaborantky. Zatímco jih země jásal, zbytek země čekal na své osvobození. O pár dní později naděje znovu ztroskotala – spojenci byli poraženi.

Exilová vláda volala po stávce na železnici, aby zamezila zásobování Němců, a železničáři poslechli. Němci se mstili zastavením dodávek paliva a potravin do měst na západě Holandska. Nebylo uhlí, nebyly potraviny. Lidé přežívali na tulipánových cibulkách. Přesto vydrželi. Prázdné domy po židech byly rozebírány na topení. S přituhující zimou Němci povolili a převezli hladovějícím horkou polévku. Přesto bylo jasné, že budou hladovět, dokud nebude osvobozeno celé Holandsko. Hitler stahoval Holandsko z kůže a jen z Rotterdamu odvlekli 50 000 mužů na práci do Německa. Té zimy zemřelo hladem a zimou 16 000 lidí a osvoboditelé stále nepřicházeli.

19. díl: Kleště – Svět ve válce

25. srpna 1944 byla osvobozena Paříž. Téhož dne přešlo ke spojencům Rumunsko. Jeho odpadnutím ztratil Hitler své jediné přírodní zdroje ropy. Pak vystoupilo Bulharsko a Finsko začalo jednat s Ruskem o příměří. Do Paříže se vrací Charles de Gaulle. Odcházel jako neznámý a vrací se jako osvoboditel. Jak dlouho ještě potrvá, než bude osvobozen zbytek Evropy?

25. srpen 1944 – březen 1945

15. srpna 1944 – spojenecká invaze v jižní Francii. Za předpokládaného průlomu z normandského předmostí byla operace zamýšlena jako začátek obchvatného útoku na Hitlerovo Německo z obou stran, v ohybu, který měl zmáčknout třetí říši. Během týdnů v srpnu 1944 byli Němci hnáni zpět směrem k hranicím jejich vlastní země. Ti Francouzi, kteří kolaborovali s Němci, byli plni zoufalství. Francouzky, které si začaly s Němci, byly podrobeny speciální proceduře: ostříhali je dohola a na čelo nakreslili hákový kříž. Do zajetí padlo tisíce zasmušilých a smutných Němců. Mnohým se ve spojeneckém táboře zdálo, že válka skončila – hovořilo se o tom, že na Vánoce budou doma.

To však nebylo pravděpodobné. Vázla rychlost zásobování a stále se bojovalo. Nejtvrdší boje probíhaly u pobřeží. Každý přístav byl Hitlerem obsazen s rozkazem bojovat do posledního náboje. Bylo nutno na přístavy zaútočit jednotlivě, oddělenou operací. Hitler věděl, že zásobování bude pro spojence problémem, a ostud pramenilo jeho odhodlání udržet přístavy co nejdéle, aby byly potom zničeny. Třetina Montyho sil pracovala na vypuzení Němců z přístavů v průlivu, zatímco zbytek se vydal do Belgie.

Mezi boji spojenců a Německem ležely tři řeky: Maasa, Vaal a Nederrijn. Montyho plán byl provést za těmi řekami výsadek, získat mosty a přesunout mobilní jednotky kolem levého boku linie, aby odřízli Porůří a zlikvidovali odpor Němců před Vánocemi 1944. To se nepovedlo, a neúspěch u Arnhemu znamenal, že válka do Vánoc neskončí. Západní spojenci ztratili iniciativu. Na východní frontě však šlo o zcela jiný případ. Rudá armáda postupovala všude. U Minsku bylo obklíčeno na 100 000 Němců. Na severu bylo z války vyřazeno Finsko, znovu dobyto Estonsko. Litva a Lotyšsko byly očištěny od nepřítele až k hranicím východního Pruska. Na jihu byla osvobozena Ukrajina, Rumunsko kapitulovalo, Bulharsko bylo dobyto, Řecko odříznuto a bylo vytvořeno fungující spojení s Titovými partyzány v Jugoslávii.

Zjevil se gigantický trumf – velkolepý úspěch na celém východě, ovšem s výjimkou zapomenutého města, kde válka před pěti lety začala – Waršavy. Do července 1944 obsadila Rudá armáda východní polovinu Polska, polovinu které připadla Rusku dle paktu Hitlera se Stalinem ze srpna 1939. Exilová polská vláda v Londýně horlivě usilovala, aby se opět ujala moci dříve, než Rusové dobijí zbytek země, protože jinak by šlo spíše o záměnu okupantů než o osvobození. Německá posádka, která se blížila Rudé armádě, se chystala k odchodu.

29. července ruský rozhlas hlásal nezadržitelné osvobození Waršavy a burcoval odboj proti ustupujícím Němcům. 1. srpna polská armáda uvnitř Waršavy skutečně povstala, i když neměla veškerou podporu londýnské vlády. Cílem povstání bylo přivést exilovou vládu v okamžiku, kdy ovládnou město, aby byl nastolen legitimní režim před příchodem Rusů. Povstání však přišlo v období, kdy ruská ofenzíva ztrácela dech, což Stalinovi vyhovovalo. Londýnští Poláci se již chystali na cestu, protože Poláci kontrolovali většinu města. Britské letectvo bylo připraveno polskou exilovou vládu dopravit. Nato však Hitler, který si uvědomil Stalinovu netečnost, nařídil SS povstání potlačit – a SS to provedli velmi rádi, se všemi známou krutostí. Poláci v Londýně propadli beznaději a z nepříznivé situace vinili Brity. Britské letectvo však nemohlo doplnit palivo, dokud Stalin nepovolil přistání na sovětsky ovládaném území. Když konečně povolil, byla skoro celá Waršava ztracena a zásoby od Britů se dostávaly do německých rukou.

