Poslední dobou je u politiků slyšet jedno slovo stále častěji: pokora. Vždycky se při tom osypu hnusem, protože poslouchat, jak pro nás něco dělají s pokorou, je neuvěřitelný výsměch. Kdyby v těch lidech bylo aspoň trochu pokory, nebyli bychom tam, kde jsme – v prdeli. Pokoru v sobě možná měli lidé, kteří byli prohlášeni za svaté, protože téhle vlastnosti je v lidské povaze jako šafránu.

Problém je, že dneska se z pokory stal marketingový trik. Politici ji nosí na kabátku jako odznak z pouti – leskne se, ale když se podíváte zblízka, je to jen levný plech z Číny. V jejich podání znamená pokora spíš „držte hubu a plaťte daně, my to víme líp“. Skutečná pokora by začala tím, že by přiznali vlastní chyby, vrátili nezasloužené odměny a omluvili se lidem, které jejich rozhodnutí poškodila. Jenže to by bylo stejně pravděpodobné, jako že Fiala začne jezdit do práce tramvají a obědy si bude nosit v krabičce z domova.

Když se podíváme na konkrétní „pokorné“ momenty, člověk má chuť se smát a brečet zároveň. Pamatuješ, jak premiér Fiala po volbách prohlašoval, že bude vládnout s pokorou k občanům? To bylo ještě předtím, než začal vysvětlovat, že musíme utáhnout opasky, zatímco si vláda přidala platy. Nebo když ministryně pro místní rozvoj hovořila s „pokorou“ o dostupném bydlení – a hned vzápětí si její úřad nechal schválit rekonstrukci kanceláří za částku, za kterou by se dalo koupit pár bytů pro mladé rodiny.

Nejlepší jsou ale ty předvolební debaty, kde se všichni tváří jako skromní pastýři lidu. Pět minut poté, co se vypnou kamery, už se chystají na večírek s lobbyisty, kde se pokora míchá s drahým koňakem a předvolební sliby končí v popelníku.

V politice má „pokora“ životnost asi jako kelímek jogurtu po datu spotřeby – ještě to chvíli voní, ale když to otevřeš, je ti z toho špatně.

V pekle už si z politiků udělali zvláštní oddělení. Hned vedle kotle pro lichváře a úředníky, co ztratili důležité spisy. Tam se na nich démoni učí, jak se dá říkat „pokora“ a přitom myslet „držte hubu a nechte nás krást“. Když se jich Lucifer ptá, jestli znají pravý význam toho slova, tak se na sebe podívají a odpoví: „Ano, to je přece, když občan pokorně sklopí hlavu a platí daně, aniž by se ptal.“

Pokora v jejich podání není ctnost, ale nástroj – jako obušek v ruce policajta na prvomájové demonstraci. Skutečná pokora totiž bolí – znamená uznat vlastní chyby, omluvit se a něco napravit. A to se do politiky nehodí.

Takže až zase uvidíte nějakého politika s jemným úsměvem pronášet slovo pokora, vzpomeňte si, že je to jen další ingredience v jeho předvolebním guláši. A tenhle guláš už dávno zkysl.

Autor: Milena Doušková