Někdo odjede do zahraničí. Šestnáct let. Žije tam, platí tamní daně, kritizuje tamní politiky, užívá si tamní zdravotnictví a říká si: „No jo, doma je to určitě hrozný.“ A pak se vrátí. Otevře dveře, nadechne se českého vzduchu a – světe div se – objeví Ameriku.
„Země je rozkradená! Politici zlí! Válka za rohem! Češi ohýbají hřbet!“
Děkujeme, proroku. A kde jsi byl těch šestnáct let, když se to tu drolilo pod rukama? My jsme tu totiž nebyli v karanténě. My jsme tu žili.

Když někdo v exilu prohlásí: „Nezametli jste s politiky, tak oni zametou s vámi,“ je to jako kdyby host na svatbě po deseti hodinách vpadl do sálu a začal radit nevěstě, jak má držet kytici. Ano, možná má pravdu – jenže už je trochu pozdě a hlavně: kde byl, když se to připravovalo?

My, obyčejní Češi, jsme tu zatím poslouchali lži, platili daně a riskovali kariéry, když jsme otevřeli pusu. Někdo dostal vyhazov, někdo exekuci, někdo byl vláčen po soudech. Ale vydrželi jsme. A přežijeme i bez toho, aby nám někdo z ciziny posílal moudra v komentáři.

Ano, milí návratoví proroci – máme rozkradenou zemi, korupci, zbabělé politiky a válku v zádech. Ale nepotřebujeme, abyste nám to přijeli připomenout. My to totiž víme. My tady totiž žijeme.

Takže pokud se chcete vrátit – vítejte doma. Ale přineste něco víc než jen moralizující poznámku na internet. Třeba rukávy vyhrnuté a ochotu pomoct. Protože komentář z obýváku v Londýně, Bruselu nebo Torontu nám tady fakt nikdo nezametl cestu k lepšímu životu.

Pekelný dodatek

A víte co, milí návratoví proroci? Kdyby na vás měli čerti čekat u brány pekla, tak byste jim tam taky začali vykládat, že „tohle uhlí není kvalitní, kotel je zrezivělý a Lucifer to vede špatně“. Jenže on by vás můj černý bratranec poslal rovnou ke kotli s lopatou a řekl: „Tak to sprav sám, frajere.“ A o to jde – tady na zemi taky potřebujeme míň mudrců a víc dělníků.

Autor: Milena Doušková