Němci převezli i svá největší obléhací děla – každý dělostřelecký granát vážil více než dvě tuny. Nastala beznadějná bitva trvající deset týdnů. Zahynulo přes 200 000 Poláků. Přišel čas vyhlásit konec. Němci dovolili Polákům, aby se čestně vzdali. Nechovali se k nim jako k partyzánům zralým k popravě, ale jako k řádným bojovníkům, kteří mají práva válečných zajatců. Někteří němečtí generálové již očividně mysleli na možné procesy za válečné zločiny. Jakmile byli všichni obyvatelé vyhnáni z města, byla Waršava srovnána se zemí. Hitler byl rozhodnut, že již nikdy nevstane z popela. Tak skončila jedna z nejtragičtějších válečných epizod.

Navzdory strádání a bombardování byla morálka německého lidu na podzim 1944 překvapivě vysoká. Příznivě reagovali na každou Hitlerovu výzvu, například sbírku zimního oblečení pro východní frontu. Hitler snížil povolávací věk na 16,5 roku a oslovil i ty, kteří zatím nemuseli na frontu kvůli jiným činnostem. Bylo shromážděno na 700 000 nových povolanců jako domobrana na východě i západě. Pro své rekruty měl v záloze ještě odvážnější využití. Už od porážky v Normandii plánoval mohutný protiútok, kterým prý spojence nejen zastaví, ale obrátí je natolik, že budou chtít jednat o míru – o míru, který by mu poskytl prostor k nadechnutí a umožnil zastavit ruský postup. Takové byly jeho fantazie. Na to si šetřil tanky a dával je dohromady, poté, co byly tak zle zřízeny v Normandii. Jenže kde udeřit?

Toho podzimu roku 1944 se spojenci na západě přiblížili k německé hranici podél fronty dlouhé přes 1 500 km a na jednom či dvou místech pronikli. Ardeny byly od roku 1940 pro Hitlera kouzelnou vzpomínkou. Pro svůj útok v Ardenách shromáždil, aniž by to spojenci tušili, více než 500 000 vojáků. Proti nim stálo 80 000 nezkušených, špatně vybavených amerických vojáků. Situace vypadala stejně jako v červnu 1940. Den „D“, den 0, nastal 16. prosince. Dělostřelecká příprava trvala hodinu a dala spojencům ochutnat toho, co sami provedli v Casinu před několika měsíci.

Poslední velký útok Němců na západě začal. Hitler rozehrál svoji nejzoufalejší partii. Překvapení bylo naprosté a nastal začátek velkého zmatku spojenců – toho nejhoršího, jakého v celé Evropské válce zažili. Když se první vlny Němců hnaly přes americké pozice podél Arden, ve spojeneckém velitelství se pozornost soustředila spíše na zprávy o smrti kapelníka Milera než na možnost největší německé ofenzívy na západě od roku 1940. Ten den hrál Montgomery golf a Eisenhower byl na svatbě svého řidiče. Jak den ubíhal, podobnost s květnem 1940 rostla: síla Němců a zmatek spojenců – nezkušení vojáci prchali do bezpečí. 7 000 Američanů se vzdalo. Byla to největší kapitulace Američanů při evropském tažení.

Německým tankům došel benzín, a byly pouhých 100 km do Antverp. Nehybné cíle pak americká letadla sestřelovala snadno. „Byla to jatka,“ napsal ve své zprávě americký divizní velitel. Pro Hitlera to však bylo víc než pouhý začátek konce. Když byla německá ofenzíva zastavena, Američané z jihu a Britové ze severu začali tlačit na výběžek vytvořený Ardenskou frontou. Setkali se v polovině března 1945. V té chvíli byla německá armáda v rozkladu, protože před čtyřmi dny začala ruská zimní ofenzíva. Hitlerův risk na západě se jevil jako naprostá pošetilost, protože kvůli němu musel oslabit svou východní obranu. Když jeho pečlivě nashromážděné zásoby potravin, paliva a vojáků zmizely, německý válečný stroj se začal rozkládat.

20. ledna 1945 – Žukovovy tanky poprvé jedou po německém území, pouhých 160 km od Berlína. Německé vesnice byly drancovány a civilní obyvatelstvo se začalo stahovat na západ, pryč od obávaných Rusů. Jak spojenecké bombardování sílilo, stále více německých měst se měnilo v sutiny. V Hitlerově knize bylo napsáno: „I když svět nedobudeme, zatáhneme ho do zkázy s sebou.“ Celý březen byla v Berlíně slyšet ruská děla. Města na západ od Rýnu byla jedno po druhém očištěna od německých jednotek. Do 22. března nebojoval na západ od Rýnu žádný německý voják. Mezi západními spojenci a srdcem Německa ležel pouze Rýn. Byly zahájeny přípravy k jeho překročení – a pak jej skutečně překročili.

20. díl: Genocida – Svět ve válce

To, co jsme prožili, bude těžko pochopitelné pro mnohé naše současníky, natož pro generace, které tuto osobní zkušenost z té doby nemají.

1941 – 1945

Mnichov, 1929 – kancelář národně socialistické strany. Jistý mladý, horlivý úředník, který právě postoupil dopředu, byl vybrán pro povýšení a vysokou odpovědnost: Heinrich Himmler. Dostal šanci zdokonalit filozofii nacismu. Hitler ho jmenoval v lednu 1929 velitelem Hitlerovy osobní ochranky SS, která v té době měla 200 mužů. Himmlerův sen o elitní gardě měl kořeny v bájné minulosti, v kultuře starého Německa. Když se nacisté v roce 1933 dostali k moci, mohl své ideje uvést do praxe. Jeho sen měla naplnit mládež disponující silou a odhodláním – zdravá strava, zdravý vzduch. Pro tuhle mládež neexistovaly žádné limity. Himmlerovo heslo znělo: „Přežije nejsilnější a slabý podlehne.“ Nastala doba vyvinout novou, lepší lidskou rasu – rasu nad lidmi.

