Jak je to v rodině a jak je to ve státě

Představte si, že stát je jako rodina.
Má každý měsíc 2 000 korun. To jsou všechny peníze, které dostane.
A teď se podržte – z toho 1 700 korun musí hned poslat pryč, protože to musí ze zákona.

Část jde na důchody pro babičky a dědečky,
něco na zdravotní pojištění,
trochu na dávky pro děti a nemocné,
a kus musí zaplatit bance, protože má dluhy a úroky.

Tyhle peníze se prostě musí zaplatit, i kdyby praskla guma na vládním kole.

Takže z těch 2 000 korun zbyde jen asi 300.
A z toho musí rodina – pardon, vláda – zaplatit všechno ostatní:
školu, silnice, policii, hasiče, učitele, vědce, úřady, vojáky, parky i knihovny.

No a teď si představte, že tatínek (pan premiér) prohlásí:

„Budeme dávat 400 korun na obranu!“

A celá rodina se na něj dívá a říká:

„Tatínku, ale ty máš jen 300!“

A tatínek se usměje a odpoví:

„Nebojte, já to nějak napíšu jinak.“

Takže vezme sešit, přepíše čísla, přidá pár poznámek a – hurá! – na papíře má opravdu 400 korun na obranu. Jenže ve skutečnosti pořád má jen těch 300, a navíc mu zbyde tak akorát na chleba bez másla.

A přesně takhle dnes hospodaří náš stát. Na papíře jsme bohatí, silní a moderní. Ale v peněžence cinká prázdno – a každý měsíc si musíme zase půjčit, protože těch zákonných výdajů je tolik, že už dávno rozhodují samy za nás.

—————————————————————————————————————–

Trocha ekonomie

Mandatorní výdaje (nebo taky povinné výdaje) jsou položky ve státním rozpočtu, které vláda musí platit ze zákona, a nemůže je jednoduše snížit nebo vypustit — i kdyby chtěla šetřit. Jsou to prostě peníze, které musí téct, ať se děje co se děje, protože vyplývají ze zákonů nebo závazků státu.

Konkrétně tam spadá:

Důchody – starobní, invalidní, pozůstalostní.
Největší balík. A rostoucí, protože lidí v důchodu přibývá a valorizace (aspoň zatím) je daná zákonem.

Sociální dávky – přídavky na děti, příspěvky na bydlení, dávky hmotné nouze, nemocenské, mateřská apod.
Stát to prostě vyplácet musí, jinak by porušil zákon.

Podpora v nezaměstnanosti a další dávky ze systému zaměstnanosti.
Taky mandatorní, i když menší část než důchody.

Platby zdravotního pojištění za státní pojištěnce (např. důchodci, děti, studenti, nezaměstnaní).
Stát každý měsíc posílá miliardy do zdravotnictví, jinak by kolabovalo.

Obsluha státního dluhu – úroky z půjček, které si stát vzal.
Ty se prostě musí zaplatit, jinak by šel stát do bankrotu.

Příspěvky do mezinárodních organizací a závazky z členství v EU, NATO apod.
I tohle je povinnost, protože to vyplývá z mezinárodních smluv.

Zjednodušeně řečeno:
Mandatorní výdaje jsou ty, na které vláda nemůže sáhnout bez změny zákonů. Dělají dnes zhruba 80–85 % všech výdajů rozpočtu. Takže když Fiala a spol. vyhlašují, že „šetří“, většinou škrtají jen ty zbylé nemandatorní výdaje – tedy investice, kulturu, školství, armádní projekty, nebo podporu regionů.

A teď si dovolím lehkou ironii:
Stát připomíná domácnost, kde 85 % peněz spolykají účty, splátky a alimenty, a pak se někdo chlubí, že „šetří“, protože si nekoupil rohlík navíc.

Kvazimandatorní – to jsou výdaje, které nejsou přímo zákonem povinné, ale bez nich by stát přestal fungovat (platy učitelů, policistů, hasičů, úředníků, základní provoz institucí) – to je dalších asi 300–400 miliard.

Porcování medvěda — zůstává zhruba půl bilionu, tedy těch slavných „volných“ peněz, se kterými může vláda teoreticky něco dělat: investice, rozvoj, dotace, armáda, školství, digitalizace, a tak dále.

Z toho „volného“ půl bilionu (cca 500 miliard):

Ministerstvo obrany si hned vezme zhruba 200 miliard (kvůli 2 % HDP na NATO, které si Fiala napsal do čela jako svatozář).

Ministerstvo dopravy potřebuje přes 100 miliard na opravy a výstavbu silnic a železnic.

Ministerstvo školství – i když většina platů učitelů spadá do kvazimandatorních výdajů – chce taky desítky miliard na provoz škol, opravy budov a projekty.

Věda, výzkum, kultura, justice, vnitro, zahraničí, zemědělství, životní prostředí, regionální rozvoj… všichni si ukusují z toho samého koláče.

Takže než se naděješ, těch 500 miliard se rozprskne jak jarní déšť na rozpálený chodník — a zůstane vláda, která se musí rozhodovat, co neudělá, protože na všechno prostě nemá.

Pokud nebudou škrtat a šetřit budeme v pr……………….

Autor: Milena Doušková