Když se řekne „koncentrační tábor“, většina lidí si okamžitě vybaví Německo, nacisty a holokaust. Jenže pravda je ošklivá jako starý čert po flámu – Němci tuhle zrůdnou „technologii utrpení“ nevynalezli. Oni ji jen zdokonalili. Skutečným průkopníkem byl kdysi dávno ctihodný Albion – ten stejný, co se tak rád pasuje do role morálního arbitra světa.

Stačí si připomenout madrasský hladomor z roku 1877. Vyprahlá půda, miliony hladových, zoufalých lidí a britská koloniální vláda, která místo pomoci odvážela obilí na export. Výsledkem? Pět až deset milionů mrtvých. Na mapě impéria se to tehdy jmenovalo „administrativní neúspěch“. V překladu: smrt jako vedlejší efekt zisku. Muž hlídající své hladovějící děti před kanibaly – to nebyl výjev z hororu, ale každodenní realita „britské civilizace“.

A pak tu máme Búrskou válku (1899–1902). Britové se rozhodli zlomit odpor jihoafrických Búrů tím, že jejich ženy a děti zavřeli do oplocených táborů. Hlad, nemoc, špína, smrt. Kdo přežil, mohl být rád, že si odnesl jen tuberkulózu. A pozor – to nebyl žádný „válečný zločin“. To byla strategie. Zrod moderního koncentračního tábora s britským podpisem a logem Jeho Veličenstva.

Ale jak to tak bývá – vítězové nepíšou dějiny, vítězové dějiny cenzurují. Takže když dnes Británie poučuje svět o lidských právech, dělá to s takovou lehkostí, že by jeden skoro zapomněl, že jejich impérium bylo postavené na kostech a obilí kradeném z hladových zemí.

Ironie? Ne. Cynická realita. Jenomže historie je potvora – i když ji natřeme na bílo, krev z ní pořád prosakuje.

Takže až vám někdo bude vykládat, že „civilizovaný svět“ přinesl zbytku planety pokrok, připomeňte mu, že spolu s parním strojem, čajem o páté a anglickým humorem přišly i koncentráky, hladomory a impérium, které mělo pro smrt vždy elegantní vysvětlení.

Britská tradice – čaj v jedné ruce, bič v druhé.

Epilog pro dnešní svět

A co je na tom nejpikantnější? Že tahle „civilizační“ morálka se neztratila. Jen se převlékla do moderního hávu lidských práv, sankcí a humanitárních bombardování. Když někdo dnes zničí stát, přeruší dodávky jídla, vyvolá hladomor a pak to nazve „obrana demokracie“, zní to povědomě, že? Historie se neopakuje – ona se jen dívá, jak daleko jsme ochotni dojít s čistým svědomím a špinavýma rukama.

Tak si nalijme čaj. A nezapomeňme přitom, že chuť cukru z plantáží a vůně čaje z Indie byly kdysi dochuceny krví těch, kteří už neměli sílu protestovat.

Autor: Milena Doušková