SS – ti nejsilnější, nejryzejší a nejodolnější – dokázali více než pouze přežít. S Himmlerem v čele měli vytvořit rasově nadřazenou rasu v Evropě. SS vycházeli z příkladu jezuitského řádu, který byl založen jako elitní stráž katolické církve. Himmler vyžadoval přísahu poslušnosti až za hrob. „Arbeit macht frei“ – „Práce osvobozuje“ – stálo na bráně modelového koncentračního tábora v Dachau. SS byli Hitlerovým nástrojem teroru při vytváření nového řádu. Bylo tedy logické, že začali vést tábory. Prvními vězni nacistického státu byli političtí, náboženští a rasoví disidenti. SS byli školeni v brutalitě – systematicky své oběti zpracovávali do stavu absolutní poddanosti. Žádná jména, pouze čísla.

Září 1935 – Norimberské zákony
Hermann Göring vysvětloval účel zákonů říšským občanům, stejně jako zákona na ochranu německé krve a cti. „Čisté“ se nesmí mísit s „nečistými“. Tímto okamžikem byla zakázána smíšená manželství. Sex mezi čistými Árijci a nečistými Židy byl prohlášen za protizákonný. Židé byli prezentováni jako nečisté, pletichářské, komunistické živly – jako zavšivená, rasově nečistá individua. Ve školách židovské děti stály na stupínku a árijské děti ukazovaly na rozdíly mezi nimi. Německé děti se učily opovrhovat židovskou kulturou jako změkčilou a zlou a být hrdé na vlastní sílu a čistotu. Mládež celého Německa směřovala do Landsbergu, na hrad, kde Hitler jako vězeň poprvé formuloval svoji teorii o dominanci árijské rasy. Hitler snil o mládeži divoké jako zvěř, zbavené křesťanské citlivosti a dalších degenerativních změkčilostí vyhnaných ohněm. Mládež nyní dospívala.

Listopad 1938 – Křišťálová noc
Hoří synagogy. Následujícího rána pochodují židovští muži do koncentračních táborů. Židé jsou izolovaní a bez přátel. Je čas k odjezdu – pokud to ovšem jde. Židé byli přijati jen nemnoha zeměmi.

Leden 1939
Hitler hrozí „novým řešením“ židovského problému. Jestli Židé zatáhnou Německo do další světové války, bude to znamenat jejich konec.

Září 1939
Německo napadá Polsko. Vítězné armády pochodují Varšavou. Polsko bude kolonizováno. Populace totiž není árijská – žijí zde Slované a Židé. Němečtí vojáci byli za pomoci některých Poláků chytat Židy na ulici. Nacistická vláda v Polsku byla založena na bázi bezohledného teroru. Každý, kdo se vzpírá či odmlouvá, riskuje okamžitou popravu. Tisíce lidí byly veřejně pověšeny. Celé Polsko bylo podle rasového původu přemísťováno. Ti, kdo měli německý původ, šli do Německa; samotní Poláci pak do připravovaných oblastí jako pracovní síla bez jakýchkoli práv ve vlastní zemi; na spodku pyramidy byli Židé. Podle rozkazu museli neustále nosit Davidovu hvězdu. Za nedodržení následovaly tvrdé tresty.

V Německu byly propagandisticky ukazovány filmy, které prezentovaly Židy pracující, aby si „vydělali na chleba“.

1940 – 1941
V roce 1940 Německo udeřilo na západ. Síly SS také. Nastal opět brutální teror, menší než ve východní Evropě, protože na západě žilo mnoho Árijců. V Polsku byli Židé v letech 1940–1941 shromažďováni v obnovených středověkých ghetech, ohrazených vysokými zdmi s dráty. Ve Varšavě bylo ghetto rozděleno na dvě části. Hladovění bylo na příděl. Za pašování potravin byly tvrdé tresty. Za odpor či pokus o útěk následovaly veřejné popravy.

Červen 1941
Německo napadá Rusko. Úderné jednotky SS jsou v první vlně. Začíná další rasová válka, masové deportace a nucené emigrace. Válka proti „méněcenným lidem“ – Slovanům a Židům, milionům Židů. Jak se zbavit takového množství? Zbyla jediná možnost: všechny pozabíjet. Práci zahájily popravčí čety.

V srpnu 1941 navštívil Himmler koncentrační tábor poblíž Minsku. Byl zaplněn Židy, ruskými válečnými zajatci a dalšími, kdo měli zemřít. Himmler požádal, aby mu předvedli, jak probíhá zabíjení. Střílení bylo nepříjemně složité a nedostatečně účinné. Masové vraždy vyžadovaly lepší plán. Na konferenci za účasti Heydricha o „konečné otázce“ byly vydány seznamy Židů podle zemí: Polsko – 2 000 000, Norsko – 1 300, Anglie – 340 000, Rusko – 5 000 000 atd. Celkem přes 11 000 000 Židů. Eichmann byl jmenován organizátorem „řešení židovské otázky“. Bylo rozhodnuto, že všichni Židé půjdou do plynu.

V okupované Evropě byl vybudován systém koncentračních táborů podle modelového zařízení v Dachau. Tábory nebyly jen prostředkem k teroru – každý měl továrny a zajatci byli využíváni jako pracovní síla. Nakonec se tábory měly stát prostředkem konečného řešení – zabít miliony obětí a zbavit se „odpadu“. Umístěny byly u železničních tratí, aby byla snadná doprava. Největší tábor byl vybudován u polského města Osvětim – Auschwitz.

V létě 1942 navštívil Osvětim Himmler, aby zkontroloval postup prací. Nechal si předložit plány nových plynových komor se spalovacími pecemi – vraždění pomocí plynu, Zyklon B. Na okupovaných územích začaly hromadné zátahy. V některých zemích, například v Holandsku, žádná masová panika nekonala. Židům bylo sděleno, že jsou odváženi „za účelem přesídlení“ – a oni tomu věřili. Byli odvedeni na nádraží, kde na ně čekaly dobytčí vagony a hlídali je vojáci.

Byli naloženi do dobytčáků a poznali peklo na kolech. Už se nezabývali minulostí či budoucností, ale snahou o přežití cesty. Cestou umírali a nakonec konečně dorazili do cíle. Otevřely se dveře dobytčáků a Němci na ně řvali: „Rychle, rychle!“ Na nástupišti čekali SSmani, aby příchozí uvítali a rozřadili do dvou skupin. Proběhla lékařská prohlídka: schopní práce šli na jednu stranu, ostatní na druhou – starci, nemocní, těhotné ženy a matky s dětmi. Těm, co měli jít „do plynu“, oznámili, že půjdou nejdříve do sprch na odvšivení a umytí. Čekali celé hodiny. Pak se dostali do plynové komory. Chvíli zněl křik, pak už jen ticho a smrt.

Někteří silní a mladí pracovali, dokud nezemřeli. Umírali vyčerpáním nebo byli umláceni k smrti. Ti, co zeslábli, byli druhý den poslání do plynu. Vězni byli využíváni i pro lékařské pokusy. Mezi pracujícími vězni vzniklo odbojové hnutí – pašovaly se fotografie s prosbami k velmocem o pomoc.

V dubnu 1943 povstali ve Varšavském ghettu Židé, kteří znali pravdu o přesídlení a byli odhodláni bojovat. Měli zoufale málo zbraní, ale bojovali statečně. Němcům trvalo 33 dní, než vzpouru rozdrtili. Ti, co přežili, byli odvezeni do táborů smrti.

Terezín – nacistický příběh na titulní stránku dokumentoval přesídlení do východní Evropy. Tento propagandistický příspěvek měl ukázat všem Němcům a hlavně Červenému kříži, jaké jsou skutečné podmínky v táborech. Než byl film promítnut, většina účinkujících již zemřela v plynu.

To už Němci válku prohrávali a SS urychlili zabíjení. Plynové komory byly přímo u tratí a z Itálie, Řecka, Maďarska stále jezdily vlaky plné lidí – rovnou nastoupili na smrt. Tento průmysl smrti vydával i vedlejší produkty: ženské vlasy se balily do žoků, zlaté zuby se tavily, umělé končetiny a brýle prošly recyklací pro německou válečnou mašinu.

V červenci 1944 osvobodili Rusové Lublin ve východním Polsku. Poblíž našli vyhlazovací tábor Majdanek, kde zemřely desetitisíce lidí. Důkazy hrůz byly příliš zřejmé. Pouze 280 km odtud byly pece v Osvětimi zaměstnanější než kdy předtím. Německá armáda ustupovala na všech frontách a zanechávala za sebou oheň a zkázu, zahlazovala stopy po táborech, ničila železniční tratě a rozbíjela zařízení.

Dokonce i teď burcoval Himmler nadřazenou rasu k boji – porážka byla nemyslitelná. Rusové dorazili do Osvětimi v lednu 1945, ale Němci stačili převést většinu vězňů zpět na západ do Německa. Někteří staří a příliš nemocní zůstali. Zachránci je nalezli v táborech v samotném Německu. Našli zápach hnijících mrtvol, choleru a tyfus. Mnozí ze zachráněných už neměli sílu přežít. Nemnozí však přinesli svědectví o hrůzách, které přežili.

21. díl: Nemesis – Svět ve válce

Drážďany – krásné, zatím válkou nedotčené město. Jeho obyvatelé si mysleli, že je věčné. To stejné město se stalo příkladem totálního vybombardování.

Přiletěli Američané, od Rusů vzdáleni pouhých 150 km. Přes 1 300 létajících pevností mělo rozbombardovat Drážďany na trosky. Uprostřed města stály nyní velké pohřební hranice. Mrtvoly se spalovaly venku na otevřeném ohni – nebyl čas na pohřby. Zahynulo kolem 100 000 lidí. Tak se i Drážďany staly mementem totální války.

Únor – květen 1945 – Německo

Poslední nacistický týdeník, který mohli Němci vidět, ukazoval rychle sestavené jednotky na východní frontě. Slogany hovořily o šíření sexuálního strachu z Rudé hordy. Podporovaly ty týdeníky, kde poprvé byly ukazovány mrtvé německé oběti a bestialita Rudé hordy. Tisíce Němců byly na útěku ze zemí, které dříve okupovali. Nebyla místa a mezi lidmi panovala panika. Tisíce lidí se utopily, tisíce zahynuly při dělostřelecké palbě. Německo se bálo a Němci se vraceli domů.

Na západní frontě spojenecké letectvo nalétávalo za Rýn, aby paralyzovalo pohyb pro závěrečný útok. Jejich bomby, rakety a dělostřelecká palba mířily na mosty, železnice, silnice i na koňské povozy. Hitler se chvástal, že síly je stále možné nahrazovat, a sám předával metály novým jednotkám. Co jim chybělo na zkušenostech, vynahrazovala horlivost jejich mládí.

24. březen – poslední Montgomeryho ukázková bitva
Američané se dostali přes Rýn vlastně bez odporu. Cílem byl Berlín. Zástupy spojenců se valily od holandských hranic až po Černý les na jihu, za doprovodu válečných scén do nitra Německa. Německá města a vesnice hořela stejně jako kdysi ta, která oni zničili napříč Evropou. Ovšem rozdíl byl zásadní: pro německé ženy nikdo nepřipravoval gheta, koncentrační tábory a plynové komory. Kolaps nacistické vlády přivodil vakuum. Postupující vojska politický vliv neuplatňovala, i když jejich metody byly velmi tvrdé.

Tábory byly obsazeny. Mnozí Němci o jejich existenci věděli, jiní se na pravdu ani neptali. Teď byli donuceni si je pořádně prohlédnout. Jistý starosta a jeho žena po té podívané spáchali po návratu domů sebevraždu. Ti, kteří přežili deportace, nucenou práci, výběr pro tábory smrti a hladovění, pocházeli ze všech koutů Evropy. Mnozí z nich potom napadali své utlačovatele. Zajatí spojenečtí vojáci byli osvobozeni a němečtí vojáci putovali do zajetí.

Najednou se Německem ploužilo spousta bezdomovců, volných zajatců a nikdo si neměl s kým co říct. Německo se stalo mraveništěm rozkopaných, naštvaných a rozlícených obyvatel. Rabovalo se, jak to jen šlo, ale vítězové měli vlastní představy o zákonu a pořádku – na některý majetek se nesmělo ani sáhnout.

V té době se Hitler na veřejnosti neukazoval a stále více pobýval v podzemním velitelství pod říšským kancléřstvím v bunkru. Na východě přiváželo sovětské velení po železnicích ohromné zásoby materiálu a bylo připraveno 6 armád. Jejich úkolem bylo rozdrtit německé síly na přístupových cestách k Berlínu a dobýt hlavní město nacistického Německa.

16. duben 1945
Začala masivní dělostřelecká palba. První útok nebyl tak úspěšný, jak Žukov doufal, protože Němci byli pevně usazeni ve své obranné linii. Uprostřed fronty proti Berlínu bylo namířeno 250 děl na kilometr, aby otevřely cestu útočícím tankům. Rudá armáda překročila Odru, zesílila svá předmostí a vyrazila vpřed. Velká síla se hrnula proti zoufalému odporu. Na západě se odehrával jiný příběh: spojenecká vojska postupovala na východ. Němci se zastavili v malém městečku, aby svedli houževnatý boj. Spojence opanovala podrážděnost a prst na spoušti reagoval velmi rychle, když se jim někdo postavil na odpor. Bitva trvala čtyři dny a vyžádala si značné ztráty, než byl odpor zlomen.

Němci se většinou vzdávali s jistým vděkem. Raději se nechávali zajmout Angličany, Francouzy nebo Američany než Rusy, na jejichž populaci napáchali tak obrovské škody. V oblasti Porúří bylo obklíčeno a donuceno vzdát se na 300 000 vojáků skupiny B. Západní spojenci tak dosáhli svého hlavního cíle: zničení německého pozemního vojska na západě.

Nyní Rusové ostřelovali samotný Berlín. Předsunuté jednotky byly až na předměstí a ulici po ulici se probojovávaly vpřed. Rusové vypracovali svoji taktiku velmi podrobně, s využitím modelů ulic i budov. Za zdánlivým chaosem pouličních bojů se ukrýval precizní plán obklíčení města a úderů na jeho střed. Ruští vojáci měli v čerstvé paměti svou zemi, kterou ustupující Němci rabovali a vypalovali. Berlíňané nyní přemýšleli, jakého osudu se jim dostane z rukou Rusů. Pro malou hrstku německých antinacistů přicházeli Rusové jako osvoboditelé.

Žukov označil bitvu o Berlín za jednu z nejtěžších. Přišlo tam o život více než 100 000 ruských vojáků. Celkové ztráty Němců nejsou známy. Na Berlín padaly bomby s nápisy:

• „Tahle je za Stalingrad“

• „Tahle je za Ukrajinu“

• „Nezapomínáme na slzy“

• „Za naše vdovy a sirotky“

Při setkání armád západu a východu uprostřed Německa nastal krátký okamžik srdečnosti a kamarádství. Rudá armáda se považovala za osvoboditele, ne za mstitele. Za zločiny Hitlerovy říše bylo nutno zaplatit, avšak účet dostali obyčejní Němci.

22. díl: Svět ve válce – Japonsko

8. května 1945 – vítězný den Evropy

Po letech bojů konečně úleva pro celou Evropu… ale co Japonsko?

1941–1945

Tokio, těsně před polednem, 7. prosince 1942. Obyvatelé Japonska oslavují první výročí zničení americké flotily v Pearl Harboru. Uplynul rok od jejich oznámení, že jejich národ čítající 80 milionů duší napadl kombinovanou sílu více než 200 milionů Američanů a Britů. Mnozí posuzovali útok na Pearl Harbor střízlivě, dokonce i s obavami. Pak však přišlo jedno vítězství za druhým: Hongkong, Malajsie, Singapur – dřívější obavy zanikly v jásotu.

Ministerský předseda generál Hideki Tódžó, představitel militaristů, kteří přeměnili Japonsko v agresivní totalitní stát, uvedl své krajany do války a sliboval jim konečné vítězství. V té době Japonsko ještě nebylo průmyslovým gigantem, ale už v prvním roce války se ukázalo, že duchovní síla japonských vojáků převažuje nad materiálně vybavenými, ale morálně slabšími Američany a Brity. Nové japonské impérium mohlo být nezdolatelné.

Pro některé dobře informované Japonce byl útok na Pearl Harbor neskutečným rizikem. Propagandistické filmy však ukazovaly vítězné japonské letce drtící americkou flotilu. Týdeníky zdůrazňovaly pokoření „arogantních bělochů“.

Japonci věřili, že jejich vojáci bojují vždy až do samotného konce. Pohled na bělošské zajatce, fyzicky převyšující Japonce a shromažďované při potupné kapitulaci, je přesvědčoval o vlastní nepřemožitelnosti.

Japonský národ válčil již deset let. Od roku 1931 vedly jeho armády nekonečnou válku v Číně. Vítězství v Pacifiku bylo však rychlé a bylo co oslavovat. Celé roky před útokem na Pearl Harbor probíhaly ve všech městech falešné letecké poplachy – ne jako preventivní opatření proti téměř neexistujícímu čínskému letectvu, ale jako vybuzení válečných emocí na nejvyšší míru. Účastnili se všichni obyvatelé Japonska a dobrovolně se nechali kontrolovat, zda mají správné vlastenecké cítění. Tohle jim bylo vštěpováno již od dětství.

Děti byly vychovávány k naprosté oddanosti císaři. Připravovaly se na válku – chlapci po škole sloužili v císařském vojsku. Byly vychovávány k zbožňování císařské rodiny. Zemřít v boji za ně bylo považováno za nejvyšší čest.

Císař nebyl nakloněn válce s Američany, ale pokud ji schválila vláda, byl nucen to akceptovat. Ve vládě vedené generálem bylo vše jasné: bude se jednat dle přání armády. Popel padlých vojáků byl domů vozen v krabicích a pozůstalí mohli truchlit jen jeden den pohřbu, protože největší pocta byla zemřít za císaře.

18. duben 1942 – 16 středních bombardérů Mitchell se vrhlo z paluby letadlové lodi do svého prvního leteckého útoku na Japonsko. Cílem Američanů bylo demonstrovat zranitelnost Japonska vůči leteckému útoku. V tom uspěli naprosto dokonale. Doolittleovy bombardéry pronikly japonským nebem, aby shodily pouhých 16 tun bomb. Škody nebyly velké, ale šok z útoku byl obrovský. Osm amerických pilotů bylo zajato. Pro Japonce bylo bombardování něco, co se stává pouze druhým, ale ne jim. Byli rozhořčeni, že se taková věc přihodila právě jim. Vězni byli postaveni před soud a tři z nich byli okamžitě popraveni.

Japonské ženy byly určeny k rození dětí a starání se o rodiny. Teď však, při nedostatku mužů, byly nasměrovány i na jiné práce – musely pracovat jako muži. Přesto stále doufaly, že válku vyhrají a netušily, že se již stala bojem o přežití.

Červen 1942 – válečná letadla USA vzlétají, aby zastavila japonský útok na Midway. Velitel Isoroku Jamamoto vyčlenil čtyři největší letadlové lodě japonské flotily. Když 5. června 1942 bitva skončila, všechna tato mohutná plavidla byla zničena nebo potopena. Midway se tak stalo katastrofou pro japonské námořnictvo, ale lidu byla prezentována jako vítězství.

5. červen 1943 – Tokio – státní pohřeb Jamamota, velkého vůdce a mozku vítězství v Pearl Harboru. Zemřel jako hrdina, dozvídá se japonský lid. Zahynul chrabře při boji s nepřítelem. Přesto věděl, že materiální převaha nepřítele, pokud bude plně zmobilizován, bude zdrcující.

V roce 1944 se váhy plně převážily v neprospěch Japonska. Nedostatek surovin, jídla a rekordně nízká úroda rýže ohrožovaly válečnou mašinerii.

15. červen 1944 – Saipan – po pětidenním kobercovém bombardování ze vzduchu i moře vyrazily na břeh americké útočné jednotky. Japonská armáda bojovala do posledního muže, zapojeni byli i civilisté. Někteří volili sebevraždu, než aby se vzdali. Saipan padl.

Saipan byl proražen, Filipíny dobity. Zbyla Okinawa a Iwodžima, poslední bašta před japonským mateřským ostrovem. V dubnu 1945 byla dobita Iwodžima. Americká armáda ohrožovala Okinawu. V zoufalé snaze odvrátit porážku povolali do boje mladé muže – vznikly speciální letky kamikadze, muži božského větru. Jejich letadla se proměnila v létající bomby, ale byla sestřelována a i když způsobila škody, válku nezastavila.

2. červenec 1945 – Okinawa padá. Civilistů zahynulo kolem 75 000, vojáků přes 100 000.

Bomba

Léto 1945 – 5. srpna byla naložena první atomová bomba do bombardéru Enola Gay. Příštího rána, před úsvitem, vzlétla k Hirošimě. Zahynulo 70 000 lidí, dalších 70 000 bylo zraněno. 97 % budov bylo zničeno nebo poškozeno.

Molotov se zdržel přijmout japonského velvyslance. Truman vydal ultimátum a 6. srpna Enola Gay shodila bombu na Hirošimu. Japonci pochopili její dopad až po dvou dnech. 9. srpna Rusko vyhlásilo válku Japonsku.

10. srpna císař Hirohito rozhodl o kapitulaci s podmínkou zachování své osoby. 15. srpna oznámil Japonsku konec války v rozhlase.

2. září 1945 – na palubu bitevní lodi USA vystupuje nový japonský ministr zahraničí Šigemitzu a podepisuje kapitulaci. Generál Douglas MacArthur prohlašuje:

„Nyní vítám zástupce japonského císaře, japonské vlády a generálního válečného štábu, kteří podepíší kapitulační listiny. Modleme se, aby byl světu zachován celosvětový mír. Tímto je ceremoniál ukončen.“

23. díl:  Svět ve válce – Zúčtování

1945 a dál

Bombardování ustalo a Evropa leží v troskách. Mrtví jsou navždy pryč a život jde dál. Všude je to stejné. Nejde plyn, neteče voda, nefungují telefony, nejezdí tramvaje. Je čas spočítat ztráty a začít znovu.

Jaro roku 1945. Konec války ve střední Evropě a konec tisícileté říše. Je čas, co nemá slitování, je čas brutality, znásilňování a msty. Němci se navracejí z východních zemí, které se pokusili dobýt, a kde mnozí z nich žili po celé generace. Byli špatnými pány a teď za to platí. Mohou být rádi, že jim zůstal alespoň život. Jsou poslední hodiny wehrmachtu, zklamané armády, která vedla válku se světem a nyní zachraňuje, co se dá.

Společným znakem vzdávajících se vojáků byla úleva a touha se vzdát. Jejich přáním bylo dostat se do zajetí k Američanům, protože Rusů se báli – a není se co divit. Za ty hrůzy, které jim provedli, by zasloužili okamžitou smrt. Armáda byla poražena, ale nikoli úplně zlomena. Lidé se jen tak mávnutím nezbavují starých zvyků. Krveprolití však končí.

V roce 1914 začala první světová válka a s malou přestávkou skončila až v roce 1945. V procesu ukončování této války došlo k situaci, kdy se vrhli do Evropy zvenčí jak Američané, tak Rusové. Ti se pak setkali u Torgau na řece Labi v květnu 1945. Výsledkem byl fakt, že válku nevyhrál žádný evropský národ. Vítězem se staly národy stojící mimo Evropu – Rusové a Američané. Takže fyzická kontrola nad Evropou byla v rukou tří zemí z vnějšku, mezi něž patřili i Britové, ačkoliv přispěli jen 25 % sil. O budoucnosti Evropanů rozhodovali Rusové, Američané a Britové. Rusové ani Američané si válečný konflikt nepřáli. Nyní však, jako přátelé ve zbrani, světovou válku vyhráli. Jejich generálové mohli při setkání hovořit o bitvách, tancích a dělech. Co však měli společného kromě této války? Byla hlavně společná nenávist vůči fašismu.

San Francisco, duben 1945 – měsíc před skončením války vzniká Organizace spojených národů. „Charta spojených národů je solidním základem, na kterém je možné vystavět lepší svět,“ zaznělo v proslovu. Mysleli, že svět ochrání státy, tzv. hlídací psi – USA, Rusko, Anglie, Francie a možná i Čína. Takhle se měla stát lepší budoucnost pro lidstvo. Nezbytnou podmínkou bylo, že půjde o svět nekoloniální, svět sebeurčení. V té době takhle pravděpodobně uvažovali všichni světoví vůdci včetně Stalina. I obyčejní lidé mysleli jako oni.

Německo zůstává i přes porážku klíčovou zemí. Rozpoutalo válku a jeho vůdcové museli být potrestáni. Bylo nutné Němce donutit zaplatit za způsobené utrpení. Své závazky by plnit nemohli, kdyby jejich země zůstala zničena, jak si mnozí přáli. Nikdo nechtěl, aby Německo bylo opět silné. Přitom nikdo nemínil čelit důsledkům toho, kdyby zůstalo v troskách. Řešení? Vojenská kontrola. Čtyři okupační armády budou dohlížet na obnovení Německa. Pozorní okupační generálové ho uzdraví, ale jen proto, aby napravilo to, co zničilo. Německo může zůstat v celku, ale nikdy nesmí být schopno znovu ohrozit mír.

Červenec 1945 – vojenská správa začíná fungovat. Americké jednotky obsadily za války Lipsko. Město hluboko uvnitř ruské okupační zóny a proto se nyní musí stáhnout zpět na západ, za řeku Labe. Přicházejí Rusové. Němci, nervózní a nedůvěřiví, poprvé vidí své ruské přemožitele tak zblízka. Jejich země je v rukou přemožitelů a ti si rozdělili zóny. Rusové měli kontrolovat potraviny a USA, Anglie a Francie průmysl. Berlínu měli vládnout společnou silou.

Berlín 1945 – Velká Trojka se schází na Postupimské konferenci, kde je čeká nabitá agenda. V myslích představitelů západu dominuje jediná otázka: co vlastně Stalin chce? Chtěl prostě zajistit bezpečnost svého státu a to bez ohledu na ostatní. Konference nerozhodla nic nového. Potvrdilo se jen to, co už bylo řečeno v Jaltě. Změnila se ale atmosféra. Navzdory úsměvům si západní vůdci se Stalinem nerozuměli. Ve Státech totiž panoval pocit, že Stalin je další Hitler, ale věděli, že Hitler byl mnohem větší hrozbou, a tak bylo dobře, že se přidali na stranu Stalina. Dobře věděli, že likvidace Hitlera závisela zcela na Rudé armádě.

Rudá armáda měla v Evropě 300 divizí a ty byly Stalinovým trumfovým esem a zdrojem jeho síly u jednacího stolu. Američané totiž přemisťovali své vojáky domů, protože plánovali konečný útok na Japonsko.

Srpen 1945 – shozena atomová bomba na Japonsko. Japonské dobyvatelské sny jsou pryč, Japonsko je zničeno a oni jsou zcela závislí na milosti svých přemožitelů. Američané se rozhodli pomoci, ale jen proto, že Japonsko mělo po válce být plně pod americkým vlivem. Truman se prostě rozhodl, že do Japonska nesmí vstoupit žádný voják, který by nebyl Američan. Byli rozhodnuti přetvořit Japonsko plně dle svých představ. Zajatci jsou osvobozeni a Japonci mají nové pány – Američany.

V Evropě je léto. Pobyt v koncentračních táborech přežilo 700 000 lidí. 6 000 000 bývalých nuceně pracujících Poláků, Rusů, Jugoslávců, Estonců, Čechů si může vydechnout – jsou volní. Váleční zajatci bez domova, deportovaní Němci, vojáci a dezertéři. Často byli vidět strážní z jednotek SS v ukradených vězeňských šatech, jiní však zvolili smrt. Himmler, šéf SS, pozřel jed, jiní se vzdali nebo byli chyceni. Dokonce i Gerd von Rundstedt, Hitlerův generál, a to v kompletní uniformě, admirál Dönitz, poslední vůdce říše, Albert Speer byli zajati. Co teď s těmito monstry?

Proces s válečnými zločinci se konal v Norimberku. Obžaloba zněla: zločiny proti míru, zločiny proti lidskosti a vedení agresivní války. Všichni obžalovaní byli Němci. Hermann Göring byl vyzván, aby se vyjádřil, zda se cítí vinen či nikoliv – odpověď zněla: nevinen.

Proces měl dvojí účel. První byl samotný trest – postih těch, kteří celosvětový konflikt vyvolali. Přitom odsouzení nevyvolali pouze válku jako takovou, ale již před jejím početím a pak během ní páchali ty nejhrůznější zločiny proti lidskosti, například povraždění 7 000 000 Židů. Druhý účel procesu byl však nesporně závažnější: doufali v ustanovení pravidel mezinárodního práva pro budoucnost, kdy by bylo postaveno mimo zákon vedení agresivní války. Toto se mělo týkat především státníků, kteří vedli své národy do agresivních válek s tím, že by byli osobně odpovědní za své činy. Zahynulo 20 000 000 lidí. Byli chladnokrevně zavražděni a miliony lidí oplakávají své mrtvé.

Göring se vyhnul smrti oběšením díky jedu. Ostatní byli pověšeni, uvězněni či osvobozeni. Německu dali revoluci a Evropě smrt. Dobrodružství skončilo a nyní splácejí za Hitlerovu říši účet.

Z druhé světové války vzešlo jediné plus: kolonizované národy chtěly vlastní zemi.

Britové se vracejí do Asie, bylo to však poněkud jalové vítězství. Indie se zbavila nadvlády Britů. 2 000 000 jejich vojáků bojovalo v jejich válce a nyní žádají vlastní zemi. Africké jednotky její výsosti také chtějí svobodu – Malajsie, Barma. Británie není schopna udržet zkolonizované národy, i kdyby chtěla.

Američané v Japonsku zůstali. Téměř všude jinde v Asii se však běloši chystají odejít. Váhavě a nechápavě odcházejí Holanďané. Francouzi jsou jiní a nevzdávají se Indočíny. Vysílají generála Philippe Leclerc de Hauteclocque, aby zemi převzal zpět. Zabíjení neustalo, ale pokračovalo po dlouhá léta.

Berlín v prvních měsících okupace – rozveselené slečny, nedávno služky Hitlerova nového řádu. Mnozí z vítězů prožívají nejlepší léta svého života, protože není žádné zboží, a tak se německé dívky prodávají za potraviny, punčochy – prostě za cokoliv.

Nastal čas obnovy a Německo se musí postavit na nohy, aby dostálo svým závazkům. Rusové požadují na reparacích 20 000 000 dolarů. Američané se však domnívají, že takovou hodnotu nemá ani celé Německo. Západ onu sumu Rusům shromáždit nepomůže a přestává na východ posílat zboží a materiál. Rusové nedodávají na západ potraviny a suroviny. Spojenci se začínají rozkmotřovat. Němci, lapeni mezi oběma tábory, pokračují s obnovou sami. Už nemají žádné lidi na nucené práce – a to je dobře.

Registr nezvěstných osob

20 000 000 nezvěstných Němců vyhnaných z východní Evropy se pokoušelo o opětovné shledání – a nebyli sami. Ze svých domovů bylo vyhnáno na 60 000 000 Evropanů. Mnozí z nich cestu zpět nenajdou nikdy.

Listopad 1945 – Němci žijí z 1 500 kcal na den, což je třetina přídělu Američanů. Žádná mírová konference se nekonala a Německo je rozděleno. Okupační zóny se stávají hranicemi, které v podstatě předtím nikdo nechtěl, ale bylo to jediné řešení. Německo nesmělo být okupováno buď jen Ruskem, nebo jen USA kvůli bezpečnosti – to byla Stalinova, celkem pochopitelná, podmínka.

Den vítězství v Rusku

Jeho obyvatelé zaplatili za vítězství ohromnou cenu. Z války ale vytěžili vlastní bezpečnost, kontrolu nad východními zeměmi a příležitost tyto země ekonomicky vykořisťovat – a toho se také chopili. Národ, jenž díky válce vykrvácel, se musel zocelit a Sovětský svaz přežil. Je jednou ze světových velmocí a všichni to vědí a respektují.

P.S. Ovšem nikdy jim to neodpustili a tak se svět začal potácet v tzv. Studené válce.

Autor: Milena Doušková